Malé zhodnocení na závěr

V úterý je stejně jako v pondělí zataženo, a tak náš krátký výlet do města znovu ke katedrále svatého Izáka odkládáme, neboť bychom toho seshora z vyhlídkové plošiny stejně moc neviděly. A tak volíme prohlídku památníku k obléhání Leningradu během 2.světové války, na který se díváme každý den z okna. Památník pokrývá celou plochu oválného náměstí uvnitř několikaproudé silnice. Uprostřed je vztyčen jakýsi obelisk z leštěné žuly cihlové barvy a kolem něj směrem k frontě sochy vojáků.

Do podzemní části však vstupujete přes jakýsi vznášející se černý betonový kruh s pochodněmi a dále vidíte plakety se jmény ruských měst. Poté vstoupíte vlevo do chodby, kterou za přítomnosti elektrických minipochodní postupně sestoupíte do velkého tmavého sálu. Celý výjev na nás působil dosti tísnivě, připadaly jsme si s Luckou jako někde v krematoriu. V onom velkém sále na nás shlížely dvě obrovské mozaiky s výjevy z války, ve vitrínách uprostřed jsme viděly mnohé zápisky, listiny, helmy, zbraně, ale také housle a notový zápis Leningradské symfonie od Dmitrije Šostakoviče – jestli si nepletu to jméno. Ještě si všímáme jedné plakety, na které je napsáno datum 17.března, neznáme souvislosti, ale pravda je, že je to právě tento den, kdy jsme se rozhodly památník navštívit – jaká to náhoda.

Paní nám ještě pouští asi desetiminutový dokumentární film a já si v duchu říkám, že za to utrpení ruského lidu si mohlo Rusko, respektive Sovětský svaz, samo a že jestli se toto dnes ukazuje dětem, jako té skupince s paní učitelkou, kterou jsme míjely u podchodu pod ulicí, tak tedy potěš. No pravda, jsem až moc kritická, válka nezná vítězů, jen poražených, jak říká jedno moudré přísloví, a většina válek vznikla z popudu mocenských skupin ne obyčejných lidí. I tak je ale děsivá představa, že v době, kdy v mnoha částech Země chybí voda, kdy by lidstvo mělo spíše myslet na to, jak chránit přírodu, jíž neustále se zvětšující populace ubírá místo, tak si ještě vymyslíme války, které nejen ničí lidské životy, ale nechávají také hrozné rány v samotné přírodě. No tohle je asi povídání na jiný než šachový server, jen si občas člověk potřebuje vylít srdce v tom, co ho trápí :-)

Tedy zpět k šachovému dění v Petrohradě – návštěva památníku na mne sice zapůsobila silně mrazivě, nicméně podařilo se mi vyhrát další partii. Už už jsem si myslela a připravila se na něco podobného, co jsme hrály s Luckou v druhé finálové partii, ale soupeřka nejspíš tušila přípravu a po c5 a mém Jge2 vzala na d4, načež vznikla pozice z Maróczyho, o které jsem si myslela, že nebude tak těžké ji zvládnout, nicméně asi po třech tazích soupeřky jsem začala zjišťovat, že to není jen tak. Její aktivitu na dámském křídle jsem se rozhodla utlumit výměnou dam, ale někde jsem musela učinit chybu, neboť jsem jako bílá spíše bojovala o udržení rovnováhy. Po částečném zablokování dámského křídla jsem se snažila získat iniciativu na královském křídle a pak po dlouhém přemýšlení po časové kontrole jsem nakonec zahrála poněkud riskantní tah, který ale přece jen pro mě vyjasňoval pozici na šachovnici. Nakonec se můj horší střelec stal spolu s věží na e-sloupci pánem pozice a černá doplatila i na svou „aktivní“ věž na a3, která se nemohla vrátit zpět na obranu poslední řady, kde jsem soupeřce dala pěkný mat. Bod to byl dosti vydřený asi s hodně se měnícím hodnocením pozice, ale ačkoliv byla soupeřka slabší, hodně si této partie cením, protože nepatřila do kategorie mých nejčastějších výher, kdy se vrhnu na krále a nějak to vyjde :-) Lucka podle svých slov nezaložila partii moc dobře a její o mnoho silnější soupeřka, která se již dostala s ratingem i přes 2400, si přes předchozí 4 porážky nenechala ujít šanci.

Ve středu si nakonec užíváme poslední den ve městě, protože ani ve čtvrtek se počasí nezlepšilo a tudíž katedrálu sv. Izáka si necháme na nějakou soukromou cestu do těchto končin. Naše trasa městem začíná opět na Něvském prospektu, odkud míříme směrem k Něvě k již dříve zmiňovanému Kazaňskému chrámu. Obdivuji úžasné sloupořadí a pak s Luckou vstupujeme dovnitř, kde nás stejně jako v katedrále Petropavlovské pevnosti omámí vůně kadidla. Ačkoliv tu chrám nestojí zase tak dlouho, je na dlaždicích na podlaze vidět, jak často se zde věřící setkávali a setkávají. Za nádherného zpěvu sboru se zde modlí skupinka věřících a ze strany u hlavního oltáře stojí malá řada lidí, mezi nimi i spousta mladých, kteří jednotlivě předstupují k ikoně Our Lady of Kazan. Chrám vypadá zevnitř ohromně, ani si nedovedu představit, jak by na nás působil vnitřek katedrály sv. Izáka, která je ještě mnohem mnohem větší. V naší procházce pokračujeme dále kolem mostu se čtyřmi gryfy s pozlacenými křídly, pak obcházíme zadní část velkého dvoupatrového nákupního centra s názvem Gostinij dvor, za Lomonosovým památníkem překračujeme most přes řeku Fontanku. Pomalu se blížíme k dalšímu bodu našeho vycházkového okruhu, ke Kuzněčnymu rynku, který najdete hned u katedrály na Vladimirském prospektu, mimo jiné blízko Muzea Dostojevského a nedaleko Muzea Arktidy a Antarktidy a též Muzea chleba. V hale Kuzněčného rynku si hned u vstupu všimneme bílých vaniček se žlutavou hmotou. Brzy si všimneme též včelích pláství a už nás paní za pultem oslovuje a nabízí k ochutnání dva druhy medu :-).

Jsou tu dále ještě stánky a pultíky s květinami, s širokou nabídkou ryb a darů moře, se sušeným ovocem a ořechy, nejvíce stánků prodává prostě jen čerstvé ovoce a já si kupuji dva pomeranče za mnohem nižší cenu než v obchodě u našeho hotelu. Naši poslední procházku městem zakončujeme opět na Něvském prospektu - přecházíme přes Aničkovův most se čtyřmi výjevy krocení divokého koně, míjíme Aničkovův palác, který carevna Kateřina podvakráte věnovala svému milenci knížeti Potěmkinovi a konečně děláme poslední fotky u pomníku Kateřiny Veliké, kde jí u nohou spočívá nejen kníže Potěmkin, ale i kníže Orlov, ještě další slavní muži a též jedna žena, kněžna Daškovová, první žena, jenž se stala prezidentkou Ruské akademie věd. Lehce po jedné se vracíme zpět do hotelu a ještě před partií si pěkně odpočineme. Dnes hrajeme vedle sebe a jména obou našich soupeřek nesou iniciály IB. Moji soupeřku Ilze Berzinu z Lotyšska asi znají někteří i z turnaje v Pardubicích, Lucčina soupeřka Irina Bulmaga z Moldávie se na svoji úroveň přes 2300 bodů vyšplhala až v posledním roce, kdy poskočila o více než sto bodů. Lucka zakládá partii bílými poměrně dobře, ale pak asi někde chybuje, ztrácí pěšce a koncovku již nezachrání. My jsme s Ilze sehrály asi nejdelší partii mistrovství. Jak jsem trochu vypátrala i z jejích partií, má Ilze občas také problémy s časem, ale přece jen když se do oboustranné časové tísně dostaneme, nemám soupeřku moc kde nachytat, neboť v pozici s jejími bílými pěšci na e5 a d5 se mi dost těžko hledají vůbec tahy. Trochu zlomovým okamžikem je situace, kdy mi skoro chytá dámu, načež mne zachraňuje jediný tah a5 napadající bílou dámu, po kterém se má dáma může schovat na a6. Ve zbývajících tazích do 40.tahu asi míjím možnost, která by naopak zaručila výhodu mně, a tak nakonec vzniká koncovka D+S+3 pěšci proti D+V+2 pěšci na královském křídle. Po 6 hodinách a asi 140 tazích se nakonec dohodneme na remíze v koncovce SxV, kde držím ten správný roh. Jsem moc ráda, že jsem těch 50 tahů ustála, nikdy jsem si tuto koncovku nezkusila ve vážné partii a byla to fuška :-)

Ve čtvrtek píšeme poslední maily domů a připravíme se na poslední partii – Lucka proti Rusce Khokhlove, na kterou našla pouze jednu partii z roku 2004, já na Turkan Mamedjarovou, která hraje téměř vše, vždy se snaží hrát co nejaktivněji, není to žádná šoupačka, ostatně jako převážná většina mých předchozích soupeřek. V partii zahraje Turkan Gruenfelda, kterého jsem u ní v partiích z posledních pěti let vůbec neviděla, při tahu 3...d5 se taky začne usmívat na svoji kamarádku, která hraje hned vedle nás. O to horší je, že když po jejím ještě asi připraveném b6 a Sb7 zahraji Dd3 a po e6 a divném Kh8 odpovím f4 a f5 a dostanu skoro vyhranou pozici, stačí jen najít pár správných tahů, které pak s Luckou večer vymyslíme na pokoji při analýze, tak už mi zbývá moc málo času a správné tahy prostě nenajdu, naopak ztratím hloupě kvalitu v pozici, kde má soupeřka již zmobilizované síly do hry a svoji třetí pozici s dámou a střelcem proti věži v turnaji prohrávám. Škoda, mít padesát procent po tom dosti nešťastném středu turnaje by nyní bylo více než dobrou satisfakcí :-) Lucka si svojí poslední partií přivlastnila jiný primát – její partie byla úplně poslední vážnou partií šampionátu. Lucce se bohužel nepodařilo prolomit tak trochu prokletí černých figur v turnaji – ve francouzské si její soupeřka držela malou výhodu, Lucka pak odmítla nabízenou remízu, za čež se ji mladá Ruska rozhodla dusit ještě ve věžové koncovce, která byla už zcela remízová. Večer naposledy analyzujeme právě moji partii a pak přemýšlíme, kam v pátek ještě vyrazíme, abychom koupily nějaký ten suvenýr domů.

V pátek ráno se pořádně nadlábneme na snídani, protože oběd asi nebudeme moc stíhat, tak abychom měly zásoby na cestu :-) Do dvanácti musíme vyklidit pokoj – Lucka začala balit již ráno, já až po snídani. Bože, jak já to balení nesnáším! No znáte to, člověk si říká, že ty věci musí naházet do batohu během deseti minut a pak se s tím patláte hodinu :-) Když konečně dokončím své dílo, dáváme si dole u recepce naše zavazadla do jakési left-luggage office a máme tak hodinku a půl na obchody. V tom s koberci na Moskovské koupíme domů panenky a matrjošky, v našem supermarketu vybíráme nějaké ty místní čokolády a bonbóny. Před druhou se naposledy vracíme do hotelu, oddychneme si chvíli a za čtvrthodiny už sedíme v „divočákovi“ :-). Tak Lucka nazvala ten minibusík, který nás prve odvážel z letiště na hotel. Na letišti jsme sice více jak dvě hodiny před odletem, nicméně než se prodereme přes check-in a četné kontroly, u jedné si také zouváme boty :-), zbývá nám na boarding jen asi 20 minut. Vůbec to ale nakonec nevadilo, neboť naše letadlo nakonec odlétalo s asi 50 minutovým zpožděním. Let proběhl vcelku hladce, hlavně jsme si užily vůni a chuť takového malého vepřo, knedla, zela a piva :-) A v půl šesté místního času jsme konečně byly doma :-)

Malé zhodnocení na závěr

Petrohrad je dosti veliké, dnes dosti rušné, ale jistě nádherné město hodné dlouhé návštěvy. Myslím, že jsme obě byly okouzleny tím, co nabízí, nepřeberné sbírky uměleckých děl jsou uchvacující. Trochu škoda, že jsme nemohly ocenit půvaby města, které nabízí, když zde začne jaro, parky se zazelenají, fontány začnou osvěžovat městský vzduch a též kanály ožijí svým životem. Nicméně byly jsme zde především jako hráčky Mistrovství Evropy reprezentující Českou republiku, takže kvůli dalším krásám Petrohradu a jeho okolí budeme muset podniknout vlastní cestu :-)

Na začátku turnaje jsme si obě s Luckou asi vytyčily cíl přinejmenším obhájit své nasazení. Po vcelku nadějném začátku jsme obě doufaly v to, že se nám podaří uhrát 50 %, což by bylo opravdu fajn. Myslím, že jsme si obě potvrdily, že hrát se dá téměř s kýmkoli a že když dostaneme „své“ pozice a máme svůj den, můžeme být docela nebezpečné :-) Bohužel nám ale chyběla výdrž, někdy i nadhled v rovných pozicích, mně často také čas :-) a celkově se projevila asi menší herní praxe a hlavně u obou naše menší celoroční tréninkové úsilí :-( Doufám ale i tak, že některými svými partiemi, nebo fragmenty z našich partií jsme potěšily a ukázaly, že jsme se v Petrohradu neztratily :-)

Partie