Co se dělo o víkendu

Pátek, sobota a neděle, 13. - 15. 3. - Dnes je neděle, máme za sebou náročný, ale myslím krásný volný den a také další dvě kola, která nám oběma a především mně přinesla také dost zklamání ze špatně sehraných a navíc prohraných partií. Asi jsem ze startovního pole, nepočítám-li nějaké hráčky bez Ela, které mají momentálně 1 bod, jediná, která byla schopná prohrát čtyřikrát za sebou. Lucka říká, že mám Audinu, já zase, že to pomalu vypadá na olympijské kruhy, ale obě doufáme, že to zvrátím a podaří se mi ještě nějak solidně dohrát turnaj.

Šachová nálada pod psa

Má šachová nálada je tedy úplně pod psa, i když dnešek mimo hotel a hlavně Lucčina neustálá podpora to hodně zlepšily. Lucka je také trochu zklamaná, protože v posledních kolech se silnějšími soupeřkami už měla několik vyrovnaných pozic, a pak to nedotáhla do toho remízového konce (i když partie ze 6.kola se jí, dle mého názoru, povedla :-). Prostě když člověk nehraje tak, jak by si přál, tak je mu z toho na nic. Ale stále věříme v lepší konec, nevzdáme to a snad to dobře dopadne :-)

Pátek

No nyní tedy zpět k předchozím dnům. V pátek jsme udělaly výlet do města č.2 – ten první před třetím kolem nám přinesl 1,5 bodu :-) Vystupujeme opět na Něvském prospektu, chci vystoupit trochu jinde než minule, ale nakonec to skončí motáním se neustále dokola v podzemí, načež vystupujeme úplně jinde, než jsem zamýšlela, ale hlavně že jsme konečně venku, ono tu je v tom metru docela dusno, takže když například na stanici Moskovskaya nastupujeme, tak se mi vždy zamlží brýle :-) Podél jednoho ze zamrzlých kanálů s Kazaňským chrámem za zády – architekt se inspiroval Svatopetrským chrámem v Římě, nyní prý muzeum náboženství – míříme k nejzdobnějšímu chrámu v Petrohradě s názvem v angličtině Saviour on the Blood, vybudovaném na místě, kde byl v roce 1881 spáchán atentát na ruského cara Alexandra II. Dovnitř se nakonec nepodíváme, protože máme každá něco přes 500 rublů a chceme mít hlavně rezervu na Ruské muzeum. Do něj se nakonec dostáváme zadním vchodem přes Michajlovské zahrady, na jaře či v létě musí být ještě krásnější než teď v zimě bez ševelícího listí. Prodíráme se bludištěm chodeb, u kasy vytahuji svoji kartičku účastnice ME a přestože bychom měly každá platit 300 rublů, nakonec dostáváme slevu, jako kdybychom byly studentky a platíme 300 za obě. Času zase tolik nemáme, tak si vybíráme hlavně 19. století a procházíme Michajlovským palácem, křídlem Rossiho a Benoise, ve kterých sídlí hlavní část sbírek Ruského muzea. Z umělců si pamatuji hlavně Ilyu Repina, jehož reprodukce nám nadšeně ukazovala jedna naše paní učitelka na VŠ. Jak jsem na to vše zavzpomínala, když jsem viděla onen obraz s nevolníky na Volze, ale koupila jsem si i dva pohledy od, myslím, Savrasova, se zimní krajinou a s večerem na marších, které se mi velmi líbily. Zapůsobil na mne i obraz s názvem Deštník od jedné malířky z 19.století, která bohužel zemřela někdy v 80.letech 19.století ve věku pouhých 29 let – jméno si bohužel nepamatuji. Ale líbily se nám s Luckou i obrazy od dalších ruských malířů. Obě tedy můžeme Ruské muzeum jen doporučit :-) Poté jsme si ještě před Michajlovským palácem vyfotily sochu A.S.Puškina, na kterého se tu často vzpomíná, na Něvském prospektu byste snad ještě našli zhruba místo, kde poseděl před svým osudným duelem. Nám se bohužel jeho sochu, u níž leželo i pár květin, nepodařilo vyfotit bez všudypřítomných holubů na hlavě. Po kulturní vložce jsme si ještě chvíli odpočinuly na pokoji a pak opět hrát. Jak už jsem psala, Lucka sehrála pěknou partii a po zásluze vyhrála. Já jsem chtěla se soupeřkou sehrát něco netradičnějšího, ale nakonec jsem se sama nachytala a špatné postavení figur ze zahájení mi nadělalo tolik starostí, že soupeřka ke konci partie už mohla efektně obětovat cokoliv a jakkoli též vyhrát. Řekla bych má první opravdu nepovedená partie, bohužel shodou okolností třetí prohra v řadě, což asi negativně ovlivnilo mé rozpoložení včera, kdy jsem s mladičkou Ruskou udělala v pozici tolik ústupků, že by člověk po takových partiích už více šachy snad ani hrát nechtěl. Po partii jsme šly vyzkoušet nedaleký suši bar. Nikdy ani jedna z nás nejedla hůlkami, takže to bylo opravdu dobré rozptýlení :-) Jen ty porce byly miniaturní, takže teď se ani nedivím, že Japonci jsou vesměs takoví maličcí.

Také jsme jednou zalezly na kukanou do jednoho z četných místních květinářství – já kytky miluji, takže bych asi byla nadšená každopádně, ale nad některými kyticemi se nám skoro zastavoval dech, tedy nejenom nad krásným provedením a harmonií barev, ale také opět nad cenou, třeba také 7.500 rublů, i když kytice či koš s kyticí byly ohromné :-)

Oddychová sobota

V sobotu jsme si opět dopřály trochu oddychu, absolvovaly jsme naši obvyklou asi hodinovou procházku od hotelu k poště na internet a po internetu do sámošky na nákup pečiva vody a ještě pár drobností (jinak ještě jsme tam objevily v prodeji březové větvičky s listím do sauny a také ještě další české značky piva – Bernarda, Zlatopramen, Staropramen, Starobrno, Gambáč, nějaký Černovar a také Pražačku – o posledních dvou jsem tedy nikdy nic neslyšela). Já jsem se pak, vzhledem k tomu, že jsem na soupeřku našla pouze sedm partií, z nichž jsem toho moc nevěděla, vypravila do obchodu nedaleko hotelu na Moskovské, kde nás den předtím po jídle v suši baru upoutal asi hlavně překrásný porcelán. Předtím jsme tehdy ještě zavítaly do obchodu s oblečením, kde měli mimo jiné též velký výběr kožichů a kožešinových čapek, bohužel opět vše za astronomické ceny – za vyslovené hadříčky byste zaplatili kolem 3-4.000 rublů, kožešinové čapky šly také přes deset tisíc. No tedy v tom obchodě s krásným porcelánem jsem strávila skoro hodinu – zaujal mě hlavně porcelán německé výroby značky Dvoritis či tak nějak, který se inspiroval rostlinnými úponky a zvířátky a byl někdy jemné, někdy sytější, ale vždy takové barvy, která by vás opravdu pohladila po duši. Též bylo krásné různé porculánové nádobí anglické výroby plné rostlinných motivů. No a pak mne úplně nadchly koberce – viděla jsem sice jeden i za více než milion rublů, ale ten byl opravdu jak umělecké dílo – opět ony překrásné motivy rostlinných úponků, jemné pastelové barvy v podkladu a až neuvěřitelně hustý chlup vlněné příze. Vzpomněla jsem si při tom na filmy, kde byly koberce také jedním z pokladů rodového jmění.

Pak opět přišly na řadu naše šachové partie, obě jsme u nich strávily skoro pět hodin a popravdě řečeno si je dosti vytrpěly. Myslíte si, že stojíte normálně a pak začnete dělat nepochopitelné ústupky, jako by se ztratila všechna kuráž z prvních kol – radši se budu dívat dopředu, četná kdyby jsou na houby, vrátit se to nedá. Ani jsme pak s Luckou nešly na večeři, ale sluply jsme jen něco malého na pokoji.

Neděle – toť náš světlý den

Na snídani jsme se poprvé vypravily časně po deváté, před desátou zpět na pokoji, rychle vzaly to nejpotřebnější do batohu a k foťákům a za slunečného nedělního rána vyrazily na metro směr Gorkovskaya – je to jednu stanici za Něvským prospektem, už za řekou Něvou na ostrově k němuž je vlastně přimknuta též Petropavlovská pevnost. To sluníčko bylo moc fajn po těch několika šedivých dnech – dnes také svítí, snad vydrží ještě na jeden výlet do města a vůbec tu bude, aby nám zvedalo náladu :-) Používáme tedy náš poslední metráček a frčíme, jenže stanice Gorkovskaya je v opravě a metro nás tedy vyhazuje o jednu stanici dále. Za trochu mrazivého, ale slunečného rána se tedy vracíme zpět směrem k Něvě a za skupinkou nějakých mlaďochů s pivem v ruce hupkáme mezi ulicí napravo a dělníky, kteří dělají novou (a pěknou) dlažbu, a pár bagříky nalevo. Pak radši zahýbáme mezi bloky vlevo, ty zaprášené silnice plné aut a ještě k tomu v zimě, kdy na stromech není žádné listí, které by trochu osvěžovalo ten vzduch, jsou na můj nos moc. Ubude lidí, ale naštěstí si nás a mi také nikoho moc nevšímáme a dostáváme se k jednomu z ramen Něvy a prvnímu cíli naší cesty, křižníku Aurora :-) Loď je ohromná, ale i tak se nám vejde do hledáčku pár pěkných snímků. Trochu prolezeme i podpalubí, ale vše je v ruštině, takže moc dlouho nesetrváme a jdeme dál. Míříme podél nábřeží k Petropavlovské pevnosti a cestou chceme ještě navštívit domek Petra I. Po zaplacení 200 rublů, kartička účastnic ME nám tentokráte nepřinesla žádnou slevu, vstupujeme přes vnější stavbu přímo ke dřevěnému srubu, prý takovému, jak vypadal, když tu Petr I. na ostrově přistál se svým člunem a dle orla kroužícího nad ním se rozhodl, že právě tu bude stát jeho pevnost. Domek by tedy měl být úplně nejstarší stavbou Petrohradu a místem, kde Petr I. při stavbě pevnosti dlel. Teď trochu pochybujeme, zda návštěva opravdu za těch 200 rublů stála, ale je to asi skutečně to první, co tu v této oblasti stálo, uvnitř domku, který sestává z malé ložničky, pracovny a jídelny, je vidět Petrova dýmčička, křeslo jím vlastnoručně vyrobené a mimo srub (inspirovaný švédskou architekturou), ale stále pod střechou vnější stavby i Petrem vlastnoručně vyrobený, asi 2,5 metrový dřevěný člun. Po této návštěvě nás již vábí zlacená špice věže chrámu svatého Petra a Pavla uvnitř pevnosti téhož jména. Přecházíme po dřevěném mostku na Zaječí ostrov a dostáváme se skrz vnější opevnění dovnitř pevnosti. …

Nyní ale musím končit, za necelou hodinku začínáme hrát, tak si jdu ještě chvíli odpočinout, trochu se srovnat a poslechnout si pár písniček k motivaci na dnešní partii, nebo spíš pro relax, ať jsem trochu víc v pohodě a nevořu to jako v posledních dvou kolech. Takže zbytek povídání o našem výletování o volném dnu a také o petrohradských „mrožích“ až zítra :-)

Lucka, ta hrála jako víno

Tak mně to nedalo a píši ještě tentýž večer :-) Důvod k tomu určitě je, protože se nám dnes oběma poprvé podařilo vyhrát a jak :-) Já jsem sice logicky měla slabší soupeřku, nicméně i tak se mi moc líbily varianty, které v partii vznikaly či mohly vznikat – snad mě to nakopne a ještě trochu doženu ztracený terén :-) No a Lucka, ta hrála jako víno, pěkně na soupeřku aktivně a po soupeřčině chybě sebrala pěšce a nakonec ještě obětovala krásně koníka a má další skalp hráčky kolem 2280 :-) Zítra jí po zásluze přijde ještě silnější soupeřka, IM Sopio Gvetadze, která je nasazená jako číslo 34. Lucka by sice radši nějakou „čudlu“, ale říkám jí, že když už někoho porazí, tak je přece lepší porazit někoho silnějšího a navíc myslím, že jí dobře také zvedne průměr na normu WIM. Ona se v tom sice moc nevyzná :-), ale myslím, že by ji mohla dát :-) Mě zítra čeká další o něco slabší hráčka, tedy Elově, Kateryna Gorbatenko, tak uvidíme, co na ni bude nejlepší, mám bílé, tak snad ji zatlačím do podlahy :-)

Opět na výletech

Nu teď zpět k těm slíbeným „mrožům“ :-) U pokladny jsme si koupily lístky na katedrálu a na expozici o historii Petropavlovské pevnosti. Je krásný den, sluníčko stále svítí, takže na několika fotkách katedrály nám za zlatou věží s třímetrovým andělem držícím sedmimetrový kříž zůstává neustále modrá obloha. Ještě než do středobodu pevnosti vstoupíme, fotíme si prý hodně diskutovanou bronzovou sochu již staršího Petra I., jehož autor byl prý nakonec vyhoštěn ze SSSR. Nu samy uznáváme, že má car opravdu poněkud prťavou hlavu, zato končetiny vypadají spíš jak v nadživotní velikosti :-) Ještě více zaskočen je malý šmudla, kterého rodiče vysadili Petrovi na klín a oba si je tak vesele fotí. Hned jak vstoupíme do katedrály, dýchne na nás těžký závan kadidla. Po pravé i levé straně a taktéž vpředu jsou seřazeny prosté hranaté náhrobky několika členů carské rodiny z bílého mramoru s tmavým křížem umístěným nahoře. Pečlivě luštím jejich azbukou napsaná jména a pak si ještě fotím zlatý oltář s náhrobkem Petra Velikého. Do katedrály svítí sluníčko a jeho paprsky se uvnitř pěkně lámou, ale i tak na mne katedrála zanechala větší dojem z vnějšku. Poté ještě s Luckou zamíříme do boční lodi katedrály, kde jsou připomenuti ti, kteří jsou zde pohřbeni, osobně mne nejvíce zaujme pohnutý osud posledního cara Alexandra III., jeho ženy a jejich pěti dětí, které bolševici zastřelili. Jejich ostatky se pak našly někde u Jekatěrinburgu, bohužel však ne všech, ostatky korunního prince a jedné z velkovévodkyň se nenašly nikdy. I tak byly ostatky oněch pěti nalezených v roce 1998 zde v katedrále pohřbeny a všichni byli prohlášeni mučedníky.

Vycházíme z katedrály a hledáme místo naší výstavy, mezitím však vstupujeme do průchodu, kterým míří ostatní k řece Něvě. Je to zvláštní obraz – Petrohraďané a spousta turistů chodí kolem vnější části pevnosti, někteří se procházejí po zamrzlé Něvě, led nepokrývá asi pouze čtvrtinu až třetinu šíře řeky na druhé straně. Někteří vozí po zamrzlé řece i svá dítka v kočárcích, no a pak je tu, k našemu údivu, nicméně byla jsem informována předem moji chytrou knížkou, skupina lidí, kteří si plně užívají sluníčka přímo u hradeb. I z dálky je vidět, že mezi takzvanými mroži, tedy lidmi, kteří se v plavkách opalují i za mrazivějšího počasí, či se dokonce vrhají do studené řeky, je nejen spousta mužů, ale i žen. No máme z toho husí kůži a vracíme se zpět hledat naši výstavu. Ta mapuje na několika snímcích to, jak se Petrohrad postupně během staletí rozrůstal, samozřejmě se zvláštním zřetelem na Petropavlovskou pevnost. Je už skoro půl druhé a protože jsme chtěly být aspoň ve dvě už v Ermitáži, vyrážíme pěšo zpátky na „pevninu“. Přecházíme dlouhý Troickij most, kde se tedy vedle té spousty aut nedýchá zrovna dobře, ale zato se odsud, ještě jak nám tak pěkně vyšlo to počasí :-), nabízejí krásné pohledy na pevnost a zlatavou katedrálu uprostřed. Za mostem zahýbáme před Martovým polem doprava a již zanedlouho zbystříme bílo-zelenou fasádu Zimního paláce a Ermitáže. Touto cestou míjíme též monumentální vchod podpíraný asi osmi Atlasy a u vchodu pro skupiny narážíme na skupinku šachistek s průvodkyní. Vesele jdeme dál, čas máme dobrý a vcházíme hlavním vchodem na ohromné nádvoří uprostřed paláce. Jaké je však naše mírné zděšení, když zjišťujeme, že před námi je asi dvacetimetrová fronta. Jdu se zeptat tedy ke druhému vchodu, co je za problém a zda se to tu takto děje často. Chlapík v uniformě mi říká, že je problém s garderóbou a já si zoufám, že takto stihneme s bídou projít tak jedno patro. Naštěstí když se vrátím, dlouhý had se začne pohybovat směrem dopředu (asi zabrala síla lidu :-) a stojíme tedy nakonec jen asi 10 minut, pak si však ještě postojíme uvnitř před kasou a nakonec i paní u šaten je neúprosná a dokud se v našem oddělení někdo nevrátí a svou bundu či kabát si nevyzvedne, tak nemůžeme dále. No frontu stojíme ještě na záchodě, ale tam už to přece jen odsejpá :-) a tak asi po půl hodině čekání konečně můžeme skrz turnikety a takové ty magnetické či co brány z letiště dovnitř, hurá :-) Máme namířeno nejprve na evropské malířství zhruba 16.-19.století v druhém patře a pak ještě nahoru na impresionisty, Cézanna, Gaugainea a tak. Nakonec stíháme trochu proběhnout ještě Egypt a pravěk v přízemí. Občas se dostaneme i přímo do palácových interiérů, ale většina z nich je v rekonstrukci. Ani už nevím, co se nám v druhém patře líbilo nejvíce – úžasná byla sbírka vlámských mistrů, tři obrazy od da Vinciho, sál se zbrojí a vycpanými koňmi, nebo třeba také ohromné tepané kádě ze stříbra, které sloužily k ochlazování vína. Připlatily jsme si i za fotografie, Lucka pilně fotí, ale bohužel jí asi v půli kecne baterie, tak už jenom koukáme, ale i tak nám zůstanou zážitky krásné. Asi nikdy nezapomenu na úchvatnou štukovou výzdobu na stropech některých sálů, či krásně vymalované stěny, ohromnou malachitovou vázu u jednoho schodiště nebo také na krásnou dřevem vykládanou knihovnu. I ve třetím patře si díla opravdu užíváme, ale ono se to vše během jedné návštěvy pojmout nedá, na to aby člověk vstřebal třeba jen jedno oddělení v Ermitáži, by potřeboval návštěv několik. A ani ve snu by mne nenapadlo, že celá Ermitáž i se Zimním palácem je opravdu tak strašně obrovská. Ke konci už popravdě řečeno dosti pleteme nohama :-), nachodily jsme se až až.

Co naplat ale, musíme ještě dojít na metro. Jdeme tedy Gorochovskayou a zkoušíme najít doporučenou Fazoli či Krošku Kartošku, ale asi jsme je musely minout. Nicméně tam kde se Gorochovskaya kříží s ulicí Sadovaya narážíme na sympatickou jídelnu. Sejdeme pár schodů pod úroveň silnice a už jsme ve velmi útulně vyzdobené klenuté místnosti s dřevěnými lavicemi a jen tak nahodile omítnutými stěnami. Musíme si pak vystát frontu s tácem v ruce, ale všechno jídlo vypadá docela lákavě, tak si dáváme obě oblíbený boršč, já navíc pirožku a lososa v bramboráku – měla jsem po tom dni strašný hlad :-) Zaplatíme cenu srovnatelnou s tím, co tady na Moskovské a před sedmou frčíme na metro, ale ještě je vidět. Cestou si zase trochu všímáme zdejší módy, no kdo by si nevšiml třeba oranžových či žlutých punčoch, nebo dokonce pampeliškově žlutých kozaček na pořádných podpatcích, tuším určitě přes 10 cm dlouhých :-) Také jsem někde četla, že v Petrohradě je život takový klidnější než v Moskvě, prý se tu tolik nespěchá, ale troubících aut jsme tu zažily několik. Vlézáme tedy správně do metra, odjížděly jsme odsud zpět na hotel totiž již jednou, při naší první cestě do centra, kupujeme další metráčky, protože nám už došly a opět se nemůžeme dočkati, až si zase sedneme. Tady u nás tedy ještě Lucku vytáhnu do obchodu na ty krásné koberce, pak skočíme ještě do sámošky – kupuji si včelku a zákusek s jablky, obojí asi za 60 rublů, a před osmou konečně v pokoji. Večer pak dlabeme skleničkou rozdělené zákusky a Lucčinu bílou čokoládu a je fajn, že už konečně dřepíme. Ještě filmík na dobrou noc, trochu se vzájemně povzbudíme do dalšího kola – řekly jsme si, že to 8.kolo budeme brát jako kdyby turnaj znovu začínal – no začíná velmi dobře :-) a jdeme chrnět :-)