V roli hlavního rozhodčího

K této příležitosti byly děvetasedmdesátiletému rodákovi z Gruzie předány z rukou organizátorů hodnotné dary, včetně velkého perníkové koně.

Mezinárodní rozhodčí Jevgenij Melikset-Bek (třetí zprava) je letos již po 25. v řadě hlavní rozhodčí festivalu.

V Pardubicích patříte k nejznámějším turnajovým tvářím. Nikdo vám zde neřekne jinak než "Tugo". Kde se tahle přezdívka vzala?
Vzniklo to, když jsem byl malý a hrál jsem si se svojí sestrou. Tugo je původně psí jméno, ale ona mi tak začala říkat. Mám moc rád všechna zvířata, takže i když se mi to nejdřív moc nelíbilo, nechal jsem to být. Mělo to ještě jeden praktický důvod a to ten, že mám moc dlouhé příjmení a lidé měli problém s jeho zapamatováním. Tugo je krátké a ihned se vám vryje do paměti.

 

Jak jste se k činnosti šachového rozhodčího dostal?
Pamatuji si moment, kdy mě šachy naprosto uchvátily. Bylo to v roce 1954, když hrál v Tbilisi tehdejší velmistr Michail Tal. Fascinovala mě především jeho psychologická příprava před partií. Začínal jsem samozřejmě jako hráč, ovšem svým klubem jsem byl pouze jednou pozván na soustředění a ani na něm to nebyla žádná sláva. Po příjezdu z něj jsem usoudil, že bude lepší, když toho nechám. Šachy jsem měl ovšem pořád moc rád a nechtělo se mi je úplně opouštět, takže na mě zbyla pozice rozhodčího, za což jsem dnes moc rád.

 

Letos se účastníte již svého 25. ročníku, chyběl jste pouze na tom prvním. Vzpomenete si ještě na úplné začátky festivalu?
Dostal jsem se sem přes mého tehdejšího kamaráda Josefa Přibyla, se kterým jsem se seznámil již v roce 1971. Když jsem mohl poprvé přicestovat, neváhal jsem a přijel jsem. Bylo mi tehdy řečeno, že se setkám s ředitelem turnaje, tak jsem čekal nějakého staršího pána. Byl jsem překvapený, když jsem uviděl pětadvacetiletého Honzu Mazucha.(smích) Ale už tehdy bylo vše perfektně zorganizováno a připraveno. Moc se mi tady líbilo, ale nepočítal jsem s tím, že bych sem jezdil tak dlouho. Poté však přicházely pozvánky na další ročníky a vidíte to, letos tu slavím čtvrrtstoletí.

 

Dovedete si vůbec představit léto bez Czech Openu?
Kdepak, červenec mám každý rok vyhrazený pro Pardubice. Cením si toho, kam se celý turnaj posunul a že ho mají na starost ti samí lidé. V Evropě má Czech Open velmi dobré jméno, k čemuž jsem snad také trochu přispěl u nás v Gruzii. Zvýšila se i samotná kultura hráčů, navíc velmi kvituji fakt, že se hraje v tak moderní hale, jakou Tipsport arena je.

 

Je známo, že vás trápí problémy se zrakem. Jak jste spokojený s osvětlením hrací plochy?
Je to jedna z věcí, proč sem stále jezdím. V Gruzii máme šachový palác, kde jsou světelné podmínky přímo tristní. Tady podobné problémy vůbec nemusím řešit, na šachovnice vidím perfektně. Záleží na tom, jak se budu cítit, ale pokud mi to zdraví dovolí a organizátoři mě znovu pozvou, přijedu i příští rok.

 

Proč se podle vás šachisté z celého světa do Pardubic vrací?
Vaší velkou výhodou je to, že tu máte pro všechny relativně levno. Navíc je o vás známo, že jste velmi pohostinní, což mohu potvrdit. I přes občasné problémy, které mě potkávají na zpátečních cestách do Gruzie, jsem vždy velmi potěšen, když sem můžu přijet.

   

Máte za sebou bohatou rozhodcovskou kariéru. Co považujete za její vrchol?
Asi to budou mistrovství tehdejšího Sovětského svazu. Tenkrát se v SSSR dělo spoustu špatných věcí, ale musí se nechat, že sportu se věnovala velká pozornost. To platilo i pro šachy, což pro mě přinášelo vítanou možnost, jak se podívat po světě. Cením si také pěti účastí na šachové olympiádě, momentálně je však pro mě číslem jedna Czech Open.

 

Kam nejdál jste se díky šachům podíval?
V roce 2008 jsem rozhodoval na mistrovství světa mládeže ve Vietnamu. Projel jsem také velkou část Evropy, účastnil jsem se například turnajů v Bulharsku, Řecku či Španělsku.

 

Lidé, kteří šachy nehrají, si možná nedovedou představit, jak vypadá práce šachového rozhodčího. Jaká jsou jeho specifika oproti například fotbalovému sudímu?
To můžu porovnávat docela snadno, poněvadž jsem léta pískal i fotbal. Oba dva samozřejmě musí perfektně znát pravidla, ovšem když se něco nepovede fotbalovému rozhodčímu, není to taková ostuda. V té rychlosti lehce přehlédnete, že někdo zahrál rukou nebo že padl gól z ofsajdu. Kdežto v šachách musíte být naprosto precizní, nesmí vám uniknout sebemenší detail a když uteče, máte z ostudy kabát.

 

V dnešní době se většina sportů potýká s problémem, jak přilákat mladé lidi, zde ovšem vidíme spoustu teenagerů. Co děti k šachům nejvíce přitahuje?
Šachy jsou zkrátka královská hra, ať si říká kdo chce co chce. Musíte u toho zapojit mozek, přemýšlet pár tahů dopředu, nikdy nevíte, co provede váš soupeř, takže každá partie je jedinečná a nevyzpytatelná. Samozřejmě k rozvoji pomáhá také elektronika. Dříve musel každý, kdo si chtěl zahrát, vlastnit šachovnici s figurkami, dnes vám stačí chytrý telefon či tablet.

 

Česká republika má s Gruzíí společnou historii tím, že byla dlouho pod vládou komunistického režimu. Revoluce začala v Gruzii dokonce o dva roky dřív než u nás. Vy můžete oba národy srovnávat, jaký je mezi nimi největší rozdíl?
Oba národy miluju, ale srovnávat je nelze. Češi jsou úplně někde jinde, co se týče práv a možností. Můžete cestovat, kam chcete a kdy chcete, o tom se nám může zatím jenom zdát, všude potřebujeme víza. V roce 2004 jsme si v referendu odsouhlasili vstup do NATO, následně k nám jezdili Bush, Clintonová nebo Sarkozy. Všichni nám říkali, jak k nim máme dveře otevřené. Uplynulo deset let a my stále hledáme ty dveře, které mysleli.(smích) Všem je nás líto, ale nikdo nám nepomůže. To je ale na delší debatu a já si nechci stěžovat.

 

Pojďte si na závěr zahrát na proroka. O Kasparovovi jste prohlásil, že bude mistrem světa deset let před tím, než se jím opravdu stal. Vidíte podobnou hvězdu, která bude na šachovém nebi zářit za deset let?
To vám bohužel už nemůžu říct. Tenkrát jsem pískal mezinárodní turnaje a mistrovství, nejlepší hráči mi rostli přímo před očima. Posledních pár let se už nepohybuji v centru šachového dění, takže to nemůžu hodnotit. Jistě ovšem vím to, že nikdo z Gruzie to nebude. (smích)