O mládeži, reprezentaci a vůbec

Ó Hlubino myšlení - co s tím? Nu než si to rozmyslí, zkusím nabídnout něco ze sebe. Asi bych měl předeslat, že jsem šachový samouk. Dědečkové byli nadšení fanoušci, ale kvalifikovanější šachista v rodině nebyl. Do šachového klubu jsem přišel poprvé asi v deseti letech a dostal jsem hned šustrmat jako každý jiný. Trenérská činnost byla za mého mládí věcí téměř neznámou, mládež musela být ráda, když se našel obětavý důchodce, který otevíral klubovnu, dohlížel na obecný pořádek a zapisoval body do tabulek. Prošel jsem si celou cestu od začátečníka až po reprezentanta a byl jsem na této cestě mnohokrát nucen přemýšlet co a jak dál.

Smyslem šachové organizace je samozřejmě především servis a zajištění chodu pravidelných soutěží všech úrovní, kvůli tomu byla zřízena a za to odpovídá členské základně. Její existence ovšem víceméně automaticky přináší další úkoly. Mimo jiné rozvoj do budoucnosti, tedy především výchova nových generací šachistů, a poté reprezentace státu na oficiálních mezinárodních soutěžích. Těmto dvěma úlohám se v tomto článku chci blíže věnovat.

Mládež

Organizační strukturu škola - kroužek/klub - kraj - svaz si představí každý, to není nic těžkého. Musíme ji však také naplnit. A musíme si také práci rozdělit, jen základních škol je po celé republice přes 1400, to ani sebelépe placený bafuňář na Strahově nedokáže obsáhnout.

Svaz by se měl starat jen o ty opravdu nejlepší a nejtalentovanéjší hráče, o mládež s perspektivou mezinárodní úrovně a reprezentace. Individuání trénink je na této úrovni optimálně efektivní metodou, která je ovšem pochopitelně také nejnákladnější. Doplnit se to dá tréninkovými campy, pro tuhle formu mám velkou slabost. Takto to máme nastavené již mnoho let, tu a tam to dokonce i přináší výsledky. K diskusi je, zda jsou dobře nastavené parametry výběru talentů a z toho vyplývající rozdělení dotačních prostředků programu 2 talentovaná mládež. Má to ovšem smysl až ve chvíli, kdy budou řádně fungovat ostatní články struktury. Svaz má samozřejmě v gesci ještě další věci, k těm ještě dojdu.

Kraj je velmi důležitý článek výuky, protože pracuje s širokým spektrem mládeže různé výkonnosti, a právě na této úrovni by měla mládež získávat široké všeobecné znalosti úrovně solidního druholigového hráče seniorských soutěží. Vrátil jsem se k funkcionařině hlavně proto, abych rozhýbal krajská tréninková centra mládeže, klíčový článek výcviku pokročilé mládeže. Sami nejlépe víte, jak to ve vašem kraji funguje. Některé kraje se této koncepce aktivně chopily již na samém počátku, všechna čest, na naší mapě je ale také dosti míst, kde jsou jen lvi! Zde nás čeká spousta problémů. Potřebujeme kvalifikované a iniciativní lidi, kteří by krajská centra vedli a dokázali si nalézt i dobrý tým spolupracovníků. Potřebujeme pro ně nalézt dostatečné množství financí, protože i 14 krát "málo" je hodně, a to "hodně" je pořád málo! Jen letos to schlamstlo 700.000 Kč z rozpočtu ŠSČR, a to určitě nestačí, pokud mají KTCM plnit úkol, který jim chci vytrvale podsouvat. Potřebujeme také na úrovni krajů pro projekt KTCM nalézt širokou podporu. S odporem vedoucích krajských funkcionářů bychom si snad ještě poradit uměli, ale neochota spolupracovat z úrovně klubů, většinou motivována závistí a ješitnou nevraživostí, tak rozšířenou v našich luzích a hájích, to je překážka, kterou ze svazové úrovně nikdo zlomit nedokáže.

Kroužek/Klub je článek mnoha tváří. Všechno záleží na místních podmínkách. Je nesmysl nutit všechny kluby do práce s mládeží. Těžko zřídíme kroužky v každém Domě dětí a mládeže (funguje jich asi 300 po celé republice), i když tam bychom mohli nalézt alespoň vstřícné partnery. 1400 školních kroužků šachu je iluze na pokraji šílenství. Nejdůležitějším prvkem tohoto článku je člověk. Blázen, který na úkor své rodiny věnuje svůj volný čas mládeži. Milovník šachu, který před vlastní hrou dává přednost práci s dětmi. Dobrovolník, který za nesčetné hodiny své práce leckdy nevidí ani korunu, a raduje se z každé výhry a medaile svých svěřenců. Sysifos, kterému se pošklebují kluboví kolegové, kritizují ho někteří rodiče, hádá se s řediteli místních škol a úředníky na místních správních institucích, vozí vlastním autem děti po čertech ďáblech, atd, atd. Tyto borce obdivuji, ale neumím jim pomoci. No možná trochu umím, ale nevím, jestli to bude fungovat. Na bedrech těchto anonymních permoníků dnes stojí základní výcvik začínajících šachistů. A ten není otázkou týdnů, ten trvá několik let systematické práce.

Škola je první kontaktní místo, kde najdeme potenciální šachisty, zde je největší koncentrace dětí. Sem musíme jít nejdříve, zde začíná masový rozvoj šachu. Opakuji masový rozvoj šachu. Zde by mělo působit co nejvíce kroužků pro začínající šachisty. Když říkám kroužek, chci říci, že je mi jedno, jakou to bude mít formu. Povinný předmět šachy mi nevoní stejně jako by mi vadil povinný předmět fotbal, každý přece není povinen hrát šachy. Rozhodně nebudu nikam chodit vykládat, že šachy jsou vhodnější než go, bridge, nebo třeba piškvorky. Šachy nemají monopol na intelektuální zábavu. Opět je to především o člověku, který kroužek povede. Bavíme se o dětech ve věku 5-8 let, první kontakt je nesmírně důležitý, hlavním úkolem je probudit u dětí o šachy zájem. Hlavní roli hrají pedagogické a herecké vlohy vyučujícího, to bych třeba já neuměl. Takových lidí máme nesporně zatraceně málo. Ale nezoufám. Existuje několik mimosvazových projektů na úrovni mateřských škol, na první stupeň základních škol míří letos svazový projekt Šachy do škol. Tento projekt sice vznikal horkou jehlou a bude nutno ho pro další roky řádně prodiskutovat, ale něco by měl přinést již letos. Určitě bychom se měli důrazně zaměřit na pedagogické fakulty, získat pro tento článek výuky profesionální pedagogy by bylo terno.

Kdo jak může pomoci

Svaz - to vás určitě zajímá nejvíce. ŠSČR je akreditovaným školícím střediskem MŠMT, oprávněným školit trenéry šachu 2. třídy. Frekventanti získávají oprávnění pro živnostenský list na profesionální výuku šachu. Tento kurs nyní právě běží, jeho každoroční opakování je věcí pouze zájmu trenérů o zvyšování kvalifikace. Školení trenérů 3+4 třídy je v gesci krajských svazů, zjednodušit by to ovšem mělo videoškolení trenérů 4. třídy, které připravuje TMK ŠSČR v rámci metodických materiálů. To bude určeno předevěím pro oblast škol a potenciální trenéry šachu z řad učitelské profese. Metodické materiály jsou důležitým příspěvkem svazu pro celou oblast mládeže, bohužel tato položka byla v předcházejících letech velmi oblíbeným terčem úsporného škrtání. Letos sem míří 270.000 Kč, výrazný podíl mají materiály pro projekt Šachy do škol. Ten mimo nich spotřebuje z rozpočtu dalších 135.000 Kč.

Finance představují významný příspěvek svazu pro celý systém. Svaz se pravidelně uchází o státní dotaci na talentovanou mládež. Znovu připomínám, že výše této dotace závisí pouze na úspěšnosti reprezentace dospělých, nevraživost "mládežníků" vůči "velmistrům" je hloupým podřezáváním stejné větve. Tato dotace ovšem zdaleka nekryje všechny potřeby, i jen náklady na KTCM jsou vyšší.

Velkou oblastí, kde může svaz vykonat užitečnou práci, je propagace šachu na veřejnosti. Tímto směrem je letos zaměřeno značné úsilí svazu, především "Bílá kniha", jenže jde o dlouhodobě velmi zanedbanou oblast, a ve svazu není mnoho odborníků na tuto činnost. Výsledky rozhodně nepřijdou přes noc, dá to ještě hodně práce.

Kraj by se měl především zaměřit na hledání vhodných lidí ochotných věnovat svůj čas práci s mládeží. I na krajské úrovni je možno nalézt finanční zdroje jak v místních dotačních projektech, tak i získáváním místních sponzorů. A kraje budou jistě muset také sáhnout do vlastního měšce, protože ze svazových financí se všechno utáhnout nedá. Rozsah práce, která na krajské úrovni číhá, je značný, to se leckomu moc líbit nebude. Ale má-li to vše mít smysl a naději na úspěch, musí to být týmová práce a tým musí být velmi početný. A měl by spolupracovat, ne se hádat, i když to druhé dá méně práce.

Na klub moc úkolů klást nechci. Kluby samy dnes mají spoustu starostí. Nemělo by jim být asi jedno, jak v oblasti jejich působnosti roste nová generace šachistů, mohou ji záhy potřebovat. Mám představu jakéhosi partnerství s kroužky v jejich dosahu. Myslím to tak, že by mohly v rámci svých možností kroužky různě podporovat. Jak, to budou samy vědět nejlépe.

Člověk/trenér je rozhodujícím prvkem všeho. Stavět celý systém na dobrovolnosti jednotlivců je utopie. Peníze a čas jsou základní problémy. S mládeží můžete obvykle pracovat jen odpoledne. To ovšem zaměstnaný člověk těžko stihne. Pokud máte nestandardní zaměstnání, můžete si to občas dovolit, zvládnete tak 1-2 kroužky týdně. Studenti a důchodci nerostou v každé aleji, to všude fungovat nebude. Potřebujeme více poloprofesionálů, které je nutno přiměřeně zaplatit. Za den stihnete kroužky maxiálně na 4 hodiny. Chcete-li se tím opravdu živit, musíte je mít každý den a 250 Kč za hodinu je minimální odměna, za kterou může mít tato profese pro někoho smysl. Tu odměnu musí někdo také platit, a školy to určitě nebudou!

Systém soutěží je oblast, kterou bych si měl možná odpustit, přece jen nemám dnes úplný přehled. Měli bychom se ovšem naučit rozlišovat soutěže masového charakteru a soutěže výkonnostní. Začínající šachisté mají potřebu hrát soutěže jako každý jiný. Měli by je ovšem pořídit do vzdálenosti 50 Km od svého domova, pokud možno v rámci jediného dne. A převahu by měly mít soutěže v kroužku, turnaj přes kopec by měl být za odměnu pro ty nejlepší. Výkonnostní soutěže už jsou "o něco", optimálně přebor kraje jednotlivců a družstev, a měli by se zúčastňovat pokročilejší šachisté. Také hrací tempo by mělo být delší a soutěže dlouhodobější. Pokročilejší mládež by také měla maximálně využívat možnost účasti v dostupných soutěžích dospělých, protože smyslem je učit se od kvalitnějších soupeřů. Vyhrávat turnaje 9 z 9 nemá žádný smysl. Zde ovšem často narážíme na různé prestižní zájmy, které nejlepší hráče kroužku nutí hrát již nepřiměřené soutěže. Je nezanedbatelným úkolem trenéra přiměřeně usměrňovat turnajovou činnost svých svěřenců. Také se obávám, že metoda bodování účasti na soutěžích jako parametr rozdělování finančních příspěvků, která se v některých krajích používá, může být někdy kontraproduktivní. Ale snad to je všude rozumně ošetřeno. Trochu mi chybí častější prestižní měření sil krajských výběrů mládeže (vizitka práce jednotlivých krajů). Systém lig klubových týmů mládeže mi lehce nesedí, hostování ještě přežiju, ale angažování "cizinců" v soutěžích mládeže už mi přijde přes čáru. Přece nechceme zavádět profesionalismus již v této kategorii.

No jo, hodně slov a žádný objev. Tak přidám ještě dvě dávno známé pravdy. Sebelepší systém práce s mládeží není nic platný, pokud se mládež nenaučí trénovat i samostatně doma, a pokud k tomu nebude mít důvod, například touhu se za šachovnicí neustále zlepšovat. Výsledky naší mládeže na mezinárodní úrovni se nezlepší, pokud se nezvedne průměrná výkonnost všech věkových kategorií. Je ovšem také pravda, že opravdu talentovaný šachista se dokáže prosadit i bez existence nějakého systému, jen mu to většinou trochu déle trvá.

Reprezentace

To je ještě zapeklitější téma než mládež. Mezinárodní konkurence je obrovská a neustále se rozšiřuje a sílí. Cesta do absolutní světové špičky vyžaduje nejen talent, ale také obrovské množství práce. Vlastně na tom nejsme vůbec špatně, jen bychom asi chtěli vidět trochu častěji výraznější úspěchy. Vezmu ale stručně spíše negativní stránky.

Nemáme prakticky žádné trenéry, kteří by se hlouběji věnovali práci s hráči úrovně 2600 a více. Naše špička buď musí spolupracovat mezi sebou, nebo si musíme trenéry půjčit odjinud, a to není zrovna levná záležitost.

Máme poměrně úzkou špičku. Chybí jednak dostatek motivace, a pak také přiměřeně kvalitní dostupné soutěže. Posun hráče kategorie 2500+ na úroveň 2600+ pochopitelně není žádná sranda, ale spousta práce, která nemusí vždy přinést přiměřený výsledek. Pokud nevěříte, že na to máte také dost talentu, tak se zatím dá relativně snesitelně žít tam kde jste. Problematičtější je to u mladých hráčů, kteří se k hranici 2500 teprve přibližují, k jejímu překročení by pilná práce měla stačit. Pilná práce ale u nás není zrovna populární činnost. A s kvalitními turnaji je to špatné. Doma máme maximálně extraligu a pardubický open, tam šestistovek zase tolik nepotkáte. Zavřené turnaje s průměrem 2600 jsou pro naše pořadatele jednoduše příliš drahé. Pokud naše špička vůbec hraje turnaje v zahraničí, hraje je "na výdělek", ne kvůli kvalitní konkurenci. Turnaje typu ME jednotlivců nebo Aeroflot open nejsou oblíbené, protože to dost leze do peněz, to profesionálové nemají rádi.

Dlouhodobě nám chybí propracovanější koncepce výchovy reprezentantů. Ono to s motivací úzce souvisí, nemůžete nominovat do reprezentace hráče, kteří ani neprojevují dost snahy dosáhnout stejné výkonnosti jako ti, kteří už v reprezentaci řadu let jsou a mnohokrát dokázali relativní stabilitu výkonnosti. Ještě citlivější je tento problém v kategorii žen, kde se o dlouhověkosti kvalitních hráček příliš hovořit nedá, tím pádem je naše ženská špička extrémně úzká. Musíme lépe provázat seniorskou reprezentaci s juniorskými kategoriemi, musíme se zajímat nejen o to, kdo bude reprezentovat za 2 roky, ale také o to, kdo bude přicházet do úvahy třeba za 10 let. Něco se v této oblasti již začalo dít, ale na výsledky si pár let budeme muset počkat.

Všechno to stojí spoustu peněz, které nemáme. Hrubý návrh rozpočtu reprezentace ve výši 1,7 milionu Kč na rok 2013 neprošel ani ve VV ŠSČR, který stanovil limit 1,3 milionu. Abyste tomu správně rozumněli, řádově 700.000 Kč je částka, za kterou zajistíme povinné minimum, které máme v "popisu práce" od Ministerstva školství (přibližně tolik také bývá státní dotace na reprezentaci). 600.000 Kč zbývá na takové drobnosti, jako jsou honoráře reprezentantů, soustředění a příprava reprezentantů a některé další užitečné věci. Nějak se to zajistit dá, ale každý škrt v původní představě bolí, protože některé potřebné projekty musíme zrušit nebo zpomalit. Objektivně si ovšem přiznejme, že rok 2012 byl extrémně příznivý, a i na reprezentaci připadlo mnohem více peněz, než kdykoliv dříve. Za půl roku se toho pravda moc stihnout nedá, ale když si prohlížím žalostné výsledky reprezentace za rok 2012, tak tomu rozhodně neodpovídají. Rozpočtové přísnosti se tedy nelze divit.

Diplomatické složitosti vztahů svazu a reprezentantů zde rozebírat nechci. Buďte si jisti, že hledání přijatelného kompromisu není nijak jednoduché, a nezmění se to do té doby, než bude svaz finančně mnohem silnější než dosud. Tedy dokud se nepodaří získat pro reprezentaci sponzora.

Už je to dlouhé, tak jen ještě k otázce reprezentačních kapitánů, která se těšila pozornosti diskuzí na zdejším serveru. Kapitán má kromě nominace reprezentantů tři úkoly. Zajistit přípravu reprezentantů, vedení družstev na ME a olympiádě a celoroční logistiku reprezentace. Dlouhodobé výsledky družstva mužů hlavně na olympiádách vyústily k záměru změnit vedoucího družstva při soutěžích. Zde je parametrem mimo jiné předpis FIDE o tom, že kapitán má mít kvalifikaci trenéra FIDE, to má momentálně v ČR 8 trenérů. Kapitán také musí být akceptovatelnou autoritou pro reprezentanty, jejich názor je tedy velmi významný. Je to rozhodně složitý problém a ještě dořešen není. Logistiku reprezentace mužů a žen už řadu let zajišťuje Michal Konopka a není zvláštní důvod na tom něco měnit.

A vůbec

Kdybych si měl něco do nového roku 2013 přát, pak by to byla větší vstřícnost a ochota ke spolupráci mezi šachisty. Aby šachisté svému koníčku věnovali více zájmu, času i práce, aby nečekali, až to udělá někdo jiný. Aby si nevybíjeli své antagonie pod anonymními nicky v internetových diskuzích a soustředili se na věcné argumenty. Je to iluze? Cože? Jo 42. Však jsem to tušil. Tak hezké svátky a úspěšný nový rok.