Pro mne jako amatérského šachistu byla vždy vrcholem sezóny soutěž družstev. (Ta pražská
se koná od ledna do počátku dubna.) A jsem přesvědčen, že pro vás, pokud se vaše elo
pohybuje v intervalu < 1500 , 2300 >, to je podobné. Zatímco loni byla soutěž družstev uťata
dvě kola před koncem, v okamžiku, kdy vše vrcholilo.
V době, kdy adrenalin zvyšoval teplotu, zvedal krevní tlak a urchloval pohyb mozkových buněk („Zachráníme se v pohodě, nebo to budou nervy do posledního tahu?“). Letos sice proběhly přípravy – sestavování soupisek a losování, ale tah na šachovnici nebyl učiněn žádný. Pravda, můžeme sice (v
kteroukoli denní i noční hodinu) hrát na nějakém serveru on-line, můžeme vybírat
z nepřeberné nabídky videí, kurzů, vyprávěnek, vzpomínek, testů z taktického postřehu i
strategického hloubání, ale živý kontakt to nahradit nedokáže. Nevím jak vy, ale já některé
šachové kamarády neviděl rok.
Soutěže družstev byla (a doufám, že ještě někdy bude!) vždy báječná příležitost se s přáteli a
kamarády vidět. A to nejen s partnery z „mého“ družstva, nýbrž i s protivníky (avšak
kamarády) od soupeřů. Někdy jsme šachový družstevní zápas pojali především jako záminku
popatřit na nepřátelskou bandu, poklábosit se soupeři, průběžně společnými silami zápas a
jednotlivé partie glosovat a na prahu noci se rozloučit: „Tak zase za rok!“
To všechno je nám letos odepíráno. A nejen to. V posledních přibližně dvaceti letech některé
oddíly (a jejich družstva, přesněji příslušní šachisté psavého typu) družstva nejen hrají, ale
odehrané zápasy tu barvitě, onde skrovně, vždy však užitečně popisují buď na FB, nebo na
stránkách svých oddílů. O tento literární žánr jsme letos přišli.
I když… v dnešní postfaktické době by neměl být problém sepsat do referátu něco, co se
nestalo. Třeba neuskutečněný zápas šachových družstev. A není třeba při psaní lhát, něco
přibarvovat. Stačí si vzpomenout na jiné dávné odehrané zápasy a dát si pozor při popisování
akčních scén. Tedy: Pokud vám, stejně jako mně, letos chybí nejen družstevní soutěžení, ale i
následné zpravodajství, zkuste vzít zavděk touto náhražkou.
Koukám do diáře, a vidím, že družstvo Dukla Praha C, kterému mám čest dělat kapitána,
nesehrálo v úterý zápas se Slavojem Vyšehrad. Tož se do toho dejme:
Při tvorbě sestavy na zápas se Slavojem Vyšehrad E nenastaly žádné komplikace, nikdo ze
základní sestavy se neomlouval. Nikdo nepoužil běžnou výmluvu: „Nechci hrát, protože
posledně jsem to nesehrál dobře.“ Nebylo tedy třeba aktivovat žádného náhradníka. V hrací
místnosti Vyšehradu nebylo neútulno. Protože se nikdo z našich hráčů neopozdil, ani
nezabloudil, nebylo třeba, abych pobíhal před hrací místností a vyhlížel opozdilce a
zbloudilce.
Zahájení nikdo z našich hráčů nezkazil. Soupeřů jsme se ani nelekli, ani jsme je nepodcenili.
Avšak nepodařilo se nikomu z nás získat zásadní výhodu. Naštěstí nikdo nespadl soupeřovi do
léčky a v partiích nenastaly žádné trýznivé pasáže. Nikdo se v partii neloudal, a tak nikomu
nehrozila masivní časová tíseň. Rozhodčí neměl jediný důvod do zápasu zasahovat. Ostatně
byl tak nenápadný, jak to jen šlo.
Ani na okamžik nenastal v průběhu zápasu okamžik, kdy jsme mohli naříkat: „To nedopadne
dobře!“ Nicméně abych byl nestranný: I hráči od soupeřů se o výsledek zápasu nebáli.
Tento zápas se podobal ostatním letošním zápasům. Ani tentokrát jsme v zápase neprohráli,
avšak ani jsme v zápase nevyhráli, a co je nejzajímavější, ani jsme ten zápas neremizovali.
Žádnému Dukla-Cé-Borci se pod Vyšehradskou skalou nezhoršilo elo, což je třeba hodnotit
kladně. Doufám, že tento trend (elo se nekazí) udržíme celou letošní družstevní sezónu. Pokud
se to podaří a naše jednotlivá ela se neumenší, pak se bude jednat o nejúspěšnější družstevní
sezónu za několik posledních let.
Příště, opět venku, nás nečeká snadný soupeř, budou to Bohemians D. Soupeř tradiční, avšak
dlouhodobě zhoubný, se kterým si drahně let nevíme rady. Třeba to prokletí letos zlomíme a
nebudeme odjíždět z jejich vinohradské sokolovny – jak je zvykem – jako zpráskaní psi.
Petr Sýkora
