Jak šachoví mistři bojovali s Enigmou

Německý šifrovací přístroj Enigma, jenž byl založen na kombinaci elektrického a mechanického principu, představoval za druhé světové války jednu z největších výzev pro spojenecké kryptoanalytiky. Šifrování pomocí Enigmy bylo velmi rychlé a prakticky eliminovalo chybu člověka: odesílatel pouze zadal text do stroje, a ten jej pomocí systému rotorů přepsal do šifrované podoby, jež byla přenesena rádiem k příjemci. Bez zjištění měnícího se denního klíče byla šifra prakticky neprolomitelná.

Život – a bohužel i nespravedlivý, tragický konec – geniálního britského matematika Alana Turinga, jemuž jsou na prolomení Enigmy připisovány největší zásluhy, je již všeobecně znám. Právě jím konstruované systémy umožnily prolamovat nastavení Enigmy pro jednotlivé dny, nicméně obrovské množství možných kombinací prakticky znemožňovalo v příslušném omezeném čase průlom pouhou hrubou silou. Nebýt dalších vodítek, lidských chyb, či přímo získaných kódových knih... A právě na hledání skrytých vzorců a souvislostí, které ostatním unikaly, se významně podíleli i někteří šachisté.

Dne 1. září 1939, kdy Německo rozpoutalo druhou světovou válku, právě v Buenos Aires vrcholila osmá šachová olympiáda. Celá akce se nakonec dohrála, byť obrovské politické napětí znemožnilo její spravedlivý průběh. Mnoho soupeřů proti sobě z pochopitelných důvodů nenastoupilo a konkrétně zápas Německa s Polskem byl předem prohlášen za remízový. Tartakower nebo Najdorf se i z tohoto důvodu museli paradoxně spokojit s druhým místem, půlbod za vítězným Německem – byť hlavou se jim určitě proháněly zcela jiné myšlenky…

Velké množství účastníků na druhou stranu chápalo šachovou olympiádu jako své štěstí v neštěstí, protože se dostali tisíce kilometrů od válečného běsnění. Jejich menší část se navzdory tomu rozhodla vrátit do neklidné Evropy.

Z tohoto pohledu vyniká anglický tým, jenž jako jediný urychleně odstoupil ze závěru turnaje a prostřednictvím nákladní lodi Alcantara se dostal zpět do Británie. Tři z těchto anglických šachistů později zašli ve svém vlastenectví ještě dál. Conel Hugh O'Donel Alexander, Stuart Milner-Barry a Harry Golombek se stali jedněmi z mozků v Bletchley Parku, poklidném venkovském sídle v hrabství Buckinghamshire, jež sdružovalo svéráznou skupinu intelektuálů, kteří se měli podílet na prolamování nepřátelských kódů. Alexander se stal přímo zástupcem Alana Turinga v Chatce 8 (Hut 8), jejímž úkolem bylo rozklíčovat zprávy německého námořnictva, jež nabývaly životní důležitosti především v průběhu ponorkové války.

Harry Golombek v roce 1949

Šachistům v Bletchey Parku jsou připisovány především úspěchy ohledně identifikování opakovaných slovních spojení, která sloužila jako cenná vodítka pro prolomení kódovaného textu hrubou silou. Například právě Golombek se začal soustředit na „bezcenné“ zprávy o počasí, v nichž se však častěji než jinde opakovala určitá ustálená slova a fráze – v kryptoanalýze se označují odborným termínem „cribs“. Rutinní německé hlášení tak mohlo napomoci rozluštit obsah mnohem důležitějších zpráv.

Vyjma tvrdé práce byl v Bletchley Parku čas i na oddech: samotný Turing prý s oblibou hrál šachy proti Golombekovi, ačkoli moc šancí se šachovým mistrem obvykle neměl. Golombek se údajně bavil tím, že partie, které Turing považoval za prohrané, začal hrát opačnými barvami – a navzdory tomu dosáhl vítězství. Turing, inspirován těmito střetnutími, dokonce vymyslel první šachový program, a to ještě před vznikem skutečných počítačů. Později vyšlo najevo, že jím napsané příkazy byly skutečně funkční.

Po druhé světové válce se životní osudy „otevřených hlav“ z Bletchey Parku rozdělily; například Hugh Alexander se rozhodl zůstat u tajných služeb, pro něž pak mnoho desetiletí pracoval. Přestože se on ani jeho spoluhráči ze šachové olympiády 1939 neřadí mezi notoricky známé šachové koryfeje, právě oni pomáhali vyhrát důležitější zápas, než ten za šachovnicí. Zápas, v němž se hrubky trestaly životy.