Umělec konverzačního žánru
08.09.2011 05:43 | RozhovorPoznáte, o koho jde? Patří ke světové špičce už dlouhá léta, stálým členem klubu 2700+ od roku 2003. Superturnaje sice příliš často nevyhrává, ale reprezentaci Ruska si bez něj nelze dost dobře představit, mimořádně se mu dař...
Jelena Klimec: V prvé řadě je třeba zdůraznit, že jste mistrovství Ruska vyhrál už pošesté. To číslo je poměrně děsivé, upřímně řečeno.
Peter Svidler:"A já vám čestně říkám, že jen stěží chápu, co by to mohlo znamenat"
Proto bych se chtěla zeptat: když si vzpomenete a porovnáte pocity po prvním a po šestém vítězství – jsou to čím dál větší emoce, nebo to naopak prožíváte stále méně?
"Bohužel ne, emoce nejsou větší. Vzhledem k tomu, že na tuto otázku neodpovídám poprvé, jsem byl nucen se nad tím zamyslet, a došel jsem k závěru, že je stále těžší oprostit se od všeho ostatního, co přináší život. Například týmové mistrovství světa v Číně… Nyní jsem, jak se zdá, dosáhl velkého úspěchu, ale pořád mám v koutku duše to, co se přihodilo v Číně. (V Ningbo Rusko v posledním kole podlehlo Indii a přišlo tak o medailové umístění, když Svidler prohrál s Gangulym ve 24 tazích, ačkoliv mohl jednotahově vyhrát – pozn. překl.) To bylo samozřejmě špatně, a je to možná i důvodem toho, že jsem pozapomněl jaksepatří radovat se z úspěchu. Když jsem vyhrál šampionát Ruska poprvé, bylo mi pouhých 18 let a nenesl jsem na ramenou tolik nepříjemností a rozčarování jako teď. Takže si uvědomuji, že tehdy… Štěstí je velmi krásná věc, kousek, dílo, které se vám povede. Štěstí je takový intenzivní a krátkodobý pocit. Proto nelze říci, že jsem byl šťastný, řekněme, několik dní. Ale tehdy jsem měl prostě pocit, že vše v mém životě je v pořádku a skvělé, a dál to bude jenom lepší. Dnes už takovou intenzitu nepociťuji."
To znamená, i když byl letošní šampionát mnohem silnější co do obsazení než ten první…
"To se rozumí. Ale přesto se mi do toho míchá řada dalších nabízejících se emocí. Nemohu říct, že nejsem rád – to by bylo bláznovství. Samozřejmě, že jsem rád. Pochopitelně je to pro mě obrovský úspěch, a upřímně jsem nečekal, že tady budu hrát tak dobře. Pro mě je to v jistém smyslu průlom, protože už pár let jsem nevyhrál něco velkého, abych tak řekl. Ještě možná tak Superfinále v roce 2008. Ale kromě superfinálů se mi v poslední době na turnajích moc nedařilo. Ale i tak mám z toho smíšené pocity. Mám v dobré paměti, že ještě nedávno to bylo všechno jinak."
Z vašeho rozhovoru pro Šipovův Crestbook (crestbook.com - otázky mohli pokládat diváci on-line – pozn. překl.) jsem zjistila, že titulům přikládáte značnou váhu.
"A kde jsem tam něco takového povídal?"
Jeden fanoušek tam položil otázku… upřímně už si přesně nevybavuji, jak přesně ji formuloval…
"Nevzpomínám si na to, že bych něco takového řekl. A navíc si nejsem jistý, že si to opravdu myslím. Takže mě tím trochu přivádíte do rozpaků. Neupínám se k titulům. Přinejmenším bych si to sám rád myslel. Tituly jako takové mě nezajímají, jsou podružné. Titul šampiona Ruska je samozřejmě důležitý, je to předmět hrdosti a pýchy, něco, o co je třeba usilovat. Avšak nemohu říci, že se opájím množstvím turnajů, ve kterých jsem zvítězil, nebo že vstoupím do historie tím, že nikdo nezískal titulů šampiona Ruska víc než já, že ještě rozšířím svou sbírku. Tohle nepatří mezi mých prvních padesát věcí, které mne v životě zajímají. "
Mimochodem vzpomněla jsem si, k čemu se ta otázka vztahovala, zatímco jste odpovídal. Bylo to spojeno s tím, že Carlsen vystoupil z kandidátského cyklu.
"Ne, tam to bylo trochu jinak. Ústřední myšlenkou bylo, že boj o titul mistra světa je důležitý. Je to jediný konkrétní titul, o který by měl usilovat každý šachista, který ještě nepomýšlí na odchod do penze. To znamená, pokud se tedy pokládáš za aktivního šachistu, který bere hru vážně, je „něco velkého“ za normálních okolností zisk titulu mistra světa. V současné době se tohoto boje osobně neúčastním, ale za týden začíná Světový pohár v Chanty-Mansijsku, ve kterém půjde o postupová místa. Proto bude Chanty-Mansijsk důležitým krokem, to rozhodně. Ale ještě to není úplný vrchol. Ale o tom v poslední době moc nepřemýšlím, protože mé nejbližší úsilí v boji o šachový trůn bylo spjato s pomocí Sašovi Griščukovi v Kazani. On bojoval o právo vyzvat mistra světa, já se mu při tom snažil pomoci. To je mé zatím nejbližší přiblížení se k titulu mistra světa. "
Ale to je určitě jen dočasné.
"Uvidíme. Dneska to tak zatím vypadá."
V už zmíněném rozhovoru jste sám sebe nazval šachovým pragmatikem.
"Ano, tak už to bude."
Ale na druhé straně z toho, co jste právě před chvílí řekl, to chápu tak, že chcete bojovat o titul mistra světa, je to pro vás principiální záležitost, hlavní cíl. A tady je tenká hranice mezi pragmatismem a pouhým romantickým přáním…
"Zde je nutné pochopit rozdíl mezi přístupem k životu a v přístupu k jedné konkrétní partii za šachovnicí. Jako šachista jsem pragmatik. To znamená, že já usiluji mnohem méně o to, abych v dané pozici našel absolutně nejlepší tah, než třeba Saša Griščuk. K problémům pozice a k samotné hře přistupuji více prakticky. Pokud jde o můj postoj k životu, nemohu říci, že jsem jako člověk příliš praktický. Asi ve mně stále zůstávají nějaké ty romantické touhy."
Ale jestli si představíme takovou hypotetickou situaci, že například dostanete dvě nabídky – sehrát zápas o titul mistra světa, ale bez cenového fondu, anebo se zúčastnit superturnaje, který by pro vás znamenal dobrou finanční injekci. Co myslíte, pro co byste se rozhodl?
"Naštěstí u mne taková hypotetická situace nemůže nastat, protože zápasy o titul mistra světa se nemohou bez cenového fondu uskutečnit. Opět musíte pochopit, že nelze dosáhnout situace, ve které by podmínky byly tak jasně vyhraněné. To znamená, že i když by titul mistra světa nepřinesl okamžité peníze, z dlouhodobého hlediska vám je stejně přinese. Takže vaše otázka není zcela korektní, ale pro mne by bylo sehrání zápasu o titul mistra světa velkou a důležitou událostí, pro kterou bych byl určitě ochoten hodně obětovat. Zkrátka touhle konkrétní situací je možno se zabývat, ale není reálná z mnoha příčin. To se nestane, a navíc, i kdyby se to stalo, není zřejmé, že by na jedné straně stály peníze a na druhé sláva a už nic jiného. Roli by hrála ještě spousta dalších souvisejících věcí. Ale v podstatě, kdybych stál před takovou volbou, vybral bych si zápas o titul mistra světa."
Chápu. Mimochodem, chtěla bych využít této příležitosti a jménem všech diváků Superfinále a čtenářů našeho serveru a i všech ostatních vám poděkovat za skvělé komentáře k partiím, které jste poskytoval na tiskových konferencích. To byla přímo mistrovská díla!
"Při této příležitosti vám mohu povyprávět takovou napůl bajku. Když jsme včera večer opouštěli klub – já, má žena a Saša Griščuk – přepadl nás jeden takový šachový fanoušek. Na cosi se mě zeptal, pak počkal, až jsme s Olgou o pár kroků poodešli – ale i tak to bylo dobře slyšet; i když on si možná myslel, že to slyšet není – pověsil se na Sašu a řekl: „Povězte mi, Alexandře, je Peter i v osobním životě takový šoumen jako na tiskovkách?“ Samo o sobě je to slovo šoumen divné, protože jsem ho ve spojitosti se svou osobou dosud nikdy neslyšel. Ale ano, jsem takový umělec konverzačního žánru. Ale vždycky jsem tak trochu v rozpacích… Ale vzpomínám si na jednu tiskovou konferenci, myslím, že to bylo dokonce se Sašou, kdy jsme tam seděli, a on za celou dobu řekl přibližně pět slov, a já jsem obstaral ten zbytek. To asi nebylo úplně v pořádku, ale když začnu mluvit a rozjedu se, nemůžu přestat. "
Takže vás to opravdu baví? Protože tím pádem jsou potěšeni nejen přihlížející diváci.
"Dá se říct, že ano. Mám rád šachy a rád o nich mluvím. Ale důležitým faktem je rovněž to, že jestliže už mě na tiskovku pozvou, znamená to většinou, že jsem partii vyhrál. A to znamená, že jsem v blažené náladě, život mi připadá jako docela přijatelná věc, někdy dokonce docela příjemná. Tak proč bych nepohovořil o tom, co všechno se na šachovnici odehrálo? "
Co myslíte, smysl pro humor a sebeironii jste zdědil po rodičích anebo je to vaše přidaná hodnota?
"Myslím, že je to ve velké míře důsledek výchovy. V naší rodině jsme s tím neměli problémy."
A míváte někdy i špatnou náladu?
"Pravidelně."
A jak se to projevuje? Nebo to na vás vůbec nejde poznat?
"Myslím, že byste to na mě určitě poznala. Snažím se ji moc neventilovat na veřejnosti a nepřenášet na druhé, ale kdybych vám ji předvedl, nepřehlédla byste to."
Už jste zmínil svou ženu. Šachisté jsou toho názoru, že vy jste takový příkladný otec rodiny, domácký typ – pokud to je u profesionálního šachisty vůbec možné. Máte doma nějaké společné zájmy, řekněme, s dětmi?
"Teď si musím rozmyslet, co na to odpovědět. Protože mám pocit, že se mi pak všichni budou dlouho smát, když vám teď něco prozradím o životě příkladného rodiče. Společné zájmy? No, jsme takový tým, který drží při sobě, trávíme spolu společný čas všichni čtyři, tak bych to asi nazval. My dospělí si hrajeme na děti a děti si hrají na nás dospělé – je to takový oboustranně prospěšný proces. Ještě jsme s dětmi nezačali chodit na ryby ani dělat výlety na „Zenit“, takže ještě nemůžu říct, jestli máme nějaké společné koníčky, ale zatím nám děti dělají radost."
To je dobře. Někde jste uvedl, že během turnaje nečtete noviny…
"Nečtu je moc ani po turnaji."
A doma s rodinou rozebíráte někdy téma šachů, průběhu turnaje? Nebo je tohle zapovězené téma, o kterém se nemluví?
"Povídáme si. Ale probírám to jen s Olgou. S dětmi… Kromě: „Tati, zítra prosím tě vyhraj, jo?“ mi nic zvláštního nevzkazují. Ale například ve dvě hodiny odpoledne před partií s Kramnikem mi zatelefonoval syn a říká mi: „Tati, vyhraj prosím tě dneska.“ Po skončení partie jsem mu zavolal zase já a poděkoval mu. Myslím, že to nebyla hlavní příčina mého vítězství, ale tak nějak jsem během té partie měl v hlavě, že právě tento den mi byl vyslán speciální příkaz. "
Na závěr tu mám ještě pár takových otázek, které se týkají vašich zájmů. Když jsem se připravovala na náš rozhovor, nikde jsem je nenašla. Třeba biliár. Řekl jste, že v poslední době už vás moc nebaví.
"Ano, přestal jsem ho hrát. Ale s Ianem (Nepomniachtchim – pozn. překl.) jsme ho v Číně hráli dost často, protože tam nic jiného nešlo dělat. Přímo v hotelu byl slušný kulečníkový stůl. A moje nynější biliárová hra, víte, je to jako se psem – všemu rozumí, ale neumí mluvit. Tak to se mnou tedy je - a je mi to strašně nepříjemné. Kdysi jsem hrál hodně a bral jsem to vážně. V období mezi roky 1997 a 2002 jsem měl poloprofesionální úroveň. Nehrál jsem nijak oslnivě, ale zato často, a ne s přáteli, ale s opravdovými soupeři v konkurenčním prostředí, abych tak řekl. Pochopil jsem zákonitosti hry. Dobře vím, co bych měl udělat. Ale nejde mi to. Protože už nemám praxi, ruce mě neposlouchají. A to mě přivádí k šílenství! Protože to vypadá, jako bych ke kulečníkovému stolu přišel poprvé v životě. Chci hrát celou dobu naplno, chci zahrát v dané chvíli ten správný strk. Ale podaří se mi to tak sotva jednou z pěti pokusů. A tak jsem toho radši nechal, protože abych dosáhl své dřívější úrovně, musel bych se biliáru zase plně věnovat, strávit v herně pár měsíců čtyři hodiny denně. Pak bych si možná zase vzpomněl. Ale jak již bylo řečeno, mám děti."
Jaký druh biliáru preferujete?
"Hrál jsem všechno kromě snookeru. Snooker jsem hrál opravdu hodně špatně, protože jsem neměl žádnou praxi, tak teď už hraju špatně všechno."
Obecně tedy máte rád všechny druhy?
"Nejvíc jsem hrával ruský, takže určitě ruský je můj nejoblíbenější, a moskevská pyramida. Taky pool. V ruském jsem měl nejdelší sérii šesti. Slabota."
Série šesti? Ale to je docela dost, ne?
"Můj známý měl rekord 26 koulí. "
To není špatné. Biliár jako rozptýlení a koníček se ještě dá pochopit. Ale jak jste se dostal ke kriketu?
"Jsem anglofil, mám mnoho přátel z Anglie. Ten příběh už jsem vyprávěl milionkrát. Jel jsem na soustředění v Řecku, kde zrovna probíhal Světový pohár v kriketu. A můj kamarád byl fanatický fanoušek mužstva Anglie, jako jsem nyní i já. Pro něj byl Světový pohár velká událost, takže jednou mi povídá: „Nu dobrá, šachy jsou sice skvělá zábava, dneska se ale půjdeme podívat na kriket.“"
Závidím vám.
"Takže jsme museli jet, zapadli jsme do jednoho pákistánského baru, kde to bylo hlava na hlavě, malá místnost a jedna obrazovka, lidé seděli namačkaní ve třech řadách, dívali se a bylo jasné, že to pro ně je otázka života a smrti, jak ten zápas dopadne. Ta atmosféra na mě hluboce zapůsobila. A začátkem roku 2000 už jsem byl těžce závislý na kriketu. Ale teď už jsem si – nevím, jestli je to dobře nebo špatně – přestal vést statistiky. Měl jsem tabulky, vedl jsem si statistiky všeho, výsledků a hráčů, aktualizoval jsem je každý den. Už jsem toho ale nechal. S jistým smutkem občas dumám o tom, že zrovna hraje Anglie s Indií, a já jsem si to nezavedl do tabulek. A to je možná poprvé za posledních deset let, kdy jsem přestal sledovat sérii anglického mužstva. Myslím, že se tím v mém životě něco změnilo. Nevím co, ale něco se událo. Protože není možné si představit, že bych neměl přichystanou tabulku už tři dny před zahajovacím zápasem! Všechno by bylo pečlivě nalinkováno a zbývalo by jen v reálném čase dopisovat do kolonek výsledky, všechno bych měl podchycené, bez diskuze! Nyní zažívám zcela nový pocit. I tak se samozřejmě dívám, sotva přijdu zpátky na hotel, první, co udělám, je, že sáhnu po ovladači, zapnu televizi a dívám se na výsledky. Ale už to není ta úroveň fanatismu, s jakým jsem to prožíval řekněme dva roky zpátky, natož před pěti."
Ale fanatismu, jak jsem to pochopila, z pozice diváka, ne hráče?
"V Rusku se kriket nehraje. Já bych ho hrál! Sice velmi nešikovně, ale hrál. Zkoušel jsem několikrát něco najít. Ale k tomu musíte najít zapálené lidi a přihlásit se k nim. Našel jsem nějaké fanoušky, kteří hráli v Paříži v parku Champ de Mars, napsal jsem jim pak dopis a oni mi dokonce i cosi odpověděli. Ale člověk, který mi napsal, mi sdělil, že odjíždí domů do Austrálie a že se tím teď zabývá jakýsi druhý chlapík, který mi dá vědět do týdne. "
Ale už se neozval, jak odhaduju.
"Přesně tak. Tehdy mi to úplně zlomilo srdce, ale už jsem se s tím jakžtakž vyrovnal."
Jistě. A už na úplný konec přijde taková malá bleskovka. Víte, něco na způsob hry na asociace. Dám vám pět otázek a vy odpovíte první věc, která vás napadne.
"Dobrá."
Jestli figura, tak - …
"Střelec."
Jestli horizontála, tak - …
"D. Počkat, ne – 7. řada. Ale i d-sloupec je dobrá odpověď. Předpokládám, že jde řeč o šachovnici. Správnou řadu i sloupec si vybírám v 50% případů, jak bylo prokázáno."
Jestli bílými, tak - …
"Neprohraju."
Jestli kombinace, pak - …
"No, chtělo by se říct… Polokorektní bude, zdá se, ta správná odpověď. "
A jestli cena, tak - …
"Zasloužená."
Děkuji vám!
"Není zač."
To byl Peter Svidler, Superfinále mistrovství Ruska a Chess-News. Zdroj: chess-news.ru
Sergej Šipov o Peteru Svidlerovi:
Peter Svidler je černou ovcí současného šachu – je originální ve všech směrech. Má pravidelná jednání s ním zanechávají hlubokou stopu v mé paměti. Jaký další ruský hráč se zajímá o kriket, preferuje angličtinu před ruštinou, nedomnívá se, že Lev Tolstoj byl velký spisovatel, pečuje o svou karmu, vzdává se v remízových pozicích a ovládá mistrovsky biliár? Jedině Peter.
Svidler je značně ironický, zejména ve vztahu k sobě. Takže když se kritizuje, zmírněte všechno, co říká tak třikrát nebo čtyřikrát. Musíte být také připraveni na velice jemný druh humoru, u některých z Peterových vtípků vám bude trvat tak rok, než je pochopíte…
Mnohonásobný (už jsem ztratil přehled) ruský šampion, obratně skrývající své ambice a bojového ducha. Vidím to jako jednu z příčin mnoha jeho vítězství. Je těžké získat psychologickou výhodu, když hrajete se Svidlerem - proti tak pozitivnímu člověku Botvinnikovy metody psychologické války nefungují.
Pokud Peter něco obětuje, měli byste to odvážně vzít! Dokonce i když prohrajete, budete mít velkou radost ze hry, budete mít však rovněž velké šance na vítězství. V každém případě budete mít na co vzpomínat. Můžete také něco obětovat i vy – buď láhev minerálky, nebo pěšáka. Spolehlivější metoda je ta první. Vyzkoušeno.
Před 12ti lety jsem hrál na šampionátu Ruska v Sankt Petěrsburgu. Byl jsem podporován svou rodinou – ženou a dcerami. A jednoho dne si k nám u oběda přisedl Peter Svidler. Byl živý, výmluvný a vtipný. Má dcera Žeňa, které bylo 10, po zbytek oběda ztichla v němém úžasu a jenom poslouchala, jak spolu bouřlivě a náruživě diskutujeme. Když Peter dojedl a zamířil k odchodu, shrnula vše tichým hlasem, který vyjadřoval vše: „Poprvé v životě jsem viděla živého Svidlera!“
Ačkoli mám podezření na to, že… Svidlera vlastně vůbec neznám. Každý náš další rozhovor odhaluje nové stránky jeho osobnosti. Doufám, že rozhovor s ním na našich stránkách zazáří v celé své mnohovrstevnatosti, a že na vás Peter Venjaminovič Svidler zanechá stejný dojem živelnosti a vtipnosti jako na mně. Kdyby seděl vedle vás, mohli byste se s ním bavit úplně o čemkoliv, co vás jenom napadne. Ke všemu by měl co říct.
Zdroj: www.crestbook.com
Ano. Ne. :-)
ad exot: nemohu se neopakovat - hezky načasováno. Víš už taky, jestli to finále vyhraje?
Na tom článku se mi líbí, že Svidler je představen nejen z té šachové, ale i z lidské stránky. To by, myslím, mělo být cílem každého pořádného rozhovoru. Apropó, nevěděl jsem, že Šipov je tak vtipný. :-)
to pushtaq: Jelena změnila pohlaví? Tak to jsem z toho jelen.
Furt jsem nevěděl o kom je článek. Až podle té náušnice v levém uchu.
Je zřejmé, že ten Svidler je sympaťák. Pro mě byla jeho včerejší partie s Kamským zatím vrcholem světového poháru. Je také současně dobře, že je Svidler v pavouku zatím mimo horizont Davida Navary, protože kdyby ho David vyřadil už v některém z dřívějších kol, byla by to škoda.
Zajímavé. A Jelena během rozhovoru změnila pohlaví - opravte jí nad fotkou "chtěl(a)"
Pěkný článek, zaujal.
Díky! O Svidlerovi jsem nic nevěděl, i tenhle rozhovor mi unikl. Myslel jsem si, že je "mediálně nezajímavý". A taky správně načasováno