"Pokud jdu na WC a nemám tam šachy, jsem tam zbytečně!“

Rozhovor aktuálně vyšel v časopise Gambit, oficiálním šachovém Zpravodaji Šachového svazu Olomouckého kraje.
No uznejte, milí čtenáři, že po takovém titulku je další pozvánka k dnešnímu rozhovoru v rámci úvodníku zbytečná.
Na otázky odpovídá slovenský mezinárodní mistr, člen reprezentace sousedního státu a mnohonásobný šachový olympionik Róbert Tibenský.
V loňském roce vyšel v Gambitu rovněž rozhovor se slovenský mezinárodním mistrem, šlo o Ladislava Salaie. Bylo to velice zajímavé povídání, ale Ing. Salai to žertem neustále směřoval do roviny, ve které se stavěl do pozice téměř šachového důchodce. Vy ale hrajete v podstatě srovnatelnou dobu. Taky se cítíte na šachovou penzi?

"Zatím to tak pesimisticky nevidím. I když… V podstatě bych asi měl. Moc jsem toho v poslední době nenahrál. Hodně se věnuji mládeži, trenérskou činnost jsem v posledních měsících rozjel naplno. Zoufale mi tak chybí herní praxe na odpovídající úrovni, což je pro změnu silně cítit na úrovni mé hry. Jsem nespokojený se svým šachovým projevem a někdy si přijdu jako začátečník. Dělám chyby, jako bych snad ani hrát neuměl a nebo za tím seděl podruhé v životě. Hm, takže je to nakonec přece jen hodně pesimistická odpověď, co?"

No, řekněme, že pokud se cítíte takto při úrovni mezinárodního mistra, tak to jste mě, jako totálního amatéra, který už to asi ani k malým výšinám nedotáhne, docela uklidnil…(neskrývám pobavení).
"Ze svého úhlu máte samozřejmě pravdu. Řeknu to jinak: málo hraji, nedaří se mi tolik jako dřív, mám pocit, že jsou mi šachy občas protivné a nebo spíš, že jsem si ve vztahu ke královské hře protivný sám a z toho plyne možná trochu příkré hodnocení."

No, a jsme doma. Normální herní a tvůrčí krize, kterou má čas od času každý.
"Může být. Jenomže dokud ji máte v mladém věku, odrazíte se ode dna a jedete prostě dál. Já už můžu pomalu vyhlížet okamžik, kdy by bylo lepší říct: OK, oficiálně končím, dál už to nejde. Ale je těžké to po třiceti pěti letech udělat, zvláště když turnajová hra je droga, na kterou se těžko odvyká."

Tak to udělejte jako kolega Salai. Neskončil tak, jak říkáte vy, řekl něco jiného: OK, už nemám na to, abych se pořád o něco rval a stárnu, ale končit úplně nechci, takže nadále jsem ryzím amatérem, budu hrát, když bude příležitost a podmínky, pomůžu svou účastí mladým v turnajích, kde jde o plnění norem mezinárodního mistra a ve zbytku budu dělat v šachu to, co mě baví a těší. Takto by to nešlo?
"Šlo, jistěže šlo. A když mi to nyní tak říkáte, zřejmě k tomu stejně jednou dojde. Zatím je ale ve mně ještě příliš zakořeněný instinkt rvát se v turnaji o cenu, o umístění, o úspěch. A když se nedaří při současném vědomí toho, co bylo řečeno výše, vzniká onen rozpor v duši."

Tak tuhle část uzavřeme: máte trochu krizi, buď ji překonáte a nebo přijmete nějaké alternativní řešení. A hlavně, až to trochu přejde, budete mít ze šachu radost v jakékoliv podobě.
"Vy jste hodně pragmatický, že? (smích) Ale ne, samozřejmě, máte pravdu."

Tak, nyní si ještě nostalgicky zavzpomínáme a posuneme se v tom povídání dál... (skáče mi do řeči)
"Zavzpomínáme? A na co? Víte, já toho hodně pamatuji, ale ještě víc jsem zapomněl."

… třeba na vaše začátky.
"To už je děsně dávno. Dobře si ale pamatuji, že mě hra fascinovala od první chvíle, co jsem se s ní seznámil. Ovšem nebylo to lehké. Těžko jsem šachy chápal a přicházel jim na kloub opravdu velmi pomalu. Kupříkladu dlouho jsem si jako naprostý začátečník nemohl zažít, jak chodí jezdec. Přišlo mi to velmi složité. Ovšem věnoval jsem tréninku spoustu času a hrál a učil jsem se opravdu intenzivně. Jednu dobu mi šachy rodiče dokonce zakazovali. Propadl jsem tomu totiž tak, že jsem ráno vstával – já, který bydlel pět minut od školy – o hodinu a půl dříve jen proto, abych se před vyučováním ještě dostal za šachovnici. Po obtížných začátcích to pak najednou šlo. Zlepšoval jsem se pak už rychle."

A jako většina šachistů tomu propadl po zbytek života…
"Už jsem to říkal, ta hra je jako droga, bez které člověk nevydrží. Já šachem doslova žiji. Mám šachy různých tvarů a velikostí všude, kam se jen vrtnu. Vozím je s sebou, mám je všude po bytě. Dokonce i na WC."

Ta je ale zajímavý a skoro pikantní detail!
"Zastávám názor, že pokud jdu na WC a nemám tam šachy, jsem tam zbytečně. (rozesměje se naplno)"

Tak jsme se zasmáli a nyní zkusíme vytáhnout něco hodně předpotopního, nad čím by dnes mladí šachisté jen nevěřícně zakroutili hlavou.
"To nebude zase tak těžké. Dnešní generace mladých hráčů si bez počítače nedokáže už představit život. Jak by se asi cítili, když by jako já a moje generace kdysi měli v rámci přípravy na soupeře a studium zahájení možnost studovat jen literaturu a odborné časopisy, kterých ovšem bylo rovněž poskrovnu. Pamatuji si, že vybraná čísla některých časopisů jsem si kupoval dvakrát, vystřihoval analýzy partií a zahájení a nelepoval si je do sešitu. A proč dvakrát? No ony byly oboustranné, takže když jsem něco chtěl mít komplet, stálo mě to dvakrát tolik peněz. Hodně jsem samostatně analyzoval, tenkrát nebyla možnost, aby mi to PC ukázalo během pár vteřin. Šachy byly jiné než dnes. Zahájení nebyla prozkoumaná tak tvrdě a tak daleko jako v současnosti. Hodně se toho tvořilo přímo za šachovnicí. Vzpomínám na tu dobu rád."

V čem jsou podle vás dnešní šachy jiné?
"Víte, vlastně je to paradoxní. Ony jsou dnes ve svém vývoji mnohem dokonalejší a přesnější, než byly tenkrát. Ale krásnější nejsou. Nejsou to už šachy sportovců, umělců, filozofů – to podle gusta každého. Ano, především ze své tajuplnosti a čiré a hluboké filozofie, do jejíhož pláště byly tenkrát zabaleny, hodně ztratily. Dnes jsou suché, věcné, přesné. V mých očích, pokud to nadneseně přirovnám, byly tenkrát podobny básni, dnes jsou odleskem matematického vzorce. Chápete ten rozdíl? Dokonce i krásné partie plné kombinací a dynamiky, které lze dnes běžně zahlédnout, protože módou a asi i trochu nezbytností současnosti je v šachu dynamika a jakkoliv porušená rovnováha, mi nepřijdou vytvořeny dokonalým počítačem tak půvabné, jako ty partie vytvořené před mnoha lety nedokonalostí lidského ducha, který však nepostrádal onu neuchopitelnou originalitu."

Když jste zmiňoval ony staré časy, pamatuje dobře legendární sovětskou éru šachu, že?
"Samozřejmě! A věřte mi, že tato v jistém smyslu už nikdy nebude překonána."

Někdejší sovětský mistr, pozdější emigrant a nakonec naturalizovaný Holanďan, velmistr a ve své době jeden z nejlepších hráčů světa Genna Sosonko toto dobře pospal ve svých esejích. Skoro se tají dech, když člověk ty řádky a příběhy věků dávno minulých pročítá.
"Nedokážu to říci jako on, ale mohu potvrdit, že má pravdu. Zachytil v těch knihách někdejší realitu a dokonale ve střípcích příběhů, sledů událostí a vzpomínkách popsal, co znamenal – v kladném i negativním slova smyslu - fenomén desítky let trvající sovětské éry nadvlády ve světovém šachu. Kde jinde na světě byli lidé hrou tak pohlceni? Kde bylo tolik špičkových hráčů? Víte, Sověti tenkrát ani nepočítali výborné hráče, třeba velmistry, měli problém vybrat si i v návalu těch vůbec nejlepších ze všech, protože i těch měli nadbytek. Turnaje a přebory země se hrály v grandiózních koncertních a divadelních sálech a shlédnout tyto boje chodily tisíce diváků. Další tisíce lístek nesehnaly a koukaly na nástěnné šachovnice zavěšené na různých místech, kde se partie už tenkrát on-line demonstrovaly. Dovedete si to představit? Nechválím ten systém ani tehdejší zřízení, chtěl jste, abych se zamyslel na fenoménem sovětského šachu. Velmistr tenkrát měl stejnou hodnotu jako koncertní mistr na hudební nástroj či jako akademik na vysoké škole. Šachy měly vážnost."

Někdejší mistr světa Alexandr Aljechin po své emigraci z Ruska na otázku jednoho žurnalisty, čím si vysvětluje – připomínám, že šlo o dvacátá a třicátá léta minulého století (!) - takový masový rozmach šachu v tamních podmínkách, odpověděl: „Hm, a co ti lidé mají jiného dělat?“
"Z Alechina samozřejmě v ten okamžik mluvila i hořkost nad bolševickými poměry v jeho bývalé zemi, ale svým způsobem měl pravdu. To je ona odvrácená tvář někdejší socialistické podoby sovětského státu. Lidé tam žili v relativní jistotě, ale chudě. Možnost zábavy byla minimální, výjezd za hranice nemožný, ale touhu po seberealizaci a chuť vyniknout těm lidem nikdo vzít nedokázal. Když to zjednoduším, mohu klidně říct, že mohli buď pít vodku a upadat, nebo jít a hrát šachy. Šachy určitě té nezvyklé situaci vděčí za svou popularizaci. Že se nakonec staly společně s hokejem dvěma národními sporty číslo jedna, je jiná věc. No a hodně taky pro šach udělal někdejší mistr světa Botvinnik. Tomu se podařilo prosadit šachy až do podvědomí těch nejvyšších funkcionářů. Prosadit je na národní úroveň zájmu. Jistě, o to více se tím šach pak zpolitizoval, ale současně byla odstartována ona éra, o které jsme mluvili."

Aktuální zájem o šachy je na úpadku. Na první pohled jsou turnajové sály relativně plné. Kdo však nechce před tvrdou realitou zavírat oči, musí si přiznat, že je to hlavně koncentrací mnoha lidí na jednom místě, že početně ty turnaje doplňují i zahraniční účastníci. Když si vezmete velký mezinárodní turnaj, zkuste se jít podívat, kolik v něm bude startovat místních hráčů. Mladí šachy opouštějí a nebo hůře – vůbec o ně nejeví o zájem. V čem spatřujete tento negativní vývoj vy?
"Doba se hodně změnila. Mají prostě jiné koníčky a především jiná, mnohem atraktivnější lákadla, které ovšem do jisté míry diktuje i trend módy. A otevřel se svět. Nejen hranice, otevřel se svět širokých možností. Mladí lidé studují, hodně cestují, mají jiné priority. Je určitě dobře, že v porovnání s dřívějším státním zřízením přišla zpět demokracie. Je ale jinou věcí, že aktuální klima šachům nepřeje."

Přiznávám, že i při své mizerné šachové výkonnosti jsem se pokoušel odhadnout váš styl, když jsem postával sem tam u vašich partií. Ovšem moc se mi to nepodařilo.
"Nó…ale já opravdu hraji hodně univerzálně. Snad jediné k čemu tíhnu víc, když si to s ohledem na pozici mohu dovolit, je aktivní hra. Ne vyhraněně taktická, spíš dynamická. Vždycky v partii něco hledám, něco konkrétního, co by ji posunulo, co by jí dalo tempo. Musí to tam ale být. Nemám rád mrtvé či sterilní pozice. Ideální je čistý styl a hra, která se odvíjí před očima diváka jako sled logicky navazujících tahů a tahových řad. Nevím, jak to říct ještě jinak, aby vyznělo, jakou partii mám na mysli, když současně nechci neskromně sahat po dokonalosti, která samozřejmě neexistuje."

Vypomůžeme si opět již zmiňovaným velmistrem Gennou Sosonkem, který takovému konceptu říká „mistrovská partie z jednoho kusu“.
"To je přesně ono!"

Zmiňoval jste svůj neutuchající instinkt prát se a bojovat. Co vás stále ještě žene vpřed?
"Mám šachy hrozně rád. A atmosféru boje a utkání. Nejsem už tak ambiciózní jako dřív, ale vášeň vůči šachu cítím pořád stejnou. Rád také potkávám lidi kolem čtyřiašedesáti políček."

Bylo by neslušné nezeptat se na vaše největší úspěchy.
"Někdy mám pocit, že toho za ta léta nebylo zase tolik, jindy si říkám, že se nemám za co stydět. Ale tento relativismus je u každého sportovce asi normální. Každopádně mě těší, že jsem se šestkrát stal mistrem Slovenska, v tomto držím ve své zemi rekord. Víte, být národním přeborníkem je vždycky super pocit. A když se vám to povede v jedné etapě jako mně třikrát za sebou, snad to opravdu svědčí o tom, že v jistých dlouhodobě trvajících úsecích jsem opravdu hrál slušně. Turnajů jsem vyhrál hodně, to bych asi tady jen tak z fleku nespočítal. A ptát se mě, kolik jsem jich hrál za svůj život, nemá cenu – bezpočet. Pak si rovněž cením trojnásobné účasti na šachové Olympiádě v dresu své země. To je pokaždé jedinečný podnik, nejlepší šachová podívaná jaká existuje. Ti nejlepší ze všech zemí světa koncentrovaní na jednom místě. Skvělé partie, neopakovatelná atmosféra. Jsem jeden z mála šachistů, který si nepřeje, aby se šachy jednou staly oficiálním olympijským sportem! Mám strach, že by tam v záplavě jiných, pro lidi atraktivnějších sportů zanikly. Mít svoji olympiádu je lepší, důstojnější a krásnější oslava tohoto mezinárodního šachového svátku."

Přece jen patříte už ke starší generaci a tak se chci zeptat, co říkáte zkracování časového limitu na partii? Zvykáte si a nebo vám to vadí?
"Skoro jste odpověděl za mne, zvykám si, ale vadí mi to. Mezinárodní šachová federaci FIDE v posledních letech drasticky tempo zkracuje. To nahrává mladším hráčům. Dělá to šachy ještě víc vyčerpávající, ale také povrchnější. Do popředí často vystupuje pro diváka – a o to jde – líbivá taktika a spád. Partie jsou často ale ochuzeny o skutečnou hloubku, kterou by mnohdy mohly mít. Na druhou stranu chápu, že i tento sport musí nějak přitáhnout sponzory a návštěvníky do hlediště. Je to vlastně trochu smutný kompromis mezi kvalitou a komercionalizací. Co je ale neomluvitelné, je současný systém bojů o mistra světa. Nevadí mi jako takový, ať se dá možnost širšímu počtu hráčů poprat se o titul, ale forma finálových bojů je hrozná. Jestliže o titulu mistra světa v KLASICKÉM šachu může rozhodnout blicka a nebo dokonce náhlá smrt (pozn. autora: nejčastěji systém, kdy černý má pět minut na partii a stačí mu remíza, bílý minut šest s povinností vyhrát), tak to je popření vší logiky a skoro stopadesátileté historie bojů o tento titul. A ať se na mě nikdo nezlobí, srovnání s penaltovým rozstřelem ve fotbale či hokeji neobstojí. Zvláště, když v šachu jsou metody, jak dosáhnout jednoznačného výsledku i při zápase v klasickém tempu vážných partií."

Vy jste jeden z hráčů, kterého šach i živí, tedy plný profesionál, že?
"Ano, je to tak. Mercedes mi venku nestojí, ale předejdu vaši další otázku, uživím se tím. Tedy zatím. Beru pořád ještě občas ceny v turnajích a mívám v nich odpovídající podmínky, hraji doma i v zahraničí ligy a soutěže družstev, občas něco napíšu. Ale příklad hodný následování nejsem."

Vaši mladí svěřenci netouží po profesionalizaci v šachu?
"Jak kdo. Častěji pohříchu ti, co na to z hlediska budoucí perspektivy nemají. Nikomu přirozeně bránit nemohu, ale varuji před tím živobytím každého. Vždycky jim říkám, co nestihnete v růstu a v této šanci do vysoké školy, s vysokou pravděpodobností už nedokážete nikdy. Proto jsem mnohem radši, když ti mládežníci studují střední a pak mnoho z nich i vysoké školy, zajistí si vzdělání a odrazový můstek pro eventuální opatření zaměstnání, než kdyby se věnovali naplno jen šachu. Samozřejmě, že i já v tomto ohledu již potkal tvrdohlavce. Dojde ale na moje slova, až prozřou, budou horko těžko dohánět v životě, co zameškali, a je otázka, jaký jim po tomto vystřízlivění zůstane k šachu vztah."

Ladislav Spurný