Moc nezapadám do obyčejných schémat… (I.)

Jevgenij Atarov nám na stránkách serveru ChessPro přináší obšírný(až vyčerpávající) rozhovor se současným nejlepším šachistou naší planety (ať už se to mistru světa Anandovi zamlouvá nebo ne) Magnusem Carlsenem. Jednadvacetiletý Nor, který s nesnesitelnou lehkostí bytí zaujímá dlouhodobě nikým neohrožován nejvyšší příčku světového žebříčku a pomalu, ale jistě ukrajuje rozdíl, jež mu chybí ke Kasparovově legendární metě 2851, poodhaluje své názory na šachy, rodinu, Kasparova, na poker, a třeba i na to, jestli své soupeře hypnotizuje jako svého času Tal…

Magnus Carlsen: Moc nezapadám do obyčejných schémat…

Už dlouho jsem Carlsena neviděl naživo. Řekl bych dokonce, že už hodně dlouho – ne méně než pět let. Od té doby, co jsem s ním dělal rozhovor v Dortmundu a pak v Chanty - po jeho prvních velkých úspěších ve světě velkého šachu. Tenkrát to byl ještě malý chlapec, nepřístupný a plachý, z něhož jste museli odpovědi málem páčit, a který často hledal pohledem oporu u svého otce. Ale už tehdy bylo jasné, že si je vědom své síly, chápal, že musí ještě trochu přidat – a rezervy měl značné, ohohó! – a bude patřit k těm nejlepším.

Až to vypadalo, že čas kolem Carlsena zrychlil svůj běh. Stačilo mu na to sotva pár let, a ačkoliv nepřinesl šachovému světu nic zásadně nového a převratného, jako ve své době třeba Karpov nebo Kasparov, kteří určovali módu zahájení a styl hraní, přeskočil Carlsen celou stávající šachovou elitu… Ale mnohem zajímavější bylo něco jiného – všichni uznávali a oslavovali jeho úžasnou praktickou herní sílu, ale nikdo nemohl odhalit, v čem přesně spočívá.

I když bychom si to přáli, Norovy partie se nevyznačují něčím typickým, nedají se zaškatulkovat nebo rozebrat na jednotlivé části. Není to ani brilantní taktik nebo, řekněme, hluboký stratég – je jak to první, tak i to druhé, a dokonce i to třetí! Prohlédněte si desítku Carlsenových partií bez toho, abyste věděli, že je sehrál on – nezjistíte na nich podle stylu, že je hrál právě on. Korčnoj ho dokonce, když se mu norský fenomén nepodařilo rozšifrovat, nazval hypnotizérem. Není přece možné, aby se v partiích proti němu jeho soupeři tak často mýlili…

Zajímalo mě, jak se změnil ten „Magnus, který žije na vrcholu“, jaké jsou další plány člověka, který se veřejně distancoval od cyklu bojů o titul mistra světa s tím, že ho současné podmínky jako profesionála neuspokojují. Rázné rozhodnutí člověka, který si je vědom své ceny, věřícího, že pokud bude sám chtít, tak vyhraje všechno, co je mu v životě souzeno.

A Carlsen se změnil. Vytáhnul se, otrkal se, vyspěl, někde uvnitř v sobě však zůstal stejný jako kdysi. Začal se méně ostýchavě usmívat a naučil se lépe mluvit na veřejnosti. Dříve, když předváděl svou partii divákům, používal přitom obvykle dvě-tři naučené fráze. A vůbec se mi zdálo, že jakmile vstoupil do „gravitačního pole šachu“, jako by se kolem něj utvářelo jakési neviditelné brnění, pancíř, který ho chránil a umožňoval mu vypořádat se se všemi nástrahami, které ho na jeho cestě čekaly.

Na mysl mi mimoděk přišla „Fischerova image – sám proti celému světu“ – tak se vždycky tento Američan cítil, a proto se během velkých soutěží stával náladovým a podrážděným, ale jakmile z něj opadlo napětí boje, jevil se jako společenský a veselý člověk. Carlsen to samé: během turnaje a po něm, to byli dva různí lidé. Na toto poznání mi stačila čtvrthodinka, když jsem šel s Carlsenem a jeho otcem po slavnostním zakončení Talova memoriálu z Paškova domu do hotelu Ritz.

Nebudete mi věřit, ale on dokonce mění i způsob chůze, čelo se mu rozjasní a vrátí se mu jeho až jakási dětinskost a usměvavost. A sdílnost. Upřímně řečeno, bál jsem se před tímhle interview, že se nepovede, že Carlsen rozdá své standardní krátké odpovědi a že ho to povídání se mnou nebude moc zajímat. Jenže… povídali jsme si skoro hodinu! Přičemž mě Carlsen ohromil svou nečekanou otevřeností a přesnými formulacemi. Rozvalil se na sedačce, aby mohl rozkládat rukama, když právě hledal nějaké vhodné slovo, usmíval se, ale jinak, sebevědomě, žádná únava ani netrpělivost na něm nebyla poznat.

Byl jsem příjemně šokován a vyjádřil jsem svůj vděk i Henriku Carlsenovi. Když jsem si pak doma poslechl nahrávku, byl jsem udiven ještě víc, kolik se toho skrývá v údajně nepřístupném norském nejlepším světovém hráči.

Čím složitější, tím je to zajímavější

Pro začátek, když už spolu hovoříme po skončení Talova memoriálu, jak bys vyhodnotil svou hru a výsledek na tomto turnaji?
"Samozřejmě jsem s výsledkem spokojený – první místo je první místo. Do jisté míry jsem spokojen i se svou předvedenou hrou, zejména s tím, co jsem ukázal v první polovině turnaje. Ano, dělal jsem chyby, chybovali i mí soupeři, ale partie byly natolik zajímavé, že na ně budu vzpomínat s radostí.

Pokud jde o druhou půlku turnaje, nemám, co bych k tomu pověděl. Na polovinu svých partií bych chtěl prostě zapomenout, počínaje partií se Svidlerem, kde jsem musel bojovat o remízu. Ani za partii s Nepomniachtchim bych se nepochválil. Snad jen partie proti Nakamurovi může smýt hanbu z mé nevýrazné hry v závěru."

Co bys řekl o turnaji jako celku? Byl bojovný – právě takový by měl rekordní (z hlediska průměrného Ela účastníků) turnaj být, ne?
"Nepřemýšlel jsem nad tím, jaký by měl být. V každém kole hráči bojovali, byla spousta zajímavých partií. A že bylo hodně remíz? Tak je to s hráči, kteří dosáhli vysokého stupně umění obrany ohrožených pozic. Ve většině partií dosáhla jedna strana šancí na výhru, i když se nakonec víc než tři čtvrtiny partií skončilo remízou. Nic se neděje."

Hraješ rád proti top hráčům nejvyšší úrovně, nebo ti vyhovují spíše turnaje se smíšenou sestavou, jako například ve Wijk aan Zee nebo v Londýně?
"Pro mě byl Talův memoriál nejzajímavějším turnajem tohoto roku! O tom nepochybuji. Nebyla tu ani jedna „odpočinková“ partie."

Je ti příjemné cítit napětí, hrát na hranici svých možností?
"Ano, čím je to složitější, tím je to zajímavější. Pokaždé je to výzva."

Mohl bys popsat, co pro tebe šachy právě teď znamenají? Jaké místo zaujímají v tvém životě a jak velkou část z něj tvoří?
"Jsem profesionální šachista, a jako takový musím dělat vše pro to, abych uplatnil svůj potenciál. Líbí se mi vyhrávat, usilovat o maximální výsledky… Zároveň mám pořád stejnou radost ze hry. Mohu říct, že během partie přestávám myslet na její výsledek, pohltí mne to, co se děje na šachovnici…

Z tohoto turnaje bych vzpomněl na dvě partie – proti Gelfandovi a proti Kramnikovi. Jen jsem zíral, jaké nestandardní pozice se v nich vyskytly! Kdyby všechny mé partie probíhaly tak zajímavě jako tyto dvě, byl bych prostě šťastný. Ale šachy, bohužel, nejsou vždy takto tvůrčí."

A změnil by se tvůj pohled na tyhle partie, kdyby pro tebe nakonec nedopadly tak dobře?
"Výsledek je samozřejmě vždycky důležitý, ale já mluvím o potěšení ze hry."

Mluvíš čistě o abstraktním potěšení ze hry, nebo o schopnosti zvrátit průběh partie ve svůj prospěch?
"Především rád řeším na šachovnici nestandardní problémy. Možná i proto nemám moc rád zahájení – všechno se začíná z té samé pozice."

Lze tedy předpokládat, že osobně hraješ raději s tvůrčími typy šachistů, jako jsou například Aronjan nebo Ivančuk. Nebo je ti to většinou jedno?
"Tvůrčí vklad soupeřů je samozřejmě důležitý, ale já nedělím hráče podle typu. Zajímavá pozice může nastat v partii proti komukoliv."

Copak se nepřipravuješ na jednotlivé soupeře, nevolíš různou účinnou strategii proti různým typům hráčů?
"Prakticky ne. Samozřejmě se podívám na jejich partie, jaký typ pozice jim „sedí“ a ve kterém naopak „plavou“, ale to neznamená rozhodující faktor ve výběru varianty na partii s nima. Jen ve velmi vzácných případech."

Chceš říct, že je ti úplně jedno, jakým způsobem budeš partii hrát?
"V podstatě ano. Hlavní je, aby byla zajímavá!"

Takže když jsi na tomhle turnaji dal Kramnikovi možnost tlačit tě na všech frontách – to, co on miluje nejvíc – nesnažil ses ho tím vlákat do léčky, kdy od obecných rozhodnutí je třeba přejít ke konkrétním činům?
"Upřímně, nepromýšlel jsem to tak do hloubky. Když máte černé proti Kramnikovi, je třeba smířit se s tím, že vyrovnat hru nebude tak snadné, a proto je skoro jedno, jakou variantu proti němu zvolíte. Mnohem důležitější je připravit se na boj!"

A s tím nemáš problém?
"Všichni ho občas mívají. Někdy se zkrátka cítíte špatně, nebo se vám nechce…"

Když se to stane tobě, co s tím děláš?
"Jdu a hraju partii. Jak už jsem řekl, šachy jsou moje profese. Musím dělat to, co bych měl. A měl bych to dělat dobře, ne ztrácet koncentraci."

Umět se radovat

Uměl bys šachu obětovat celý svůj život, tak jako třeba Ivančuk, Anand nebo Kramnik? Nebo už sis stanovil nějaké meze?
"Těžko říct. Nejsem připraven s jistotou odpovědět „ano“ či „ne“. V současnosti se mi šachy velmi líbí a budu je hrát tak dlouho, dokud budu cítit motivaci. A jak to bude potom, když tahle chuť zeslábne… to zatím nevím.

To je hlavní problém mnoha silných hráčů, kteří se blíží čtyřicítce. Na jedné straně si uvědomují, že jsou stále schopni hrát dostatečně dobře, na straně druhé je stále obtížnější přinutit se pracovat stejně tvrdě jako kdysi. A hrát.

To je klíčová otázka. Sám sebou si nejsem jistý… Počkáme pár let."

Jaká je tvoje hlavní motivace v této chvíli?
"Tady je to jednoduché – prostě dál hrát šachy. Ukázat všechno, čeho jsem v nich schopen. Nestavím si před sebou žádné konkrétní cíle. Čas od času o těchhle věcech přemýšlím… Samozřejmě, něco takového nejde vymyslet. Dalo by se říct, že chci vyhrát každou partii – ale na to zkrátka nemyslím.

Nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že vše by mělo být podřízeno jednomu velkému cíli. Já hraju, bavím se u toho, chci dosáhnout svého maxima… Je snad tohle málo?"

Ve 21 letech neohroženě vévodíš ratingové listině, ale zároveň tvrdíš, že si nestanovuješ žádné cíle. Opravdu žádné nemáš?
"Ne! Samozřejmě si myslím, že jednoho dne se můžu stát mistrem světa, ale pokud se tak nestane, nezhroutím se z toho."

To zavání fatalismem!
"Možná… Ale je to pro mě nejjednodušší způsob, jak si zachovat svůj nynější přístup k šachu, který mi dokonale vyhovuje."

Nelze nevzpomenout Kasparova, kterého od 13 let připravovali na to, jak se jednou zcela jistě stane mistrem světa, všichni mu tuhle ideu vtloukali do hlavy.
"Co na to říct… každý jde svou cestou. Myšlenky na zisk titulu mistra světa neovlivňují můj život. Jestli se jím jednou stanu – výborně, jestli ne – pak to tak asi má být. Nechci, aby nějaká takováto posedlost ovládla můj život."

Několikrát jsi zmínil, že rád hraješ šachy. Mohl bys srovnat tvůj současný pocit s pocitem, který jsi měl v době, kdy jsi je teprve začínal hrát a učil se je?
"Určitě se mi tenkrát šachy líbily o něco víc než dnes. Ale snažím si udržet svěžest vnímání, a nikdy se jimi nezabývám proti své vůli.

V první chvíli na mě mocně zapůsobilo kouzlo hry, byl jsem šachy očarován, poznáváš věci, které jsou pro tebe úplně nové… Ale mohu říct, že nyní toto kouzlo „neznámého“ nahradilo vzrušení z boje, uspokojení z toho, že vyhrávám silné turnaje, to, že se postupně zlepšuju, jsem stále silnější…"

Považuješ tyto pocity pro hráče světové špičky jako důležité?
"Samozřejmě! Pokud něco děláte bez radosti, jen těžko v tom dosáhnete vrcholných výsledků… Myslím, že je důležité uchovat si v sobě pocit radosti, spokojenosti z toho, co děláte. Co nejvíc!"

Kdy jsi se rozhodl stát se šachovým profesionálem?
"V podstatě to není až tak dávno. Před několika lety. Tehdy jsem končil studium na škole a pochopil jsem a uvědomil si, že mě nic kromě šachu nezajímá… A v té chvíli jsem se rozhodl, že v nejbližších letech se šachy stanou mou profesí."

Znamená to, že jsi o tom nebyl vždycky přesvědčen?
"Ne."

Nehledě na tvé výsledky, na tvůj rating, na čas, roky, které jsi jim obětoval…
"Neřekl bych, že všechno, co jsem dělal do té doby, jsem nebral zcela vážně… Spíš jsem opravdu nehleděl tak daleko dopředu. Bavilo mě to, ale nerozlišoval jsem na – tohle jsou šachy – a tohle je to ostatní."

Pro mnoho rodičů v Rusku jsou rané úspěchy jejich dětí vážným důvodem k zamyšlení se nad tím, zda své ratolesti už odmala nevést k profesionální kariéře. U vás to tak není?
"U nás v Norsku se hrají šachy z důvodů celkvého rozvoje osobnosti. Předpokládá se, že jsou užitečné. Mám mnoho přátel, kteří hrají šachy jen tak, pro zábavu. Vždyť já jsem taky začal hrát šachy jen náhodou. A nebyl jsem žádné zázračné dítě."

Takže pokud bys po skončení školy řekl otci, že už šachy nechceš dál hrát, nenutil by tě k tomu?
"Na to se raději zeptejte jeho. Ale myslím, že by mě nepřemlouval… Ale já neměl myšlenky na nějaké „závazky“ - líbilo se mi to, co dělám."

Tvůj budoucí život je ale teď na šachu závislý?
"Uvažuju, co si pod tím mám představovat. Myslím, že ne."

Kolik času jim věnuješ?
"Těžko to spočítám. Když jsem na turnaji, zabírají mi všechen čas. Jsem stoprocentně zaměřen na hru. Mám vypnutou televizi, telefon, nejsem tu pro nikoho. Ale když jsem doma? Když zrovna nemám před žádným turnajem, šachy se téměř nezaobírám."

Vůbec ne?
"Absolutně!"

Ani nijak neudržuješ svou „šachovou formu“?
"Když se mi zachce, můžu se podívat na něco, co mě zaujalo. Nebo si stáhnu nejnovější partie. Nevím, nedělám žádné konkrétní přípravy. Neprovádím žádné speciální cvičení. Může to znít divně, ale hodně mi dává už jen samotné prohlížení partií. Neanalyzuju je, nezapínám programy, stačí mi procházet je jednu za druhou, všímám si nových idejí, jak kdo hraje…"

A to tvrdí lídr světového žebříčku!
"No, každý má svůj vlastní přístup. Nikdo neví, jak tráví svůj volný čas jiní – Kramnik, Anand, Aronjan…"

Volný čas, to ne, ale víceméně víme, jak se připravují…
"Já mívám taky soustředění . Ale jen zřídka. Zvykl jsem si na spolupráci nadálku, ještě z dob, kdy jsem byl malý a neměl jsem trenéra."

Norská specialita?
"Částečně. Určitě moc nezapadám do obvyklých schémat."

Samotný bez počítače

Myslíš si, že máš pro šachy zvláštní nadání?
"Nevím. Každý má v sobě spoustu dispozic na různé věci. Určitě v mém případě něco takového existuje, ale nemůžu si být stoprocentně jistý. Kdo to může říct?

Můžu si to o sobě myslet jen proto, že to o mně říkali jiní lidé. Když mi bylo tak 12-13, říkali mi mnozí, že mám velký šachový talent a že se ze mě může stát velký šachista. V té době mi bylo ale celkem jedno, jestli ze mě vyroste silný šachista nebo ne, prostě jsem hrál a těšilo mě to.

Ve skutečnosti je velmi obtížné určit, kdo je nadán více a kdo méně, z koho bude opravdu velký hráč, a kdo se neprosadí a zůstane neznámý."

Ale já si dodnes pamatuji scénu s Alexandrem Nikitinem, trenérem Kasparova, který na jednom z prvních ročníků „Aeroflotu“ stál u tvého šachového stolku a byl svědkem toho, jak jsi ve 20 tazích rozdrtil Dolmatova. Chodil pak po sále s tvým partiářem a všem zadýchaně sděloval: „Tuhle partii hrál génius…“
"Ano, vzpomínám si, tehdy mi bylo asi 13 (chichotá se). Chtěl bych Nikitinovi poděkovat, udělal mi tenkrát výbornou reklamu. Je uznávanou autoritou a já o té historce slyšel dokonce i po svém návratu domů. Ano, a taky mi předpověděl velkou budoucnost."

A nepřiváděly tě ty řeči o genialitě do rozpaků?
"Ještě jednou bych chtěl říct, že jsem se nikdy nepovažoval za šachového génia a nikdy jsem nepřikládal zvláštní důležitost cizím názorům. A poslouchám je s jistým despektem i nyní. Mnozí mí přátelé říkají, že jsem celkem střízlivý člověk. Už tehdy jsem myslel na to, že naslouchat mnoha různým řečem se nevyplatí – měli byste zkrátka dělat to, v čem se vám daří."

Co myslíš, o kolik by se zpozdil tvůj šachový růst, kdybys neměl po ruce počítač?
"Tak to nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Myslím (zahloubá se), že na mou hru neměl počítač žádný zásadní vliv."

Tomu se nechce věřit… odlišuješ se od ostatních tím, že dokážeš hrát jako z partesu jakoukoli pozici, jsi schopen úspěšně bránit postavení, která vyžadují „nehezké“ počítačové tahy…
"To máte tak. Můžu říct, že v počátcích jsem vůbec nevyužíval pomoci počítače, dokonce jsem ani nevyhledával databáze partií! Pouze jsem si tehdy postavil před sebe šachovnici, vzal jsem si knihy, ze kterých jsem se učil a přehrával jsem si všechno na ni. Poprvé jsem počítač na šachy potřeboval, když jsem si chtěl zahrát po internetu.

Čestné slovo, když mi bylo 11-12, nevěděl jsem vůbec, co je to Chessbase. Chápu, že z mých úst to zní dost neuvěřitelně, a většina lidí mě považuje za „produkt éry počítačového šachu“, ale je to tak, jak říkám! Moje „počítačová negramotnost“ překvapila i mé první trenéry. Nemohl jsem jim ukázat ani svoje partie, analýzy…"

Máš ještě nějaké dětské sešity se svými analýzami, které by to mohly „doložit“? Zachovaly se nějaké „živoucí důkazy“?
"Naštěstí lidé nezmizeli – můžete se zeptat mého otce. Nejsem si jistý, že se nějaké moje zápisky zachovaly. Nevedl jsem si nic speciálního. "

Znamená to, že tvé chápání šachu, pozice, je čistě „lidské“?
"Myslím, že ano. Moje základní znalosti o šachu jsem získal bez pomoci počítače. Tak jsem na šachy pohlížel, moje představa boje."

Myslíš, že ti pomáhá to, že jsi se naučil analyzovat za šachovnicí a ne s počítačem? Někteří, jako Kramnik nebo Anand, při analýze často říkají: „Musím se podívat, co mi na to řekne stroj…“
"O tom jsem neuvažoval… Mám dobrou paměť, a obvykle si vzpomenu, na co jsem se díval na šachovnici. Ano, někdy je zajímavé podívat se, co si o pozici myslí počítač, ale to mi nevadí, ve všem počítači nedůvěřuju a nespoléhám na něj."

Důvěřuješ počítačovému hodnocení pozice?
"To záleží na pozici. Existují pozice, kterým počítač nerozumí."

Mohl by ses někdy zcela spolehnout na počítačové hodnocení?
"Jen kdyby bylo málo času, někdy jeho závěrům ale věřit musíte. Ale snažím se na všechno dívat sám, důvěřovat počítači stoprocentně nelze."

Šachová výbava

Vyjasnili jsme si tedy, že nejsi dítě počítačového věku, ale potom mi odpověz na otázku: jak to, že jsi přišel z Norska, kde nemají žádnou šachovou tradici?
"Na tohle se mě ptají vždycky, já na to ale neumím odpovědět… Ano, u nás v Norsku jsme nikdy neměli silné šachisty, není tam taková tradice jako u vás. V důsledku čehož jsme ani neměli žádné vzdělávací programy pro mladé hráče."

Takže to je prostě náhoda?
"Bohužel ano."

Pamatuješ si na svého prvního trenéra?
"Ano. Podíval se na několik mých partií, popovídali jsme si… A dal mi pár knih: Šereševského koncovky a několik učebnic Dvoreckého. Zezačátku to byla celá moje šachová výbava! "

Takže nemůžeš říct, že by tě někdo herně nasměroval a zformoval?
"K tomu došlo mnohem později. Ale velice pečlivě jsem prostudoval všechno, co mi dal. Vstřebával jsem do sebe „sovětskou šachovou školu“."

Měl jsi pocit, že se tvoje hra po prostudování těch knih změnila?
"Ano. Lépe jsem se orientoval na šachovnici, přesněji oceňoval pozice."

Co klasický šachový odkaz Nimcoviče, Capablanky nebo Laskera? Chalifman, když mluvil o turnaji ve Wijk aan Zee, pověděl, že tam hraje 13 „šachově vzdělaných“ hráčů a jeden „bez školy“.
"Klasici mě nějak minuli."

Není ti to líto?
"Těžko říct. Možná, že někdy…"

Vzhledem k tomu, že jsi vyrostl na knihách od specialistů na koncovky, měla by to být tvá oblíbená fáze hry, ačkoli mladíkům se většinou líbí, když můžou útočit!
"Nemůžu říct, že by se mi taktika líbila víc než strategie, nebo obráceně. Ta období se u mě střídala.

V dětství jsem měl radši strategii, všechny ty dlouhé plány a pěšcové struktury, manévrování… Potom, když jsem začal pravidelně hrávat na turnajích, se v mé hře objevilo hodně lehké taktiky. No, a když jsem se v letech 2006-2007 začal účastnit superturnajů, musel jsem důkladně přehodnotit svůj pohled na šachy (usmívá se). Potřeboval jsem, aby moje hra byla víc ostrá, taktická. A pak jsem se snažil o vylepšení hodnocení pozic."

Takže se nemůžeš nazvat taktikem ani stratégem?
"Řekl bych, že jsem optimista! V podstatě nemám žádné výrazné šachové vlohy. Dělám to, co vyžadují okolnosti – útočím, bráním se, nebo jdu do koncovky. Mít přednosti znamená mít současně i slabosti."

Mohl bys porovnat své pocity po vítězství v jemné koncovce a po nějakém zuřivém útoku? Nebo jsou u tebe stejné?
"Opravdu nevím, co se mi na šachu líbí víc! Mimochodem partii může ozvláštnit pocit, který zažiješ po jejím skončení. Když si uvědomíš, že jsi vytvořil něco, co stojí za to… Ale něco takového se stává velice zřídka. Já to za svou kariéru zažil jen párkrát."

A když se na partii díváš jako divák, která tě nejvíc zaujme?
"Nevím. Zajímá mě boj jako takový."

Máš nějakého oblíbeného šachistu?
"Ne. Opravdu! Učit se partie velkých hráčů je velmi užitečné. A nejen mistrů světa, ale i těch, kteří na nejvyšší titul jen o kousek nedosáhli."

Neexistuje tedy ani žádná skupina hráčů, kteří by se ti líbili?
"Je jich mnoho, ale že bych měl nějakého nejoblíbenějšího, to nemám. Přehrál jsem si tisíce jejich partií, a od každého je možné vzít si něco, z toho důvodu zřejmě nechci jmenovat pouze jednoho. Možná později?"

Zpozoroval jsi vliv toho-kterého hráče na svou hru?
"Neustále. Ne – ne přímo, tak, že bych se chtěl někomu podobat. Prostě jsem pochopil, že různí hráči dělají dobře různé věci."

Přemýšlíš o tom, že mnohé děti se teď učí tvé partie?
"Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Je to možné."

Dostaňte je pod tlak

Viktor Korčnoj tě nedávno zařadil po bok Fischera a Tala…
"No jasně, nazval mě „hypnotizérem“!"

Potěšilo tě, ocitnout se v jedné řadě s mistry světa?
"Raději bych se ocitl v jejich společnosti z jiného důvodu, než jaký uvádí."

Jak zareaguješ na jeho tvrzení, že máš na své soupeře jakýsi záhadný vliv?
"Nemyslím si, že na mých výhrách je až tak moc nevysvětlitelného. Nemám zapotřebí používat hypnózu, abych vítězil na šachovnici!"

Ale souhlasíš s tím, že není divu, že to někoho napadlo, vzhledem k četnosti chyb, jakých se dopouštějí tví soupeři?
"Dostaňte své soupeře v partii pod velký tlak – a budou vždycky chybovat. Nejsem schopen odhadnout, jestli chybují častěji, když hrají se mnou."

Mnohem častěji!
"O tom nevím, já bojuju v každé partii až do konce, zcela se do ní ponořím. Nechci mít po partii pocit, že jsem v ní neudělal všechno, co jsem mohl… Na mé soupeře toto pravděpodobně působí. Chyby jsou důsledkem stresu."

Snažíš se vytvářet napětí na šachovnici v každé své partii?
"Snažím se! Nemůžu říct, že se mi to povede v každé partii. Vezměme si například partii proti Anandovi: nepodařilo se mi v ní zkrátka vytvořit žádné napětí. Ale ve všech zbývajících jsem se o to staral ze všech sil…"

Nezdá se ti, že šachy se změnily z umění na boj?
"A dříve tomu bylo jinak? Vezměte si libovolné vážné střetnutí – hráči odloží stranou abstraktní úvahy a tvrdě bojují."

A ještě se změnily v soutěž databází zahájení! Griščuk nedávno prohlásil, že současné šachy jsou z 80% práce nad zahájením.
"Přibližně takhle to je."

Ale při pohledu na tvé partie se vkrádá spíše opačný dojem. Na tomhle turnaji jsi v prvních čtyřech kolech po zahájení vypadal na to, že uhraješ 0/4, a nakonec jsi udělal 3,5/4. Postupně jsi své soupeře přehrál.
"Pravděpodobně proto, že střední hra a koncovky mě baví mnohem víc než zahájení. Mám rád, když se partie dostane do stádia soutěže myšlenek, ne na bitvu domácích analýz. Ale to se bohužel stává spíše zřídka."

A vadí ti to?
"Do určité míry ano, jenže co s tím můžu dělat?"

Víc se připravovat na zahájení, jako všichni ostatní…
"I tak se tím zaobírám víc, než bych chtěl."

Ale i přesto, jestli to dobře chápu, jsi v zahájení slabší než oni?
"Ano. Není žádným tajemstvím, že v přípravě na zahájení zaostávám jak za Anandem, tak i za Kramnikem, a mnoha dalšími hráči. Mají mnohem více zkušeností, s vývojem a tak… Jsou v tom velcí specialisté! Ale já se snažím umístit své figury na šachovnici na ta správná pole, aby jejich výhoda nebyla tak velká, že bych forsírovaně prohrál hned zkraje."

Nikdy jsi neuvažoval nad tím, že bys sestavil tým pomocníků, jako mají Anand nebo Kramnik, aby pro tebe zahájení připravovali jiní lidé, a tobě by pak stačilo jen usednout za šachovnici…?
"Nikdy jsem neměl tým, který by pro mě připravoval zahájení."

Ale neodmítl bys ho?
"Občas jsem o tom přemýšlel, ale … už jsem si zvykl důvěřovat svému úsudku – jak za šachovnicí, tak i mimo ni. Měl bych tak drasticky změnit své návyky?"

Co by se muselo stát, abys změnil své rozhodnutí?
"To netuším, možná jestli budu hrát někdy zápas o titul mistra světa, budu zkrátka nucen nějaký tým sestavit. Myslím, že to nějak půjde."

Jsou šachisté, s kterými rád analyzuješ?
"Ještě nikdy jsem nespolupracoval s aktivními šachisty, kteří jsou mými konkurenty na turnajích… Strávil jsem hodně času s Peterem-Heine Nielsenem, když jsem byl mladší, dal mi toho hodně po praktické stránce. Kdo ví, možná, že on by se mi zamlouval. Ale říct nějaká konkrétní jména je teď pro mě složité."

- konec 1. části -

Zdroj: ChessPro
Přeložil: S. Hošek