Korčnoj o „Zlaté mládeži“

Legenda světového šachu Viktor Korčnoj v loňském roce oslavil kulaté jubileum 80 let. Zdá se až neuvěřitelné, že si dodnes udržel svěžest mysli a stále aktivně hraje, léty neztratil nic na své osobitosti. Přijměte tento malý článek na počest člověka, který šachu zasvětil celý svůj život.

Můj kamarád a velký milovník šachu Alexandr Bykovskij je již od dětství fanouškem Korčného. Jako by nestačilo, že se narodil ve stejný den jako jeho idol – 23. března (pravda, o 38 let později) – stejně jako on vyrůstal v disidentském prostředí, ve kterém podpora všeobecně oblíbeného hrdiny lidu Anatolije Karpova nebyla považována za "comme il faut", tedy něco, co se sluší a patří.

Nedávno dostal můj přítel nápad – napsat o Viktoru Lvoviči knihu. Promysleli jsme a vybrali téma s prozatímním názvem „Korčnoj versus šachová vnoučata“: chtěli jsme vyprávět o životě legendárního velmistra v posledních 10-15 letech, o jeho šachových střetnutích s hráči, kteří jsou o několik generací mladší než on. Viktor Lvovič Korčnoj je nesporně jedinečným fenoménem ve světě šachu, jeho vítězství nad mladými velmistry jako by posouvaly hranice času. Nedokážu posoudit, jaký byl v mládí, ale ani ve zralém věku Korčnoj rozhodně nechce být nemastný neslaný. Jeho soudy jsou příkré a nekompromisní, ve svém přístupu k šachu je stále vysoce profesionální, náročný sám na sebe, ale i k druhým. Ne všechny jeho výroky jsou spravedlivé a ne všem se musí líbit, nikdy s ním však není nuda.

Alexandr už dávno snil o tom, že se s Viktorem Lvovičem setká, a nyní se mu naskytla příležitost: Korčnoj přijel do Suzdali na Botvinnikův memoriál.

17. srpna, v den 100. výročí narození Patriarchy, byl v turnaji volný den. V šest hodin ráno jsme vyjeli z Moskvy, o půl desáté jsme byli na místě. Viktor Lvovič se svou manželkou Petrou právě posnídali a odcházeli z restaurace.

Korčnoj nás viděl už zdaleka a zvolal: „Jo – ti jdou za mnou!“ Petra se chystala na prohlídku města, kterou organizátoři uspořádali, a chtěla, aby šel manžel s ní, ale Korčnoj vtipkoval: „Já už na exkurze nechodím. Já už dávno nejsem výletník, ale exponát!“

Den byl příjemný, teplý a slunečný. Sedli jsme si na lavičku ve dvoře hotelu. Pochopitelně, že dva lidi narozené ve stejném dni nemohly nezajímat různá astrologická znamení. Korčnoj vyjádřil zajímavou úvahu: „Lidé, kteří se narodili na rozhraní dvou znamení, mají více energie, čerpají ji z obou. Ne náhodou se lidé jako Lenin, Stalin, Hitler, narodili kolem 20. v měsíci. Já sám jsem se na tomto božím světě objevil o pár dní později, mohu tedy těmto šťastným lidem jen závidět.“

Pověděli jsme Viktoru Lvoviči o svém námětu na knihu, o tom, že někteří mladí velmistři (např. Nikita Vitjugov, Ruslan Ponomarjov nebo Boris Gelfand) se na naši žádost podělili o své dojmy a zkušenosti z Korčného, ať již jako soupeře za šachovnicí, či při společné analýze. Když jsme Korčnému nabídli, že mu výtisk s jejich reakcemi věnujeme, odmítl. „Já knihy o sobě nesbírám. Mám obyčejný byt, nějakých 40 metrů čtverečních: kde by se mi to všechno vešlo?“

Viktor byl toho dne v dobré náladě, často vtipkoval, vzpomínal na dny dávno minulé, snadno přeskakoval ve vzpomínkách o 30 a 50 let dozadu. Když přišla řeč na současné šachisty, poprosil jsem, jestli bych si to mohl nahrávat na diktafon.

Korčnoj netroškařil a hned na úvod přišel s charakteristikou vedoucího hráče světového žebříčku: „Nevidím u Carlsena žádné zvláštní šachové předpoklady a není mi jasné, proč dosahuje tak neuvěřitelných výsledků. Pouze to tuším, s šachem to však nemá nic společného.

V novém vydání mé knihy vybraných partií (vyšla k výročí 80 let Korčného v angličtině, pozn. V.B.) jsem pár věcí doplnil. Například partii, kterou jsem v roce 1974 vyhrál v zápase proti Meckingovi. Sedmá partie byla klíčová v celém zápase. Mohl jsem ji prohrát – a tehdy by Mecking nejspíš celý zápas vyhrál. Byl jsem roznesený na mraky...! Podařilo se mi partii odložit na dohrávání v koncovce bez pěšce. Můj soupeř je znamenitý hráč, vyhrál dva mezipásmové turnaje, má pěšce fóra; v podstatě už jsem byl odepsaný… Jenže co se stalo? Já tu odloženou partii nakonec vyhrál! V koncovce bez pěšce! A zamyslel jsem se: jak je to vůbec možné?

Pasáž o té partii v knize začínám těmito slovy: „V šachovém světě existuje několik osob s naprosto neuvěřitelnými hypnotickými schopnostmi. Věřím tomu, že Henrique Mecking patří do skupiny tří lidí, kteří svých úspěchů dosahují ne vždy čistě šachovou cestou. Do té skupiny patří Michail Tal, Magnus Carlsen a Henrique Mecking.“

Tohle jsem tam napsal. Kdo se proti tomu ohradil? Kasparov s tím nesouhlasí, to je však jeho věc. Já mám svůj vlastní pohled na život, své vlastní názory na šachisty. Jsou osoby, které na šachovnici soupeře přimějí hrát tak, jak oni chtějí. Pak přijdou domů, a protože nemají svého soupeře naproti, prohrají remízovou pozici. Tohle už nejsou šachy, ale něco docela jiného! Tak to je.

Mluvil jsem na toto téma s Ivančukem. Dívám se na partii a nedokážu pochopit, jak může velmistr zahrát tah Dd2 v partii proti Girimu v Grünfeldově obraně. To je prostě příšerný tah; velmistr ho nemůže zahrát! To není normální.

Řekl jsem to Ivančukovi, a on povídá: „To je jen jedna partie.“ Ale já si myslím, že takových partií můžeme najít hodně. Něco na nich nehraje, je to spojeno s psychikou, ale taková hra nemá s čistým šachem přece nic společného. To je důvod, proč si o Magnusi Carlsenovi myslím svoje."

Myslíte, že své soupeře nějak ovlivňuje?

"Nepochybně. Ještě jsem Ivančukovi řekl: „Závidím v dobrém smyslu dvěma lidem: tobě a Kasparovovi, protože jste do šachu přinesli tolik krásného. A v tom špatném smyslu závidím Magnusi Carlsenovi: člověku, který nad šachem nepracuje, ale přitom dosahuje skvělých úspěchů, ostatní přehrává levou zadní, koho se mu jen zachce!“ Ivančuk mi na to odvětil, že u Carlsena pozoruje jakési nezvyklé duševní úsilí, takže není náhoda, že přichází s takovými podivnými tahy. V obecné rovině jsme se neshodli. Navíc jsem měl dojem, že Ivančuk mě nepochopil v tom, že jemu závidím zdravě a v případě Carlsena chorobně (směje se). Takže tak. Můžete to klidně napsat!"

A myslíte si, že silný tah musí být v drtivé většině případů esteticky krásný?

"Neřekl bych, že musí být esteticky krásný. Ale když udělá nevzhledný tah velmistr, člověka to znervózní. Škaredý tah – to je mimořádná událost!"

Velmi zajímavý názor. A poměrně nedávno v ruském Superfinále zahrál Morozevič v partii s Griščukem De2, čímž si zablokoval střelce na f1. To byl taky špatný tah?

"Nebyl to náhodou královský gambit? Viděl jsem, že to zahrál v královském gambitu."

Je hezké, že si pamatujete tu partii (Morozevič –Sokolov, Sarajevo 2000), vždyť na tuhle novinku jsem přišel já!

5.De2!?

"Ano? Tak to gratuluji."

Díky. Ale v partii, o kterou mi jde, to zahrál v dámském gambitu.

9.De2!?

"Nene, to nic není! Naopak – ten tah pozici oživil!"

Jenže Carlsen je na nejnovější ELO listině na prvním místě.

"Pozoruhodné! Nemůžu říct, že by to bylo správně."

A přesto odmítl účast v turnaji kandidátů.

"Ano, to jsem chtěl také zmínit. A ještě jedna věc. Sergej Karjakin a Magnus Carlsen si nedávno rozdělili první místo na turnaji Bazna Kings v Rumunsku, a na obálce šachového časopisu se objevil snímek - šťastný Karjakin a Carlsen, který se usmívá skrz zaťaté zuby. Chtěl bych Karjakinovi vzkázat: samozřejmě, je velmi příjemné, vyfotit se s prvním hráčem světa. Ale neměl byste zapomínat, že i Vy, Sergej Karjakin, se chcete stát mistrem světa, a proto jste se přestěhoval z Ukrajiny do Moskvy. A Magus Carlsen zaujímá v podstatě velmi neprofesionální pozici v šachu. A on – amatér – bije vás, profesionály! To znamená, že Magnus je proti Vám! Stojí proti Vám coby uchazeč o titul mistra světa. Na to nezapomínejte, Karjakine, když se s ním fotíte. To je vše, co jsem chtěl na toto téma říct."

Znáte se se Sergejem Karjakinem?

"Ne, neznáme se. Ale vidím, že je to normální člověk."

Je velmi příjemný, inteligentní, přátelský. Není ale na to, aby se stal jednou mistrem světa, moc měkký?

"Nic takového mě ani nenapadlo. Nemám nic, co bych k tomu řekl."

Kterého z mladých šachistů považujete za nejtalentovanějšího a nejslibnějšího?

"Na tuto otázku nejsem připraven odpovědět. Šachy už sleduju poměrně málo, nemám kladný vztah k internetu. Mohu pouze říci, že nadějně se jeví Nepomniachtchi, ale zdá se mi, že někdy provádí neočekávané tahy jen proto, aby někoho překvapil."

S kým z mladé generace jste sehrál zajímavou partii? Nedávno jste například porazil Caruanu…

"S Caruanou to bylo tak. Do té doby jsem s ním prohrál několik partií, přičemž v jedné jsem překročil čas v lepší pozici. Hrálo se tempem bez přidávání časového bonusu za provedený tah. A u šachovnice jsem viděl, že i on má problémy s časem, byl velmi rozrušený. Nevzal jsem tenkrát svoji porážku tak, jak se má, a později po partii jsem mu řekl, že na šachy nemá povahu, že u nich nevydrží. Nutno podotknout, že v té chvíli zrovna s někým blical. Ale předtím to vypadalo, že nemůže hrát šachy, protože je v průběhu partie až moc nervózní. Neuvědomil jsem však, že byl v časové tísni, a že nebyl zvyklý sedět u stolku v časové tísni. Stručně řečeno, nebudu se tu omlouvat, ale on si pak moje slova vzal k srdci a řekl je dalším lidem!"

Stěžoval si pak na vás, že ano?

"Že by si stěžoval - to je asi silné slovo. Ale i tak si postěžoval! (směje se) To je všechno."

Viktore Lvoviči, mnohokrát jste uvedl, že po roce 1981 klesla vaše sportovní šachová příprava na minimum, protože jste rezignoval na boj o šachovou korunu. Má pro vás dnes význam, proti komu hrajete, jestli na turnaji veteránů nebo proti mládeži?

"Myslím, že soupeřův věk v tom nehraje žádnou roli."

Takže je jedno, kdo proti vám sedí – jestli Anish Giri nebo Lajos Portisch?

"Ano. Řekněme, že nedlouho před turnajem v Suzdali jsem hrál na mistrovství Švýcarska. Ne, na věku soupeře nezáleží."

V obavě, že jsme Viktora Lvoviče svými otázkami unavili, jsme s Alexandrem chtěli potichoučku odejít, Korčnoj však chtěl pokračovat a pozval nás do svého hotelového pokoje, který prý během své státnické návštěvy Suzdali poctil i prezident Medveděv. Pak jsme dostali nápad, že ještě posedíme v kavárně. Mluvili jsme o všem: o válce, o životě v Sovětském svazu, o literatuře, o hudbě, ale hlavně – o šachách. Pochopitelně, že hlavní slovo měl Mistr, a my mu naslouchali s otevřenou pusou. Proč? Dalo by se říct, že nic převratného nám nesdělil, s mnoha jeho názory jsem dokonce nesouhlasil. Věděl jsem, že Korčnoj bývá velice svérázný, že jeho hodnocení bývají vyhroceně subjektivní a jeho závěry kategorické. Pravděpodobně na nás zapůsobilo, jak se chová, jak mluví, jak se obrací na spolubesedníka. V tom všem bylo vidět, že se jedná o osobnost s ohromným rozhledem, pro kterou tou nejdůležitější věcí na světě byly a jsou – šachy.

Cituji Nikitu Vitjugova, který před třemi roky strávil s Viktorem Lvovičem dvě soustředění, po nichž v krátké době nabral 100 ELO bodů: „Určitě každý člověk si čas od času položí otázku, zda-li má smysl to, čemu se v životě věnuje. Má-li se tomu věnovat naplno, dávat tomu všechny své síly, nebo to brát čistě jako práci, díky které si vydělává peníze, a neprožívat to? Tehdy mě zajímala především tato otázka: mám se tomu věnovat? Z jedné strany jsou šachy skvělé, zajímavé, ale z druhé strany, učitelé a lékaři, jejich práce je reálná, důležitá – co je proti nim šachista? Ano, hra, to je něco abstraktního. Příklad Viktora Lvoviče mě bezpochyby inspiroval. Viděl jsem na vlastní oči, jak legendární šachista, člověk, jehož jméno má zvuk i mimo šachový svět, věnuje šachům všechen čas, doslova každou minutu! Samozřejmě, že to na mě velmi zapůsobilo.“

Během našeho krátkého setkání v Suzdali jsme si s Alexandrem Bykovským odnášeli stejný pocit: světově uznávaný člověk, který žije šachem a přemýšlí o něm každou minutu. Takové neuvěřitelné nadšení pro určitou věc je velmi vzácně k vidění a dělá na ostatní lidi hluboký dojem. Jeho dopad na nás je velmi inspirativní, a řekl bych, že osvěžuje naše vnímání života.

-konec-

Autor: Vladimir Barskij
Zdroj: www.chesspro.ru
Překlad: S. Hošek