"Ještě pořád se můžu stát světovým šampionem!“

Suverénní vítězství Vasilije Ivančuka na turnaji v Gibraltaru nám všem připomnělo jeho obrovský šachový talent, v nedávném rozsáhlém rozhovoru pro ukrajinský Zaxid.net jsme se pokoušeli dobrat toho, proč se tak geniální šachista, jakým Ivančuk bezpochyby je, ještě nestal mistrem světa? Vasilij Ivančuk je čerstvým vítězem silného Tradewise Gibraltar Chess Festival, když svým soupeřům povolil pouhé dvě remízy a uhrál výsledek 9/10 při performanci 2968. Tohle vítězství vyneslo skvělého, avšak poněkud nevyrovnaného ukrajinského velmistra na aktuální 5. místo Live Top Listu.

Před tímto turnajem Ivančuk poskytl rozhovor Danilo Mokrikovi pro ukrajinský Zaxid.net, ve kterém ukázal upřímný a odzbrojující pohled na svou šachovou kariéru a svůj soukromý život.

Více než 20 let už patříte do absolutní světové špičky. Mnoho hráčů vaší generace – a někteří dokonce mladší, než jste vy - už je zapomenuto, ale vy se stále udržujete na výsluní. V čem spočívá to tajemství?
Možná je to tím, že mě šachy pořád strašně baví – hraničí to až s fanatismem. Stále mi připadá zajímavé sedět na židli a analyzovat partie, přehrávat si je, učit se nová zahájení a snažit se pochopit zvláštnosti stylu mých soupeřů. Stále toužím po boji a snad mám i ambice, které zůstaly nenaplněny. Cítím, že mám stále motivaci připravovat se zas a znova na každou nadcházející partii.

Ačkoli už nepatříte k těm nejmladším, stále hodně hrajete – víc, než většina vašich mladších kolegů. Necítíte únavu?
Abych byl upřímný, trochu unavený jsem a právě teď cítím, že bych si měl dát menší pauzu, abych obnovil své zásoby energie a nervovou soustavu. Když to neuděláte, hrozí vám, že vám hlava v určitém okamžiku přestane pracovat, vypne se a vaše ruka začne provádět zbrklé tahy. Pro profesionála je tohle nepřijatelné, ale když je unavený, stává se to.

Takže teď si dopřáváte více času na odpočinek a regeneraci?
Ano, o trochu víc, ale někdy je to spíš na škodu. Záleží na tom, co děláte místo hraní. Cítím, že bych měl odpočívat aktivně – uvažoval jsem dokonce o tom, že si koupím brusle a vyrazím na led, abych trávil víc času na čerstvém vzduchu. V západní Ukrajině je spousta krásných míst, kde jsem ještě nebyl – třeba Morshin a Bukovel. Chci svůj volný čas trávit nějak aktivněji.

Jak se udržujete v dobré formě a fyzické kondici? To je pro šachistu jistě důležité…
Když je pěkné počasí, tak hrávám tenis. Jinak cvičím, někdy zajdu do posilovny, i když ne moc často. Budu tam muset začít chodit častěji. Mám pocit, že to vážně potřebuji.

Kolik času věnujete šachům?
Těžko říct, protože způsob trénování může být velmi specifický. Například: nemusíte zrovna sedět u počítače nebo za šachovnicí. Já do toho zahrnuji i procházky v parku a analýzu partií ve své hlavě. Může to být někdy užitečnější, než kdybych seděl u počítače. Je důležité dostat se do takového duševního rozpoložení, které vám dovolí najít nové nápady.

Co říkáte na to, že mnoho hráčů a komentátorů vás nazývá géniem?
Je těžké říct, jak se cítím… Někdy mi to možná dodává motivaci a chuť do další práce, ale jindy zase, jak se říká, mi to stoupne do hlavy. Takže pak nejsem schopen objektivně vyhodnotit důvody své porážky, jen si pořád dokola opakuju: „Jak je to možné? Jak jsem mohl zahrát tak špatné tahy?“ a nejsem schopen na to rychle zapomenout a dát se dokupy.
Ve skutečnosti nezáleží jen na samotných partiích, ale i na čase stráveném mezi nimi. Pro mne představují problém další věci: čekání, nervozita, svírání žaludku. Proto je pro mě možná lepší hrát nějaký rapid turnaj, který skončí za den nebo za dva, nebo můžete za jeden den odehrát 26 blicek a pak na to zapomenout a soustředit se na něco jiného. Ale turnaje s klasickým tempem takto uspořádány nejsou, což znamená, že se musíte připravovat na každou partii a vydržet to čekání a napětí mezi nimi. Je to těžké zvláště na turnajích, kde se vám moc nedaří a nevyvíjí se podle vašich představ.

Máte nějaké metody, které vás na hraní správně nažhaví a naladí? Kupříkladu olympijský vítěz ve střelbě Oleksandr Petriv uvedl, že on si před závodem pouští cédéčko písní skupiny UPA (Ukrajinská povstalecká armáda).
Samozřejmě, že něco takového dělám, ale záleží to na mé náladě. Nemám ale nic, co bych dělal pokaždé. Když se chystám na partii, závisí to hodně i na povaze mého soupeře – není to pouze hra, máte protivníka, který sedí proti vám, stává se z toho boj. Nemůžete se úspěšně připravit na partii, aniž byste nebrali v úvahu tento faktor.
Se střílením je to trochu jinak – prostě jen střílíte, soustředíte se jen na sebe, na nikoho jiného. Šachy jsou však střetem osobností, takže srovnání se střelbou pokulhává. Pokud chcete šachy srovnávat s jinými druhy sportu, musíte vybrat takový, kde to je jeden na jednoho – jako tenis, box nebo šerm. Takže já hledám analogie k šachům právě u těchhle sportovců, naslouchám jim, jak oni se připravují na zápasy a hledám něco, co bych mohl použít i já sám.

Ivančuk ve své bundě Realu Madrid se Stuartem Conquestem v Gibraltaru.

Máte nějaký rituál, jste pověrčivý? Na turnaji v Linares jste prý hrál oblečený v teplákové soupravě Realu Madrid, protože jste s ní měl dobré výsledky.
Nehraju v ní pořád. Předepsané oblečení mi nevadí, ale je lepší, když není povinné. Někdy přijdu na partii klidně i v obleku a kravatě, je to každého věc, v čem hraje. V Nanjingu 2008 jsme dostali od organizátorů předepsané obleky – legrační bylo, že nám neseděly velikosti. Požádal jsem je proto, abych mohl mít vlastní kalhoty, protože ty jejich byly na mě velké. Kalhoty, na rozdíl od bundy, si během partie nemůžete sundat. Organizátoři mi to nakonec povolili, ale požadovali, aby moje kalhoty měly tmavou barvu.

Hovořil jste o nenaplněných ambicích. Ta hlavní je asi stát se mistrem světa v klasickém šachu?
Ne tak docela. To je jen jeden turnaj. Samozřejmě, že bych rád uspěl, ale tak nějak po celou svou kariéru cítím, že touha po titulu mi svazuje ruce a brání soustředit se i na ostatní turnaje, způsobuje mi úzkost.

Pořád si myslím, že se můžu stát mistrem světa, ale pouze za podmínky, že to budu brát tak, jako by celá kvalifikace byl normální turnaj – nic výjimečného. Pak se budu moci dobře připravit.

Když však budu vědět, že ten turnaj je důležitý a výjimečný, bude příprava o to těžší, jak s počítačem, tak i za šachovnicí. Když napětí není tak velké, vrací se mi znovu chuť do hraní a objevují se nové nápady. Proč je tomu tak? To kdybych věděl.

Na Světovém poháru v Chanty-Mansijsku v roce 2009 jste ve druhém kole prohrál s nepříliš známým Filipíncem Wesleyem So. Bylo to rovněž důsledkem onoho zmiňovaného „emocionálního tlaku“?
No, zkrátka jsem už byl hodně unavený. Předtím jsem hrál na Talově memoriálu a na MS v bleskovkách v Moskvě, takže jsem nebyl tak čerstvý, jak bych asi měl být. Opravdu jsem se cítil pod emocionálním tlakem. Ale v tom konkrétním zápase se So na mne dolehly i nešachové okolnosti. Pokud si dobře pamatuju, po nějakých dvanácti, třinácti tazích v naší první partii jsem získal určitou výhodu, ale v té chvíli se mi najednou udělalo špatně. Dostal jsem pálení žáhy a musel jsem vyhledat lékaře, aby mi dal něco na uklidnění. Trvalo to asi patnáct minut – poté jsem se normálně vrátil zpátky k partii, ve které mi nehrozilo žádné riziko. Remízu jsem měl jistou a mohl jsem usilovat o výhru. Ale můj soupeř provedl pár jediných tahů, o kterých jsem si myslel, že v pozici ani nejsou, a stále se držel.

Pak jsem měl na výběr buď forsírovat remízu, nebo hru přiostřit. Rozhodl jsem se podstoupit riziko, což bylo z šachového hlediska naprosto oprávněné, protože mé šance na výhru byly rozhodně větší, než soupeřovy. Ale to rozhodování mě stálo příliš mnoho času, a možná, vzhledem k tomu, že zápas sestával jen ze dvou partií, jsem měl přece jen mít rozum a souhlasit s remízou, také kvůli nevolnosti, která mě toho dne postihla. Myslím, že jsem svůj zdravotní stav trochu podcenil.

Pokud jde o druhou partii, bylo jasné, kdo koho přehrál. Sice jsem zpočátku stál mírně hůř, ale pak jsem získal velkou výhodu, a pak – téměř rozhodující. Pořád nemůžu pochopit, proč jsem nevyhrál - času jsem měl dost… Normálně bych musel vyhrát, jenže jsem nevyhrál. Partie skončila remízou a to pro mne znamenalo prohru v zápase a vyřazení.

Po tomhle vyřazení jste v emotivním prohlášení oznámil konec kariéry.
Víte, jak je to s novináři. Tohle jsem neřekl (heavyho.blog.cz). Samozřejmě, špatně si to vyložili. Říkal jsem něco v tom smyslu, že jsem unavený a potřebuji si odpočinout. Bylo to tenkrát hodně propírané v médiích, byla to „senzační novinka“. O něčem takovém jako skoncování s šachem jsem neuvažoval. Byl jsem zkrátka jen trochu v šoku.

Nikdy během vaší kariéry vás ani nenapadlo, že byste zanechal šachu a dělal něco jiného?
Měl jsem období, kdy jsem se cítil podrážděný, přetažený, velice unavený. Ale úplně s tím přestat... i kdybych to udělal, proč bych to měl vytrubovat do světa?

No, Kasparov to tak udělal…
To je jeho věc. Pokud bych se já rozhodl, že si dám pauzu, pak bych prostě přestal hrát turnaje – řekněme na půl roku. Pak bych se rozhodoval, co bude dál. Proč bych měl oznamovat, co budu dělat za půl roku, nebo za rok, jestli budu dál hrát, nebo ne?

Co se týče Kasparova, on z toho chtěl udělat show. Já osobně nemám v úmyslu dělat něco podobného.

Nedávno váš kolega ze světové špičky Boris Gelfand poznamenal, že to vypadá, jako by vás FIDE záměrně vyloučila z bojů o světový titul. Například v roce 2005, když se dával dohromady seznam účastníků turnaje v San Luis, jste do něj nebyl zařazen. V roce 2007 vám FIDE započítala tři roky starý rating, který vám zabránil v další účasti. Všiml jste si té zaujatosti – a jak proti tomu hodláte bojovat?
To je filozofická otázka. Měl jsem pocit, že jsem mohl hrát na turnaji v San Luis, kde tenkrát vyhrál Topalov. A možná jsem za svá práva měl bojovat. Ale hrál jsem úspěšně na jiných turnajích, myslím, že se mi jich dokonce podařilo vyhrát sedm v řadě za sebou. Navíc jsem se cítil v pohodě.

Takže jsem hrál na turnajích téměř nepřetržitě, měl jsem dobré výsledky a dostavovaly se i nové nápady. Na jedné straně by o mně lidi mohli říkat: „Podívejte na něj, právě tohle je důvod, aby ho zařadili do bojů o mistra světa.“ Ale na druhé straně jsem měl obavu, že kdybych tomu začal přikládat důležitost, ztratil bych svou vnitřní harmonii, klid, což je věc, díky které jsem vyhrával. Takže to je ten důvod, proč jsem to nechal být, ať si dělají, co chtějí. Hrál jsem si své turnaje a ukázal všem, čeho jsem schopen. A vyšlo to perfektně, takže toho nelituji.

Nemůžu říct, že bych v tom viděl nějakou zaujatost vůči mé osobě – i když i takové věci se vyskytují. FIDE například vyhlásila, že pokud dojde k odstoupení nějakého hráče v současném cyklu, nahradí jej náhradníci – buď Dmitrij Jakovenko nebo Wang Yue. Což je trochu divné, protože podle ratingu by to mohli být silnější hráči, nejenom já. Nakamura má vyšší ELO, Karjakin, a další… Wang Hao je v žebříčku na 13. místě, Jakovenko až na 17.

Nedá se říct, že by to byly kroky proti mně osobně, ale je to tak trochu proti mým zájmům. Někdo zřejmě ve FIDE loboval v zájmech jiných lidí, jinak si to nedovedu vysvětlit. Jistě, jsou to mladí a talentovaní šachisté, ale FIDE nijak nezdůvodnila, proč byli vybráni právě oni. A takové věci se dějí poměrně často.

Lidé jako manažeři a tvůrci image jsou v současnosti v módě. Jistě, i ve FIDE jsou lidé, kteří pracují pro někoho v rozporu se zájmy ostatních šachistů. Není divu – tak vypadá svět, ve kterém žijeme. Snažím se neutápět v iluzích a klidně brát věci tak, jak jsou.

Je podle vašeho názoru obecně pro šachy dobré, že byl na posledním kongresu FIDE zvolen prezidentem Kirsan Iljumžinov, nebyl by lepším mužem Anatolij Karpov?
Je těžké říct, co by se stalo, kdyby byl zvolen Karpov. Já osobně jsem podporoval Iljumžinova, připadá mi, že pro tuto chvíli je Iljumžinov nejlepší volbou.

Zajímáte se o šachovou politiku a politiku obecně?
Nemůžu říct, že by to byla témata, o která se zajímám, ale ani to, že je nesleduji vůbec. Když někdo něco řekne, poslechnu si to a vyvodím si z toho vlastní závěry. Ale aktivně se v politice angažovat – to ne.

Nikdo vás nepřemlouval, abyste vstoupil do politiky? Sportovci ve veřejné sféře, to je v dnešní době módní záležitost...
Ne, ani se o to nepokoušejí, a dobře dělají, to není nic pro mě. Nejsem ani členem žádné strany.

Takže se vraťme zpátky do vašeho oboru – k šachu. Kromě titulu mistra světa je tu další meta, které jste nikdy nedosáhl – první místo ve světovém žebříčku na ELO listině. Měl jste takový cíl?
Jednou, v roce 1991, jsem byl na druhém místě za Kasparovem. To znamená, že abych toho dosáhl, musím ještě tvrdě pracovat. S tím souhlasím.

Je rating pro šachistu důležitý?
Ano, je důležitý – a nejen pro mne, protože pak dostáváte pozvánky na silné turnaje. V současnosti je na prvním místě mladý Nor Magnus Carlsen...

… který ale poslední dobou prohrává častěji, než dříve.
Ale taky vyhrává! Velmi důležitou součástí Carlsenova úspěchu je jeho odolnost po porážce. Samozřejmě, každý šachista by nejraději jenom vyhrával, ale když ho někdo knokautuje, dokáže se rychle otřepat a zvednout, abych použil boxerskou terminologii. To třeba já tak dobře neumím.

Opravdu? Na svém předchozím turnaji v Reggio Emilia jste prohrál dvě partie za sebou a pak jste ihned dvě zase vyhrál – takže taky dovedete dobře snášet údery.
Někdy se mi to povede, ale musím na tom ještě pracovat. Věřte mi, že to není moje silná stránka. Snažím se to zlepšit, ale nejlepší je pro mě stav, když vůbec neprohrávám. Vloni jsem hrál na turnaji v Nice (Amber) a tam jsem neprohrál ani jednou. Ideální.

Letos budu hrát v Nice znovu. Říkají, že to bude poslední ročník. Turnaj se koná pravidelně od roku 1992. Podařilo se mi vyhrát jeho první ročník, když se ještě nehrálo naslepo a vloni jsem dělil první místo s Carlsenem. Musím se na něj dobře připravit, aby to dobře dopadlo.

Na Amberu 2010 Ivančuk porazil Carlsena 2:0.

Co si myslíte o tom, že lidé už 90 let předpovídají šachům „remízovou smrt“, že partie mezi nejsilnějšími hráči často končí remízou, a názoru, že „šachy jsou v podstatě remíza“?
Vyskytly se návrhy na úpravu pravidel. Například „Capablankovy šachy“ měly větší šachovnici a dvě nové figury: „kancléř“, který se pohybuje jako jezdec a věž současně a „velestřelec“, který se může pohybovat jako jezdec a střelec. To je velice podobné „Janusovým šachům“, Janusovy figury se také pohybují jako jezdec a střelec zároveň. Robert Fischer také vymyslel svoje šachy. „Fischerovy šachy“ mají nahradit klasické šachy, na základě myšlenky, že zahájení v klasickém šachu jsou prozkoumána už do příliš velké hloubky.

Hrál jsem Fischerovy šachy na dvou turnajích a musím říct, že je to zajímavá hra. Pod tímto vlivem jsem se rozhodl přivést na svět svou vlastní formu šachu. Pomyslel jsem si, že když Capablanca a Fischer mohli přijít s něčím novým, proč ne já? Vymyslel jsem pro to název „ricochet“ – dvojitý úder na dámu a krále vyhrává partii. Můžu vám říct, že je velmi těžké vymyslet nějakou novou hru. Uvědomuji si zpětně, že ačkoli původní nápad na pravidla této hry pochází ode mne, pomáhala mi přitom i spousta jiných lidí: dávali mi otázky a já všechno postupně vylepšoval. (Pozn.: Ivančukův nápad byl na ruském serveru ChessPro popisován jako „novoroční vtip roku 2009“ a o něco později na serveru ChessBase jako „aprílový žertík“.) Ale vážně si nemyslím, že by se klasické šachy už vyčerpaly. Myslím, že jiné druhy šachové hry jsou zde spíš jen pro zábavu. Sami se můžete přesvědčit, že klasický šach stále žije, stačí, když si přehrajete partie z jakéhokoli superturnaje – spatříte tam množství chyb, které dělají i ti nejlepší hráči... co teprve ti ostatní. Takže to znamená, že šachy zůstávají i nadále ve své podstatě obtížné a tajuplné, neustále v nich nacházíme něco nového, zejména s pomocí počítačových programů. Dříve si například nikdo ani nedokázal představit, že dámská koncovka s pěšci „g“ a „h“ navíc je remízová!

Mimochodem, jaký je váš názor na komputerizaci šachu a na to, že už před časem stroje svou herní silou předčily člověka?
Je těžké dát na toto nějakou jasnou odpověď, stejně jako hovořit o roli počítačů v životě obecně. Počítač vám hodně pomáhá, zároveň ale vytváří i množství lákadel, proti kterým je zatěžko se bránit. Prošel jsem spoustou počítačových závislostí. Poslední dobou jsem posedlý hraním dámy. Mohl bych ji hrát po internetu celé hodiny, dokud mi z toho nebude třeštit hlava. I dnes, předtím, než jsem přišel na tenhle rozhovor, jsem ji hrál. Prohrál jsem a v duchu jsem si řekl: „A dost! Už nebudu hrát dámu! Skoncuju s tím!“ Bylo dobré, že jsem prohrál a děkuji za to svému soupeři. Ale šachy po internetu nehraju. Považuji šachy za něco seriózního, a proto jsem nikdy nehrál bleskovky na internetu. Vím, že existují velmistři, kteří se v tom vyžívají, ale mně by to spíš ublížilo.

Nicméně při procházce parkem na turnaji v Sofii 2009 jste si přisedl na lavičku a hrál jste s několika amatéry...
To se stává. Když mě někdo požádá o partičku, rád mu udělám radost.

Jaké máte koníčky?
Studoval jsem různé cizí jazyky. Umím anglicky, španělsky, turecky – i když v poslední době jsem si turecky s nikým moc nepokecal. Rozumím také polštině – ačkoli polská výslovnost je docela těžká, například říct správně „Grzegorz“ není zrovna lehké.

Rád také čtu zajímavé knihy, chodím do divadla a navštěvuji zajímavá místa. S oblibou chodím do knihkupectví u Fedorova památníku – můžu tam strávit dlouhé hodiny, obdivovat krásné knihy a setkávat se s lidmi. Obecně mám pocit, že bych měl mezi lidmi trávit více času, protože šachy jsou spíš osamělá činnost. Navíc šachy jsou o soupeřivosti, je v nich důležité neodhalit své slabosti, což mě v osobním životě trochu mrzí, protože nemám dost kontaktu s ostatními lidmi. V poslední době se snažím s tím něco dělat.

Šachový publicista Jurij Vasiljev o vás napsal, že jste se během jednoho turnaje zamiloval do jistého televizního seriálu…
To je pravda. Nejdřív to byl „Taťánin den“, a potom „Žena bez minulosti“. Byl jsem jejich velký fanoušek. Je fakt, že je trochu hloupé, když vás takhle chytne něco, o čem víte, že je to v podstatě nesmysl a ztráta času – ale je to jako magnet.

Už ve svém dětství jsem si vypěstoval několik takových posedlostí. Když mě něco zaujalo, úplně jsem tomu propadl a trávil hodiny a dny pouze tím, na nic jiného jsem nemyslel. Možná si tím nějak podvědomě kompenzuji to napětí během hraní na turnajích. K mé škodě však vždy najdu něco, co mne zcela pohltí, a pak mám problém s tím přestat, třeba jako s tou dámou.

Zmínil jste nedostatek kontaktu s lidmi. Nemáte mezi top hráči žádné přátele, nikoho, komu byste mohl zatelefonovat během přestávky na turnaji?
Ne, pokud se to netýká nějakých obchodních záležitostí. Ale přátele– to ne. Soupeři by si mezi sebou měli udržovat jistý odstup.

A existují šachisté, proti kterým se vám hraje nepříjemně, kteří se k vám, ať již za šachovnicí nebo mimo ni, nechovají korektně?
Pár by se jich našlo, ale jsou to spíš ojedinělé případy. Zažil jsem konkrétní případy lidí, kteří se ke mně nechovali moc hezky, ale já se snažím vidět vše z té pozitivní stránky, i ty nepříjemné lidi. Naštěstí není nikdo, kdo by se ke mně choval hrubě, nesportovně nebo neeticky, nějak soustavně. Neberu to příliš na vědomí, a když se to stane, snažím se jim odpustit a jednám s nimi věcně. V současné době nemám s nikým problém.

Hrál jste na turnajích po celém světě. Jsou nějaké místa, kam byste se rád vrátil? Nebo naopak – hrál jste někde, kam byste se už nikdy vrátit nechtěl?
Nikdy jsem si neřekl, že bych se někam už nechtěl vrátit. Opravdu rád jezdím do Havany, tam se mi moc líbí. Rád také hraju v Linares nebo Wijk aan Zee. Je zvláštní, že jsem si oblíbil i Chanty-Mansijsk. Vlastně se mi tam líbilo odjakživa, ale až do loňské olympiády se mi tam moc nedařilo.

Kubánské tance během turnaje v Havaně loňského roku.

Čína je svým způsobem také zajímavá – byl jsem tam na mnoha různých místech. Kupříkladu jsem strávil dlouhou dobu v Pekingu, i když se tam nekonal žádný turnaj. Arménie je svou podstatou šachová země a já tam rád trávím svůj čas. Pokaždé, když tam přijíždím, cítím zvláštní inspiraci – ať už to je do Jerevanu nebo do Jermuku. Naopak v Karabachu se mi příliš nedařilo – měl jsem tam pár konfliktů a to ovlivnilo mou hru.

Plánujete, že o své šachové kariéře napíšete knihu? Prozatím jste napsal jedinou knihu – sbírku komentovaných partií ze superturnaje v Linares 1991... (Ivančuk tam vyhrál před Kasparovem, pozn. překl.)
Ještě vyšly „Šachové novinky Vasilije Ivančuka“, to není úplně moje kniha, ale zčásti jsem se na ní podílel. Je tam toho víc o mně, než v knize o Linares. Ale to byl jen takový předběžný návrh. Do budoucna mám v plánu něco víc zásadního a serióznějšího, s detailními analýzami partií.

Ovšem psaní knih vyžaduje spoustu času. Myslím si, že byste měli provádět analýzy bez pomoci počítače, s právem na vlastní chyby. Dneska si každý může pustit na analýzu počítač, ale čtenáře víc zajímají velmistrovy myšlenky a pocity, jeho pochybení v průběhu partie.

Před rokem jste ohlásil, že máte v plánu otevřít šachovou školu v Ternopoli. V tomto okamžiku však celý projekt, abych vás citoval, „uvázl na mrtvém bodě“. Co se stalo?
Musí být vyřešeny ještě nějaké čistě organizační problémy. Všechno ještě není připraveno, ale myslím, že se to v budoucnu podaří. Pro mě je nicméně prioritou hraní na turnajích.

Zdroj: Danilo Mokrik, Zaxid.net, chessintranslation.com, překlad