Dvanáctý mistr světa

Anatolij Karpov – o velmistrovském elixíru, hře na dudáka, o „věčném šachu“ Bobbyho Fischera, nežidovské šachové olympiádě a útěku Viktora Korčného.
Náš rozhovor s Anatolijem Karpovem probíhal v autě uhánějícím po zasněžené silnici z Moskvy do Tuly. Poté, co zaplnil úložný prostor džípu krabicemi s cukrovinkami, zákusky a sladkostmi, vydal se dvanáctý mistr světa v šachu do školy č. 20, kde kdysi studoval v matematické třídě, a kde na něj nyní čekali jeho bývalí staří učitelé. Veliký velmistr na setkání spěchal s mladickou horlivostí a přitom vzpomínal…

(zdroj: itogi.ru)

Kdy jste vzal do ruky poprvé šachové figurky, Anatoliji Jevgeněviči?

"Nepamatuji si to už přesně. Vím jen – a to mi potvrdila i moje maminka – že jsem projevoval zájem už od raného dětství. Otec hrál někde na úrovni druhé výkonnostní třídy – ne na turnajích, ale s přáteli. A já jsem chodil ke stolu a pozorně jsem se díval na šachovnici. Ta hra mne fascinovala! To byla tenkrát naše zábava. Šachové figurky se staly mými prvními hračkami: věže byly pušky, kůň byl jezdecká kavalérie… Byl jsem neduživý chlapec, a když jsem byl nemocný a polehával, hrál jsem si v posteli s dřevěnými figurkami."

Váš otec pocházel z Tuly?

"To se rozumí! Jsme od Uralu. Místní. Přišli jsme před třemi sty lety jako řemeslníci, když se stavěly Děmidovovy továrny… Byl jste někdy v Zlatoustu? Ne? To se na to podívejme. V té době jsme naši továrnu považovali za jednu z nejlepších a nejmodernějších v celém Sovětském svazu.

Na konci 50. let strana a vláda rozhodly, že i zbrojní průmysl by měl mít nějaké civilní využití. Otec vytvořil oddělení ledniček, které se pak rozrostlo na celý samostatný závod. Ledničky „Poljus“, „Jurjuzaň“, pamatujete si na ně? Byla po nich strašná poptávka… Předtím mého otce poslali do Moskvy studovat na Vyšším technickém učilišti, v Baumanovské. Byly to urychlené, tříleté kurzy. Aby se to všechno vůbec dalo stihnout, vedení Baumanky vyškrtlo z učebních osnov humanitární vědy, spolu s historií komunistické strany. To samo o sobě bylo v tehdejší drsné normalizační době téměř nepředstavitelné.

Po ty tři roky dostával otec stipendium, něco poskytla i továrna. Jak přežíval, to mi není jasné. Velkou část peněz nám posílal na Ural. Byly to těžké poválečné časy, hladová léta. A my jsme byli dva: moje sestra Larisa byla o pět let starší než já. Do mého narození pracovala moje matka jako ekonomka, ale když jsem přišel na svět, odešla ze zaměstnání. Abychom nějak přežili, stala se z ní švadlena. Během dne se věnovala nám, dětem, a přes noc šila na zakázku pod slabou žárovkou… Kvůli tomu ztratila i zrak.

A v roce 1953 přišlo na otce udání. V noci na naše dveře zabušily pažby pušek. Šťára. Nebudete tomu věřit, ale já si dodnes pamatuji na polštáře rozřezané bajonetem, peří létající vzduchem, pláč mé sestry. A na strach! Nevím, co ti lidé u nás hledali, ale, díkybohu, otce nakonec nezatkli. Stalo se to těsně předtím, než zemřel Stalin. Možná jsme mu za to mohli poděkovat…

Můj otec se poté stal hlavním inženýrem a dostali jsme dvoupokojový byt. To bylo skvělé! Dokonce i v největších mrazech jsem chodil do školy. Na Urale to v zimě chodilo tak: jestli se ráno v sedm ozvalo z továrny jedno zvukové znamení, znamenalo to tuhý mráz – mladší ročníky se neučí. Když byly dva – zavírala se celá škola. Ale já jsem chodil do školy i tak. Bydleli jsme jen tři sta metrů do kopce – měl jsem to kousek. A učení mě vždycky bavilo.

V Zlatoustu jsem prožil 14 let. Pak otce poslali to Tuly. V té době se tam v závodě B. L. Vannikova měnilo celé vedení."

Toho Borise Vannikova, stalinovského lidového komisaře pro zbraně?

"Ano, jednoho z vůdčích osobností sovětského „jaderného programu“. Můj otec tam od roku 1965 pracoval 11 let. Za tu dobu vymyslel 89 patentů a vynálezů, stačí zmínit, že je jedním z autorů systému „Krupobití“ a kuličkových protipěchotních bomb… "

A jak se vyvíjel váš vztah k šachu?

"Všechno se začalo v Zlatoustu, v oddíle hutního závodu. Vzpomínám si na to velmi dobře: když jsme tam s otcem přišli, prováděl se právě zápis do turnaje pro třetí výkonnostní třídu dospělých. Tehdy bylo mnoho úrovní – tři mládežnické třídy, pak mužské, od páté třídy do první a výše… Mně bylo sedm, žádné zkušenosti jsem pochopitelně neměl. Ale zrovna přišli moji kamarádi, spolužáci mé sestry, a přemlouvali mě, abych se na turnaj taky přihlásil.

Toljovi je sedm (zdroj: itogi.ru)

Sekretářem šachového oddílu byl Alexej Ivanovič Pak, sám náruživý šachista. K němu mě kamarádi přivedli. „Nejdřív bys měl absolvovat mládežnické soutěže,“ pochyboval o mně Pak, když si mě tak prohlížel. Ale ostatní ho nakonec přesvědčili. V oddíle byl sedmdesátiletý veterán jménem Morkovin. Pak ho požádal, aby si se mnou zahrál. A mně řekl: „Budeš mít černé. Jestli to dokážeš zremizovat, zapíšu tě do dospělých.“ A já jsem vyhrál! A jako slepý k houslím jsem přišel i k tomu, že zrovna v té době se v Paláci sportu objevil fotograf „Čeljabinského pracujícího“, místních novin, a vyfotil mě při partii s Morkovinem. To byla má první „šachová“ fotka. Psal se rok 1958. V sedmi letech jsem se stal zcela nezávislou osobou.

A v devíti už jsem v přeboru Zlatoustu mezi dospělými splnil normu pro první výkonnostní třídu. Ale ještě mi tento titul nestačili oficiálně udělit, a já už startoval na přeboru Ruska (jediný s druhou třídou), kde jsem splnil další normu. Potvrzení první třídy mi podepsal v roce 1961 tajemník trenérské komise Vladimir Jakovlevič Dvorkovič, otec nynějšího asistenta ruského prezidenta. Toho roku na podzim jsem se stal městským přeborníkem. Bylo mi sotva deset let. O rok později jsem se v Zlatoustu stal kandidátem mistra. Nejmladším v historii.

Vzpomínám si, jak jsem v jedenácti projížděl Moskvou, a poprvé jsem navštívil Centrální šachový klub na Gogolevské. Představili mě velmistrovi Vladimiru Antošinovi, předsedovi kvalifikační komise: „Je to mladý šachista, nedávno splnil normu kandidáta mistra…“ A on na to: „Vida! Poslali mi dvě vaše partie, jsou na velmi slušné úrovni, gratuluji…“ Aby si předseda kvalifikační komise přehrával partie nějakého klučiny z předměstí, to bylo něco nevídaného!

Když jsme se přestěhovali do Tuly, okamžitě jsem zašel do šachového oddílu Paláce pionýrů. Trenérské lekce tam vedl člověk jménem Jefimenkov. Velmi dobře si mě pamatoval zpřed čtyřech let na mistrovství Ruska mládeže. Jefimenko – ta dobrá duše! – mě přivedl do nejlepší školy ve městě, přímo k řediteli, a seznámil mě s místními šachisty. V patnácti letech jsem se stal mistrem sportu, opět nejmladším v zemi. Tenhle titul se dnes rozdává na všech oblastních úrovních, ale tehdy bylo těžké ho získat."

A já si vzpomněl na druhého podobně zapáleného a skromného člověka – Borise Postkovského. Seznámili jsme se před třiceti lety v Botvinnikově škole, kde jste jednu dobu chodil i vy, jak známo. A Postkovský mi tehdy řekl, že veliký Michail Botvinnik, první sovětský mistr světa, se o hře malého Tolji nevyjadřoval příliš pochvalně. Je to pravda?

"Na Postkovského si pamatuji. Žije teď v Americe, trénuje tam mladé šachisty… S Botvinnikem jsme neměli zrovna ideální vztah. Z různých důvodů. Zaprvé – neměl jsem přílišný vztah ke knihám, které Michail Mojsejevič tolik uctíval. Neměl jsem na čtení čas. Hodně jsem hrál – blicky přes celou noc – a když jsem byl nemocný, doháněl jsem učení ve škole. Kromě toho jsme žili na Urale. Tam se k žádným knihám o šachové teorii nešlo dostat. V roce 1963 se Botvinnik rozhodl založit svou školu pro šachové talenty. Nedlouho poté prohrál v zápase o titul s Tigranem Petrosjanem. Zápas to byl vyrovnaný, ale celkově vzato, neměl už Botvinnik dost sil na obhajobu. Navíc mu FIDE odebrala právo na odvetu. A k tomu se objevila „nová vlna“: šachový svět byl okouzlen Michailem Talem, velmistrem z Rigy, novým hrdinou…"

Když jsem přišel na první lekci v Botvinnikově škole, bylo nás ve třídě šest chlapců a jedna dívka. Koukali jsme po sobě, plaší jako kuřátka.

Botvinnik, kterému pomáhali mistři Jurkov a Kimelfeld, k nám nepřijížděl často, ale jednal s námi jako s dospělými. Ke mně se Botvinnik choval spíš chladně. Neměl jsem žádné zvláštní znalosti teorie, a další pozitivní aspekty v mém stylu Botvinnik nenašel. Dokonce mi oznámil, že nemám velké perspektivy do budoucna. Nevěděl však, že i když nemám znalosti teorie, už odmala jsem zvyklý na úporné bránění horších pozic, které jsem po zahájení obvykle dostával. Trpělivost a schopnost nacházet nečekaná řešení pocházejí právě z neznalosti teorie…

Žák a učitel, kteří si nepadli do oka - s Michailem Botvinnikem po letech. (zdroj: itogi.ru)

Soustředění probíhala v hotelu „Jižní“ na Leninském prospektu, na okraji Moskvy. Co jsem mohl dělat? Neúnavně jsme hráli šachy, a když už jsme byli z toho sezení unavení a rozlámaní, mazali jsme karty. Hráli jsme obyčejného odkládaného „Dudáka“ (cs.wikipedia.org). Budovali jsme si v tom stejnou strategii jako v šachu. Smějte se tomu… A víte, že jsem se v téhle hře málem stal přeborníkem Ruska? Skončil jsem druhý, prohrál jsem jen s Albertem Minnullinem, který vedl šachový oddíl „Komsomolské pravdy“. Měl prostě štěstí. Je to vlastně můj žák ve hře „Dudák“, to já ho učil pravidla… Utkali jsme se spolu ve finále prvního mistrovství Ruska v této karetní hře, které se uskutečnilo někdy koncem 90. let. Za stavu 5:5 dostal při posledním rozdávání z balíku šest trumfů!"

To snad ne!

"Vidíte, i vám to přijde k smíchu. Ale právě tak jsem tu rozhodující hru prohrál!"

Vasilij Vasiljevič Smyslov, sedmý mistr světa, mi jednou vyprávěl, že někteří šachisté si pamatují každou partii, jakou v životě sehráli.

"Čestně přiznávám: všechny svoje partie si nepamatuji. Ale jejich průběh si vybavuji poměrně přesně. Pro mě není problém hrát naslepo, podle paměti. S mým přítelem a trenérem Igorem Zajcevem jsme často ve vlaku nebo v letadle vzali šachové hodiny a hráli blicky naslepo."

Je pravda, že profesionální šachista musí mít velkou fyzickou sílu? Pamatuji si, jak jsem jednou zastihl velmistra Lva Polugajevského, jak se zaujetím vzpírá činky!

"Ano, mnozí tohle vskutku dělají, nebo něco podobně silově namáhavého. Ale to není můj případ… Profesionální šachista nemusí vládnout mimořádnou silou, jako spíš velkou vytrvalostí. A tohle se já učit nemusím. Vždy jsem hodně sportoval: plavání, tenis, basketbal… Potřebujete si upevnit zdraví. Vzpomínám si, že když skončil zápas proti Viktoru Korčnému v roce 1974, vážil jsem pouhých 47 kilogramů… A před začátkem jsem měl 51 kilo. Během zápasu jsem ztratil 10% své tělesné hmotnosti. Tolik energie mě to tehdy stálo. Nicméně, každý velmistr to má jinak. Například Boris Spasskij pociťoval během zápasů velký hlad, jen jedl a jedl… A Michail Botvinnik si bral k partiím termosku s jakýmsi speciálním druhem kávy…

Problém správně se během dlouhých zápasů stravovat mají všichni hráči. Kupříkladu během mého zápasu v Baguiu s Korčným mi připravovali speciální směs výživných látek, ve formě jogurtu, kterou akademik Valentin Pokrovskij předepisoval kosmonautům v průběhu letu. Bohužel, po jeho smrti byl recept na tento výživný nápoj ztracen… Někteří šachisté posilují svaly, jiný zase mozek… Když mě poprvé spatřil velmistr Gufeld, který se rozhodně nedá považovat za střízlíka, prohlásil: „Tenhle třasořítka se nikdy mistrem světa nestane.“ Vážil jsem tehdy jen 48 kilogramů. Ale potom jsem začal přibírat na váze. V roce 1978 už to bylo 51 kg, pak 54. Nakonec jsem dosáhl 76-ti kg a rozhodl se, že to už by stačilo. Přibíral jsem kilo ročně. Ale mistrem světa jsem se stal se 47 kilogramy. Tak vidíte!"

O šachistech se povídá, že to jsou supermani…

"Nesmysl. Jsou to lidé s všemožnými tělesnými postiženími. Mistry světa nevyjímaje… Například Tigran Petrosjan, devátý mistr světa, byl hluchý a musel používat speciální naslouchátko. Někdy tak vznikaly docela složité situace… Třeba v Oděse 1974. Vzpomínám si, že před zápasem s Korčným byl Petrosjan nemocný. Korčnoj byl navíc ve skvělé formě a chtěl si na Petrosjanovi smlsnout. S něčím takovým se Tigran Vartanovič nemohl nikdy smířit. Partie probíhaly v divadle, na takovém zvláštním kulatém stole, který nebyl příliš stabilní. Když byl Petrosjan nervózní, vystrčil nohu a pohupoval s ní, čímž se stolík mírně chvěl. Houpání stolu ovšem vyvádělo z míry Korčného. K tomu všemu si Petrosjan navíc vypnul svůj naslouchací přístroj, aby nemohl být ničím rušen. Jak mi později vyprávěl Korčnoj – se kterým jsem se svého času poměrně přátelil – aby upoutal Petrosjanovu pozornost, bušil do stolu rukou, a až teprve tehdy si Petrosjan nasazoval své sluchátko. A tak tedy Korčnoj, vzhledem k tomu, že utkání probíhalo v Oděse, poté, co Petrosjan začal zase pohupovat nohou, pronesl sykavým šepotem větu, která se stala pověstnou. Řekl to tiše, ale tak, aby to slyšelo i publikum: „Svou šanci musíš chytit tady na stole a ne pod ním.“ Sál propukl v smích a brzy se o tom mluvilo po celé Oděse. Večer se o tom dozvěděl i Petrosjan. Zuřil a požadoval omluvu. Tento incident se stal brzy známý po celém světě. Na Korčného byl vyvíjen takový tlak, že souhlasil dokonce s tím, aby změnili výsledek jedné partie, ve které zvítězil. Ale Petrosjan tvrdohlavě trval na tom, aby zrušili celý zápas a začali nový… "

Vasilij Smyslov byl profesionálním zpěvákem, Boris Spasskij novinářem, Mark Tajmanov zase klavíristou… A jaké je vaše „civilní povolání“?

"Školu v Tule jsem absolvoval s vyznamenáním, ale když jsem nastoupil na mechanicko-matematickou fakultu Moskevské univerzity, brzy jsem začal mít potíže. Na katedře matematické analýzy. S profesorem Krejnysem a docentem Einzenštadtem. Jejich jména jsem si zapamatoval na celý život. Z nějakého důvodu si na mě zasedli a honili mě jako nadmutou kozu. Prvním ročníkem jsem prolezl, ale pro zápočet jsem si musel jít pětkrát. I když jsem učivo znal důkladně. V té době jsem se stal juniorským mistrem světa – zisk velmistrovského titulu už visel ve vzduchu. A jim se nelíbilo, že neustále cestuju někam pryč, navíc do zahraničí, což se v té době zrovna moc nedalo. V krátkosti: doporučili mi, abych přestoupil na ekonomickou fakultu MGU a věnoval se raději ekonomické kybernetice. Napsal jsem tam přihlášku a požádal o studijní volno: bylo nutné se připravit na další šachové soutěže. A vyplatilo se mi to, stal jsem se mistrem světa mezi juniory. Psal se rok 1969…"

Student Karpov – juniorský mistr světa. (zdroj: itogi.ru)

Jinými slovy, rozhodl jste se pro matematiku…

"Přesněji: pro exaktní vědy. Tak tedy, 1. září si mne i s rodiči pozval rektor Moskevské státní univerzity Felix Michajlovič Volkov, jež byl také členem celonárodního sportovního sdružení „Bouřlivák“. A hned zkraje začal: „Musíte přestoupit do „Bouřliváka“. Hrajete za CSKA, musíte přestoupit, jinak tu budete mít těžký život.“ Byl jsem ohromen: „Felixi Michajloviči, na MGU mne nepřijali kvůli mým sportovním zásluhám, složil jsem řádné zkoušky. V CSKA mám svého trenéra. Nic „Bouřlivákovi“ nedlužím.“ „No ano – ale jste přece student!“ Moji rodiče byli po této schůzce jako opaření.

Takže pilně studuji. Samozřejmě, že nenavštěvuji všechny lekce. Baví mě angličtina, naopak nechodím na hodiny historie komunistické strany. Na třetí nebo čtvrté hodině se vyučující historie KSSS zeptal: „A kde je student Karpov?“ Ostatní studenti mu vysvětlili, že jsem přešel z jiné fakulty, z mech-matu, kde jsem již získal zápočet. A učitel na to: „Takže pan Karpov se domnívá, že zná historii KSSS velmi dobře?“ Dlužno říct, že jsem zápočty nedělal v nijakém předstihu, myslel jsem, že všechno stihnu. Takže když se ke mně dostaly tyto zvěsti, navštívil jsem zkoušející z historie, a ta mi oznámila: „Já vám ten zápočet neuznám, vůbec vás totiž neznám!“ Myslel jsem, že jsem vyletěl. Jel jsem na Leninské hory na mech-mat. Tam byl přednášejícím historie KSSS velmi příjemný člověk, který byl i členem ústředního výboru strany. Povídám mu: „Pamatujete si mě?“ „Samozřejmě, kdo by vás neznal?“ Tak jsem mu vysvětlil celou peripetii. Řekl jen: „Podejte mi index!“ Tím byla celá záležitost urovnána k mé spokojenosti."

I při odpočinku velmistr hraje šachy….Rok 1970. (zdroj: itogi.ru)

A jak to dopadlo s „Bouřlivákem“?

"Poslali mi varování: „Nepustíme vás do druhého ročníku. Jestli nepřestoupíte do „Bouřliváka“, nebudeme vás dál pouštět na žádné zahraniční turnaje…“ Co jsem mohl dělat? Před Novým rokem jsem zavítal do Leningradu, kde bydlel můj trenér Semjon Abramovič Furman. On o celé situaci věděl. A poradil mi: „Viktor Korčnoj se velmi dobře zná s profesorem Sergejem Lavrovem, tajemníkem partajního výboru LGU. Možná bys mohl přestoupit do Leningradu? Budeme pak mít lepší podmínky k práci.“ Korčnoj se spolu s manželkou Bellou setkal s Lavrovem. Seznámil nás. Lavrov mi řekl: „Jak studujete?“ „Na výbornou“. „A můžete hrát za náš univerzitní šachový tým?“ „Když mi to na fakultě dovolí, tak ano.“ „Dovolí, to se nebojte.“ Podal jsem tedy žádost a přestěhoval se do Pitěru."

To znamená, že vám tehdy Korčnoj hodně pomohl.

"Přesně tak. A já Viktoru Lvoviči pomohl později, zaručil jsem se za něho. Ale to je jiná historie…

Když jsem odešel do Leningradu, naše vztahy s Korčným i jeho ženou Bellou byly velmi srdečné, měli jsme i hodně společných přátel. Ale v roce 1974 Korčnoj porazil v kandidátském zápase Tigrana Petrosjana, zatímco můj zápas se Spasským teprve vrcholil. Korčnoj se vrátil do Pitěru, a zatímco jsem vyhrával poslední partii, obešel všechny naše přátele a známé a řekl jim: „Protože nyní jsme já a Karpov konkurenti, musíte si vybrat, na čí straně budete stát – buď se přestanete stýkat se mnou, nebo s ním.“ Ultimátum. Takový je Korčnoj.

Ale zajímavé je ještě něco. Do té doby jsme se s Viktorem Lvovičem ve společnosti normálně setkávali. A před mezipásmovým turnajem v roce 1973 někdo navrhl, abychom napsali každý svůj tip na to, kdo se utká ve finále kandidátských zápasů, a Anatolij Petrovič Tupikin, předseda Leningradského šachového svazu, po semifinále obálky otevřel, a – překvapivě! – jediným, kdo se trefil, byl Korčnoj! Napsal: „Korčnoj – Karpov“. Pak se mnou přerušil veškeré styky…

Mezitím byly na kongresu FIDE v Nice 1974 projednávány Fischerovy požadavky – jeden z nás dvou se s ním měl utkat o titul mistra světa. A najednou za mnou přišel Viktor Korčnoj a pokorně mě požádal: „Vy, Anatoliji Jevgeněviči, jste uvážlivější než já… Mohl byste vystoupit a mluvit za nás oba. O našich pohledech na celou záležitost.“ Odpověděl jsem: „Ale vy, Viktore Lvoviči, byste měl být přítomen v sále.“ Takže jsem se přihlásil o slovo a uvedl, že mluvím jménem obou kandidátů…

Pak jsem Korčného v zápase porazil a on dal interview jugoslávské agentuře Tanjug, ve kterém prohlásil, že jsme měli Fischerovi ustoupit a vyhovět jeho podmínkám, že mu bylo ukřivděno. Což by ovšem znamenalo hrát do deseti vítězství bez započítávání remíz. Zápas by tak mohl trvat klidně i přes rok…

Fischer i já jsme v té době prohrávali tak maximálně dvě partie za rok. Zápas o mistra světa počítal se třemi partiemi týdně. Partie – den na dohrávání – partie – den na dohrávání – partie – den na dohrávání – sedmý den volno. Abyste prohráli, bez remíz, museli byste prakticky prohrávat měsíc v kuse. Pořád dokola! Což bylo nemyslitelné. Nicméně, mimořádný kongres FIDE v roce 1975 tento Fischerův požadavek přijal. Ale Bobby chtěl ještě něco: když to bude zápas s neomezeným počtem partií, nemůže skončit celkovou remízou, a stávajícímu šampionovi se musí ponechat jeho tradiční právo na obhájení svého titulu. Ale copak to můžeme přijmout, když se nebudou započítávat remízy? A tehdy Fischer prohlásil, že za mistra světa bude moci být považován pouze ten, kdo vyhraje s celkovým skóre 10:8. To znamenalo, že po dosažení 9. výhry mohl zápas přerušit a prohlásit, že mistrem světa zůstává on. Dva body rozdílu v souboji tak vyrovnaných šachistů – to je velmi mnoho! Na to jsem nemohl nikdy přistoupit.

A Korčnoj mi svým zrádcovským postojem zasadil úder pod pás.

Tigran Petrosjan jeho vystoupení ostře odsoudil v článku vydaném v „Komsomolské pravdě“. A to byla poslední kapka, která zapříčinila, že Korčnoj byl naší federací diskvalifikován a byla mu zakázána účast na zahraničních turnajích na dva roky. Byl jsem proti této Korčného šikaně. Petrosjan se mu však chtěl pomstít, a při této příležitosti mně zalichotit. Tigran Vartanovič už nevládl svou dřívější silou, chápal, že právě já se stanu příštím mistrem světa, a chtěl si skrze mne zajistit vliv a přízeň šachového světa. Když se ukázalo, že se nedám nikým ovlivnit a jdu svou vlastní cestou, jeho chování ke mně značně ochladlo. A když se mi podařilo zrušit Korčného diskvalifikaci, choval se už vyloženě nepřátelsky.

Další věc se týkala Korčného výjezdů do zahraničí. Výbor strany a místní KGB ode mne požadovaly záruky. Souhlasil jsem i s tím. A Korčnoj mohl odjet na turnaj do Hastingsu. Jenže v roce 1976 vznikla ještě jedna kritická situace. FIDE se totiž rozhodla uspořádat olympiádu v izraelské Haifě."

Sovětští delegáti ve FIDE k tomu ale dali jistě souhlas, ne?

"Tehdejší prezident FIDE Holanďan Max Euwe tento problém citlivě vyřešil. Když nastala otázka hlasování o zemích, které se ucházely o kandidaturu, objevili se pouze zástupci Izraele. Euwe se podruhé zeptal účastníků sjezdu, jestli bude olympiáda uspořádána v Izraeli. Bylo to jednomyslně schváleno. Souhlasila i naše delegace, z Moskvy nepřišly žádné speciální pokyny. Začali bouřlivě protestovat až poté, co bylo toto usnesení přijato. Toho se chopil Muammar Kaddáfí a vydal prohlášení, že v Libyi uspořádá trucolympiádu. V Tripolisu. Euwe mu klidně odpověděl, že už je rozhodnuto, že už to nejde změnit. Ale naši delegáti, přirozeně, podporovali arabské přátele. Když jsem se to dozvěděl, první věc, kterou jsem začal vysvětlovat našim institucím, byla: „Co si o nás Kaddáfí asi pomyslí, když náš národní tým sestává ze dvou třetin z občanů židovské národnosti?“ Smáli se, až slzeli.

Začaly rozhovory, setkal jsem se kvůli tomu s Viktorem Ivoninem, místopředsedou Sportovního výboru, který byl zodpovědný za šachy v Sovětském svazu. Povídá mi: „Pošleme do Libye družstvo složené pouze z nevěřících!“ A já na to: „Tak to vidíte vy. Ale mě si můžete škrtnout ze seznamu. Já na žádnou trucolympiádu nepojedu.“

Abych to zkrátil: žádný nový tým nebyl vytvořen. Vedení se obávalo, že jestli budeme bojkotovat olympiádu v Haifě, mohl by západní svět poté stejně bojkotovat i olympiádu v Moskvě v roce 1980. Jistě, pořád zbývaly čtyři roky, ale i tak… Ale Korčnoj o tom všem ještě nevěděl. V té době hrál turnaj v Holandsku. A zde se ho na tiskové konferenci zeptali, co si myslí o Kaddáfím a o olympiádě v Haifě. Měl vždy ostrý jazyk: „Bez židů nemůže sovětský národní tým existovat, to by musel hrát jenom Karpov“. Něco v tom smyslu. Člen sovětského zastupitelství si po tiskovce vzal Korčného stranou a opatrně se ho zeptal: „Zbláznil jste se, člověče? Už jednou vás přece skřípli. Po takovémhle excesu se nevyhnete další diskvalifikaci. Zapomeňte na to, že byste ještě někdy vyjel za hranice!“ Ten idiot Korčného tak vystrašil, že se raději rozhodl emigrovat. Vyprovokovali ho, to je mi jasné."

Takže to vypadalo, že vás Korčnoj podrazil?

"Tak jednoduché to nebylo. Když Korčnoj zůstal v Holandsku, zeptali se ho novináři, jestli mě svým činem nepodvedl. Viktor jim řekl: „Ne. Když se za mě Karpov zaručil poprvé, tak jsem se přece vrátil!“ Ani nezakrýval, že ho čímsi dráždím. Posuďte sami: Většinu své šachové dráhy soupeřil Korčnoj s Spasským a Talem, kteří byli mladší než on, porazil Petrosjana, který byl starší. Když se mistrem světa stal Fischer, Korčnoj prohlásil, že patří ke generaci, kterou Fischer převyšuje. Ale když pak náhle Fischer odešel ze scény, jako by tím zmizela jediná překážka, která bránila Korčnému v získání koruny… Jenže nato jsem se objevil já, o dvacet let mladší než on, a zhatil jeho plány na zisk titulu mistra světa. To pro něj muselo být strašné zjištění.

Když Viktor Korčnoj přišel na holandskou policejní stanici a požádal o politický azyl, zahájil tím novou etapu v boji za svým snem stát se světovým šampionem. Byl to boj – doslovně – na život a na smrt. Vlastnosti bojovníka mu rozhodně nikdo nemohl upírat. Bitevním polem našeho příštího setkání se stalo filipínské horské středisko Baguio."

konec 1. části

(Autor: Kirill Privalov, zdroj: itogi.ru)