Anand o zápase v Moskvě (část 3)

Sehráli dvanáct klasických partií a skóre bylo nerozhodné 6:6. Došlo tedy na rapid, případně blesk nebo dokonce Armageddon. Jak se přeorientovat z jednoho na druhé, jak se připravit a jaká může být pomoc sekundantů? V této části rozhovoru popisuje Vishnawathan Anand své myšlenky a pocity během rozstřelu.

Jaideep Undurti: Považujete tie-break za něco úplně jiného než předchozí zápas?
Vishnawathan Anand: Myslím, že se to nedá oddělovat. Je jasné, že zahájení zůstávají stejná, a oba jsme věděli, že i po dvanácté partii půjde o totéž, totiž o teoretický spor o přípravě, jen v rychlejším tempu, to je celé.

Zmínil jste se před rozstřelem, že se rytmus souboje teď změní. Dělal jste něco pro to, abyste se dostal do nového tempa?
Ano, zkusil jsem si zahrát pár partií s Rustamem Kasimdžanovem. Ale nakonec jsem přišel na to, že je to vlastně únavné, a přestal jsem si dělat starosti. Řekl jsem si, půjdu tam, sednu si a znovu si to užiju. Zahráli jsme si bleskovky, jenže to je něco jiného než rapid. Když začnete hrát v rapidu rychle – partie rapidu je potom několik bleskovek. A pokud o tom přemýšlíte, kdyby mi soupeř dal vyhranou pozici v bleskové hře, bral bych to a snažil se vyhrát. Takže i kdyby můj soupeř spotřeboval skoro dvacet minut a dosáhl vyhrané pozice, stále mu zůstává blesková partie s vyhranou pozicí. Tak je to. Není to rapid s nedostatkem času. V rámci rapidu je obsaženo mnoho jiných partií, desetiminutovka, patnáctiminutovka, to vše tam je. Takže by byla chyba myslet si, že když jde o rapid, nastává hned nějaké peklo. Takhle to není, hráči si musí udržet nějakou úroveň sebekontroly, i když ve srovnání s klasickou partií je méně času. Tudíž to hlavní, na co je třeba myslet při rapidu, je to, že musíte sehrát dobrou partii, soustředit se, že příprava na zahájení je pořád důležitá. Snažit se přijít s dobrými nápady, hrát si svoje a čekat na příležitost. Mohu to srovnat se svou hrou v Monaku, na Korsice nebo na Botvinnikově memoriálu, tam jsem uvažoval stejně. Myslím, že od okamžiku, kdy se z partie stane bleskovka, jsou už to jen nervy. Ale ne dřív.

Jak jste říkal, je to nápor na nervy. Dělal jste něco, abyste se udržel v klidu?
Ne, po pravdě řečeno, když jsem se dnes probudil, cítil jsem, že to může skončit tak či onak, a kupodivu mě tahle myšlenka uklidnila. Pomyslel jsem si, že skutečně nic není v mých rukou, ale vydám ze sebe to nejlepší – ono vlastně není dobře myslet na to, že bych mohl prohrát, ale povedlo se mi dát se dohromady.

Co jste dělal během přestávek mezi partiemi rapidu? Mohl jste konzultovat s velmistry Kasimdžanovem a Nielsenem.
Peter měl mít přehled o tom, co bych měl dělat, a já jsem se snažil to vstřebat. Během deseti minut toho ale moc nestihnete, jen jsme se podívali na nějaké možné složité situace, abych si alespoň uvědomil klíčové tahy.

V prvním rapidu hrál Gelfand 13.b3, pak 16.Sf2 a vy jste rychle zahrál 17…Df6. Zdálo se, že v tomhle typu pozice jste hodně doma. Byly tam možné nějaké divoké taktické obraty, ale vy jste vypadal, že se cítíte pohodlně.
Snad ano, ale řekl bych, že to bylo příznačné. Byla to složitá pozice s mnoha jemnostmi, to mi vyhovuje, ale za šachovnicí nemůžete hrát moc rychle. Je to někdy tak rafinované – na každý tah bílého je jiná odpověď a musíte si pamatovat jaká, musíte si pořád uvědomovat klíčové principy. Řekněme, že pokud zahraje tohle, je to důvod zahrát tenhle tah, pokud něco jiného, je to důvod zahrát jiný tah. Takže takových jemností bylo hodně. On zahrál Sb2, takže já jsem musel hrát Db6, střelec přijde na e5 a na to potom Sb7. A měl jsem hodně plánů. Jeden je Df6, pak Dd6 a třetí možnost byla napadnout pěšce b4. Nechci, aby to znělo směšně, ale je to totéž jako v klasické partii. Rapid je blíž vážné partii než bleskové.

Ptal jste se svých sekundantů po první partii, jestli jste mohl vyhrát?
Trochu ano, myslím, že jsem se ptal. Říkali, že pozice byla těžká a že ani jeden z nás nepřehlédl nic zásadního. Takže on neudělal chybu v obraně a já jsem nezahrál nic, co by mohlo být jasně lepší. Tak jsme začali uvažovat, jak bych měl hrát další partii.

A ve druhé partii přišlo překvapení v zahájení…
To napadlo Suryu. Našel velkolepou myšlenku. Takže jsme se připravili dobře na Rossolimovu sicilskou a to byl velký obrat. Čekali jsme na to, ale i tady mě dokázal Boris překvapit. Zahrál něco, s čím jsme nepočítali, myslím, že 15…Sd6, a tím odbočil. Takže jsem získal pěšce c5, jak jsem plánoval. Jenže on pak zahrál Ve8, Jg4 a pak Sc8, to byl brilantní tah. Protože tam střelec zdánlivě ničím nehrozí, tak jsem ten tah přehlédl. Tudíž všechno bylo zase jinak a on mohl hrát f5, g5, f4 a útočit na krále. Moje výhoda z přípravy byla pryč, ale měl jsem toho pěšce navíc a mohlo se stát cokoli. Když se vyjasnilo, myslel jsem, že mám šanci na výhru s jednou věží na c3 a druhou na h-sloupci. Ale pak jsem zjistil, že budu muset jeden pár věží vyměnit a vznikne koncovka, která bude vyhraná nebo remízová. Je to na hraně a bylo dobré, že jsem si dokázal v téhle pozici udržet iniciativu. Pomalu jsem postupoval králem, dostal se jezdcem na c5 a získal a-pěšce. A pak, když jsme se dostali do té pozice s b-pěšcem a jezdcem proti věži a střelci, pořád jsem věřil, že mám šanci. On byl v časové tísni a tohle bylo nepříjemné bránit za šachovnicí. Především tam je hodně možností - král může jít na a5, jezdec na c5. Krále nejde šachovat a černý je zatlačen zpátky. Nebo jiná možnost – král na c5 a kůň na c4. Takže je mnoho způsobů, jak blokovat věž. Pro černého to není lehké, takže nakonec umožnil tu vidličku. Když jsem to uviděl, byl jsem velice šťastný. Zahrál jsem 73. Je6-d4 a koncovka byla už potom vyhraná.

Než se Gelfandovi podařilo dostat se zpátky do hry, stál jste velice pohodlně. Nerozhodilo Vás, že to nešlo tak lehce?
Ano, ale měl jsem pocit, že on odpovídal dobře, například jsem přehlédl to Sc8, to je kouzelný tah, protože najednou hrozí f5, g5, e4. Ale myslel jsem, že reaguji správně… Vh4, Vh1, myslel jsem, že to zvládám. Když to teď říkám, nejsem si jist, někde jsem propásl větší výhodu. Ale víte, v rapidu nemůžete počítat všechno, protože čas potom chybí jinde. Takže toho moc nelituji.

V jednom momentě mu zbývaly dvě vteřiny. Sledoval jste hodiny?
Velice. Normálně tomu nevěnuji pozornost, protože i když na hodinách zbývá minuta nebo dvě, 25minutová partie má v sobě obsaženo mnoho dílčích časových kontrol. Když o tom přemýšlíte, patnáctiminutová časová kontrola se vejde do 25 minut, pak desetiminutová, pětiminutová a pak konec. Všechno z toho se vejde do těch pětadvaceti minut, takže v takové partii je chybou začít hrát moc rychle jako třeba v bleskové. Protože rapid není blesk. Dokonce když protivník má jen pět minut a lepší pozici, má právě jen tu lepší pozici v bleskovce. Je nutné být si toho vědom. Ale když má méně než patnáct vteřin, tak není možné nenechat se tím hypnotizovat.

Byla to motivace k pokračování ve hře?
Samozřejmě. Chápal jsem, že bránit tu pozici je nepříjemné, nebyl to pro Gelfanda triviální úkol, potřeboval víc času. Myslel jsem si, že můžu vyhrát, a když se povedla ta vidlička, bylo to brilantní.

Byl jste po tom všem napětí překvapen, jak to dopadlo?
Jistě, v tomhle zápase byla každá výhra překvapivá (směje se). Bylo prostě těžké něčeho dosáhnout.

Řekl byste, že jeho hospodaření s časem bylo rozhodujícím faktorem?
Ano, ale nevím, nakolik jeho problémy s časem souvisely s překonáváním mé přípravy. Takže tam asi ten čas ztratil a to mi dalo tuhle výhodu, i když možná ne přímo převahu na šachovnici. Ale neřekl bych, že druhá partie byla rozhodující, protože třetí mohla ještě všechno změnit. Stejně tak čtvrtá. Tohle byl zápas, který neskončil, dokud opravdu neskončil. Mám tím na mysli, že teprve potom, co jsem v poslední partii zatáhl věží na e6, jsem věděl, že je konec. Pomyslel jsem si, že tohle už nemůžu pokazit, postavím krále „na věčnost“ na b2, nemusím už ani přemýšlet a mám to jisté.

Anand o zápase v Moskvě (část 1)
Anand o zápase v Moskvě (část 2)

překlad: Jiří Šťastný