Anand o zápase v Moskvě (část 2)

Jaideep Unudurti: Mluvil jsem s rozhodčím Halem Bondem, říkal, že se kolem zápasů o mistrovství světa pohybuje už od roku 2008 a že pozoroval sklon k stále větším bezpečnostním opatřením. Tenhle zápas byl v tomhle směru jiný, dohodli jste se o tom vzájemně s Gelfandem?
Vishnawathan Anand: Řekl bych, že jsme k sobě měli důvěru, ale nějaká ta podezření jsou od jisté doby součástí každého takového zápasu. S Borisem jsme žádné problémy ani sporné situace řešit nemuseli. Nemyslím, že by se hráči měli angažovat v těchhle diskusích, my jsme to nedělali. Od doby, kdy se tahle podezření objevila v roce 2006, je úkolem FIDE mít připravený soubor pravidel a opatření, který by nastolil vzájemnou důvěru. Nikdo nechce, aby se něco podobného objevilo, protože když k tomu dojde, vymkne se to zpod kontroly. Spousty bezpečnostních opatření byly v Bonnu, v Sofii, a i tady. Možná zdejší organizátoři něco málo změnili.

Divákům bylo povoleno mít s sebou elektronická zařízení, aby mohli poslouchat komentář.
Já prostě tyhle podrobnosti neznám. My jsme se nezapojovali do řešení těchhle detailů. Ani Boris, ani já jsme o tyhle věci nezajímali.

Mám na mysli tohle: spekulovalo se o tom, jestli o skleněnou zástěnu požádala vaše manželka Aruna, nebo někdo jiný.
Ale tak to není. Hlavní je mít dostatečná opatření, aby bylo všechno pod kontrolou a aby žádná atmosféra nedůvěry vůbec nenastala.

(zdroj: chessbase.com)

Co jste obvykle dělali těsně před partií?
Já jsem přicházel dvacet minut předem, šel jsem do hráčské místnosti a těch dvacet minut tam seděl. Boris chodil o deset minut později, u stolku vyplnil partiář a přišel za mnou, pozdravil mě a sedl si. Za několik minut odešel k partii a za dalších pár minut jsem přišel já. Byla to taková rutina. Myslím, že v tomhle směru byla, alespoň mezi námi hráči, prostě pozitivní atmosféra.

Po každé partii jste zůstali chvilku sedět a analyzovali. To bylo v případě vašich zápasů poprvé.
Ne, s Vladimirem jsme taky dost diskutovali, třeba po cestě na tiskové konference. Velice dobře se pamatuji na živou výměnu názorů po druhé partii, povídal jsem, že si myslím, že stojím lépe, a on na to, že to není tak jasné. Tehdy mi nabídl remízu v časové tísni a já jsem ji přijal. Mockrát jsme si po partii zajímavě popovídali. Jediný, s kým to nešlo, byl Topalov (směje se).

Na tenhle zápas jste se připravil, jak se říká, „na dvou frontách“.
Tohle bylo rozhodnutí, které nám prospělo. Protože Boris hodně dalších věcí z přípravy dokázal předvídat a nenechával se překvapit. Příprava nemůže obsáhnout všechno. Musíte si nachystat něco na začátek, abyste nebyl za blázna hned v první partii. Ale pak se musí jít do stále větších detailů. Grünfeldovou indickou jsme se moc nezabývali, možná jeden nebo dva dny, což se projevilo v první partii. Ale pak jsme začali s nouzovou přípravou. Pro nás bylo podstatné právě to, že jsme se rozhodli hrát d4 i e4. Je to hodně práce navíc, ale zároveň to přináší víc možností. A my jsme ty možnosti využili. Dokázal jsem to střídat, v osmé partii jsem hrál 1.d4 a pak až do konce zápasu 1.e4. Ale kdykoli během rozstřelu jsem se mohl vrátit k d4, což Borisovi muselo přidělávat práci navíc. Takže si myslím, že tohle zafungovalo v náš prospěch. Ovšemže to nezáviselo jen na něm, musel si připravit obranu proti obojímu a taky to udělal, ale nám to přineslo určitou flexibilitu a ukázalo se, že to bylo dobře.

Poprvé jste zahrál e4 v páté partii a bylo z toho rychlá remíza.
No ano, jenže on zahrál 16…Sxd5, to je teoretická novinka. Po tomhle tahu se pozice rychle zjednoduší. Problém je v tom, že i kdybych získal pěšce na b4,černý zahraje Vb8, pak Db6 a dobere na b2. Ironie je, že i kdybych dokázal najít cestu, jak tu převahu pěšce udržet, pořád by mohl hrát Sd8, Db7 a Sd6 – a měl by potom kompenzaci v podobě různobarevných střelců. Tudíž tahle partie skončila rychle, jeho příprava byla dobrá.

(zdroj: chessbase.com)

Ale stejně tak jsem byl úspěšný s černými i já. Ve druhé, čtvrté i šesté partii jsem bez problémů vyrovnal. Jediná partie, kde k něčemu došlo, byla třetí. Ale když jsme se dostali do kritické pozice, kde bych asi měl nějaké šance, měl jsem málo času na to, abych se orientoval v takhle složité věžovce. Čtyři minuty nestačily.

Možná, že byste jinak mohl dostat mat?
Nemyslím, že bych mohl dostat mat, nanejvýš by to mohlo skončit věčným šachem. Něco mě napadlo, ale až potom, co jsem zatáhl a šel si pro remízu. Krásná myšlenka s „kamikaze“ věžemi, něco jako Vf6+, Kg7, Vg8+, a ať vezmete kteroukoli věž, pěšec se promění se šachem. (Anand mluví o jedné možné variantě po případném 34.d7 –pozn. překl.)

Když jste přešel na Rossolimovu sicilskou, bylo to překvapení. Jenže on měl i na neobvyklý postup odpověď.
Ano, to byla z jeho strany působivá příprava, dokonce předpověděl tah b3. Jenže to je přesně ta úroveň práce, která se dá od Gelfanda čekat. I před touhle partií jsme byli tak nějak opatrně optimističtí, ale tušil jsem, že ať zahraji cokoli, bude na to mít rozumnou a určitě ne jednoduchou odpověď.

(zdroj: chessbase.com)

Nepřestával jste si věřit, když byl Gelfand připraven na všechno, s čím jste přišli?
To je těžké, musíte umět čekat. My jsme ale pracovali, analyzovali a snažili se předvídat, co zahraje… a tak dále. Nakonec jsme ho v Rossolimovi dostali ve druhém rapidu. Tam jsem získal jasně lepší koncovku. Takže nakonec naše práce přinesla ovoce, i když až v rozstřelu, to se může stát.

V osmé partii se hrála jakási varianta Benoni, zahrál jste ten manévr jezdcem z g1 na c3, do jaké míry je vám tohle blízké?
Kdyby hrál něco jiného, tak bych teprve potom zjistil, jak bych se s tím vyrovnal. Ale Benoni, to je něco, s čím jsem se už v životě potkal mnohokrát.

Takže nic nového…
Nevím. Tyhle věci vypadají možná dobře doma, ale když přijdete a sednete si k partii, uvědomíte si, že porozumění pozici je něco, co se vyvíjí mnoho let. Hlavním těžištěm naší přípravy se stal Grünfeld, takže Benoni – to bylo něco neobvyklého. Ale byl jsem ten den připraven prostě hrát, a chápal jsem, že mám co dohánět, tudíž jsem se snažil získat tlak. Neříkám, že jsem hrál za každou cenu na výhru, ale ta situace mě přiměla k nejvyššímu úsilí.

Kam byste zařadil tenhle zápas podle obtížnosti?
Myslím, že byl prostě nejtěžší. V Sofii to bylo taky obtížné, ale tam jsem po prohře nebyl takhle znechucený, tam jsme v každé partii měli oba nějaké možnosti a věděli jsme, že se může stát cokoli. Ale tady jsem po sedmé partii vůbec nespal a měl jsem ráno pocit, že jsem prohrál zápas. Byl to jeden z nejhorších dnů v životě.

Jak jste během zápasu relaxovali – třeba hudbou?
Od každého něco… Tentokrát jsme neměli žádnou konkrétní oblíbenou kapelu nebo skladbu. Možná písnička Seana Paula "She Doesn´t Mind" nebo něco od zpěvačky Adele. Moji spolupracovníci měli většinou vlastní sluchátka a bavili se po svém. A já jsem poslouchal U2, Queen, to jsou moji dlouholetí oblíbenci. A jako večerní rozptýlení jsem měl seriály jako "Jistě, pane ministře", "Only Fools and Horses". Večer po prohrané sedmé partii jsem se díval na sitcom "Fawlty Towers", v takové náladě je legrace dobrá na pročištění mysli.

Teď už se svými úspěchy blížíte Botvinnikovi, a to i bez odvetných zápasů. Přemýšlíte někdy o tom, jaký odkaz zanecháte v dějinách šachu?
Především, časy se změnily. Myslím, že rozstřely jsou mnohem spravedlivější než výhoda udržení titulu v případě nerozhodného zápasu, odvety a všechny tyhle nesmysly. Dnes je to lepší, tie-break v šachu jen odráží vývoj v ostatních sportech, kromě tenisu máme i penalty ve fotbale. Jako v každém sportu trochu napětí na konec. V den rozstřelu mě napadlo, že je na jedné straně kruté, když všechny ty měsíce práce rozhodne nakonec jeden okamžik, třeba i náhoda. Taky to tak dopadlo. Na druhé straně je to fair, víc než cokoli jiného.

Odkaz v dějinách? Tentokrát jsem bojoval o své šachové přežití. Tenhle zápas byl pro mne důležitý proto, že sláva mých minulých titulů a rekordů začínala blednout , každý ví, jak jsem hrál koncem roku a ztrácel tudíž sebevědomí. Tady jsem hrál o to, abych se dostal zpátky. A ten zápas mohl skončit tak i tak, pořád bych měl co vysvětlovat.

Přemýšlel jste i o tom, jaké by bylo titul ztratit?
Kdybych prohrál, byla by to pro mne velká rána, titul mistra světa bylo to jediné, co mi zůstalo. Jistě, přemýšlel jsem o tom, jak by mi bylo, kdybych zápas prohrál. Ale pokud by k tomu došlo, nejpozději toho pátého června bych s těmi úvahami přestal. Chápejte, bylo by to prostě pryč, co se dá dělat, život jde dál. Pak se nějakou dobu snažíte na to nemyslet, ale rozčiluje vás, když lidé pořád připomínají "no, prohrál jste zápas..." a tak podobně. Nakonec se dostanete do stadia - já nevím, možná v říjnu nebo listopadu - kdy všechno hodíte za hlavu. Pak už nevadí, ani když vám pořád někteří něco připomínají. Už vás nic netíží, emocionální spojení se přeruší. Myslím, že více nebo méně by to probíhalo asi takhle.

Takže ono je těžké myslet na vlastní odkaz a zároveň na vlastní přežití (směje se). Právě teď nedokážu myslet na nic jiného, než že jsem šťastný, že jsem pořád mistrem světa, a se svým místem v historii si nelámu hlavu. Taky se snažím vžít se do Borisova postavení, protože on je důstojný soupeř a odvedl brilantní práci. A chápu, jaké to je nakonec po takovém úsilí nevyhrát. Jeden z nás musel tu ránu dostat a mohu být jen vděčný, že jsem to nebyl já. Nemohu teď přemýšlet o nějakém svém odkazu, obhajoba titulu byla pro mne cílem sama o sobě, ne jako součást historie. Je ale úžasné, že se mi ta obhajoba od roku 2007 daří, jsem mistrem světa pět let a nějakou dobu ještě budu.

A budoucnost?
Zápasy jsou pořád obtížnější, stojí obrovské množství duševního, nervového i fyzického vypětí. A taky nemůžu skrývat, že je mi už přes čtyřicet, prostě to tak je. Teď bych chtěl co nejlépe zahrát na turnajích, chci uspět v Bazně, získat znovu radost ze hry a udělat tlustou čáru za nepovedenou loňskou sezonou. V šachu teď probíhají principiální změny, v tom, jak hráči pracují a připravují se, a netýká se to jen mne. Nevěřím, že jsem náhle bez motivace, že jsem ztratil formu a vůbec všechno. Šachový svět prochází vývojem, pořád se objevuje mnoho nového a já jsem se jen s tím vším nedokázal úplně vyrovnat, není to tak, že bych se propadl do nějakého vakua. Šachy pořád miluji a na těch turnajích se pokusím hrát co nejlépe.

Hrál jste velice dobře na Botvinnikově memoriálu.
Ano, zdá se, že v rapidu mi ta lehkost hry zůstala. Vyhrál jsem na Korsice a i jinde. Rapid mi dělá dobře, je v něm něco, co mě dělá šťastným. Ale ten úspěch z Botvinnikova memoriálu se bohužel nepřenesl do dalších turnajů.

Mluvil jste o přípravě. Mohl by se tenhle zápas stát bodem zvratu, co se týká role počítačů? Některé partie se nedostaly daleko ani po novinkách.
Ano, od nynějška lidé, kteří očekávají, že každá partie zápasu o mistrovství světa bude neuvěřitelně dramatická, budou zklamáni. V šachu existuje mnoho oblastí , kde je jednoduché soupeře k ničemu nepustit, tudíž i šachoví fanoušci potřebují mít trpělivost. Musejí se dívat na hru jako na snahu obou stran dostat se na své oblíbené území, to je to, v čem spočívá boj. Ale jindy zase počítač nějaké zahájení nebo variantu odmítne. Je to nevyhnutelné. Není to tak, že by v sedmdesátých letech hráli všichni jako maniaci a tenhle pohled na hru jsme najednou objevili až teď. Počet remíz v zápasech o mistrovství světa byl vždycky vysoký, protože největší úsilí hráči věnovali tomu, jak se vyrovnat se zahájením soupeře. Dnes se tohle s počítači jen posunulo na jinou úroveň.

Anand o zápase v Moskvě (část 1)

překlad: Jiří Šťastný