Anand o zápase v Moskvě (část 1)

Před šesti týdny obhájil v Moskvě Vishwanathan Anand titul mistra světa proti Borisi Gelfandovi z Izraele. Bezprostředně po skončení zápasu hovořil Anand se svým starým přítelem, kterým je novinář Jaideep Unudurti. Rozhovor byl dlouhý (a pro noviny složitý), takže otiskly jen několik jeho částí. Zbytek autor poskytl serveru Chessbase, který ho uveřejní postupně ve třech dílech. Nenechte si to ujít!

Rozhovor byl pořízen pro list Indian Express v Anandově pracovně v hotelu Kempinski. Den před tím byl staronový mistr světa dekorován tradičním vavřínovým věncem.

(zdroj: chessbase.com)

"Tohle je nejkrásnější výhled v Rusku," říká Anand při pohledu z okna. A skutečně, scenérie za oknem bere dech – dole teče řeka Moskva a opodál Rudé náměstí s věžemi Kremlu.

V průběhu zápasu se hrály šachy i jinde, třeba mistrovství USA, někdy byly i zajímavé z hlediska teorie. Uvědomoval jste si to?
"Hm, sám jsem to nesledoval, ale moji spolupracovníci ano - a udělali pro mne souhrn toho důležitého, předpokládám, že správný."

A nedlouho předtím hráli zápas i Kramnik s Aronjanem.
"Ten jsem sledoval, i když ne všechno přímo, protože během čtyř partií zápasu jsem byl na prázdninách v Indii. Takže jsem to vlastně dostával od sekundantů, a když jsem se vrátil, díval jsem se. Ale pro náš zápas tam toho moc zajímavého nebylo, jak se ukázalo."

Před zápasem jste hrál taky v Bundeslize. Neobával jste se neúspěchu?
"No, napadlo mě zahrát si Bundesligu. Vite, sebedůvěra je něco, čím si nemůžete být jist, dokud pro to něco neuděláte. Mé turnaje od loňského září do prosince mi ji určitě neposílily. Nechtěl jsem být bez živého šachu pět měsíců před zápasem, zahrát si u skutečné šachovnice vážnou partii je něco, co se nedá nahradit domácí přípravou. Ani když jsem požádal sekundanty, aby si sedli k šachovnici a zahráli si se mnou, nebylo to ono. Tak jsem se rozhodl odehrát oba poslední bundesligové víkendy. Očekávaný účinek, posílení mého sebevědomí, se nedostavil (směje se). Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo, v životě nejde vždy vše ideálně."

Ale nakonec jste skončil výhrou…
"To je pravda. Ale ta poslední partie mě naštvala víc než cokoli jiného, hrál jsem jako někdo, kdo vůbec šachu nerozumí. Ale alespoň jsem si vzpomněl, jak vypadá šachovnice… (Pozn. překl.: V posledních kolech Bundesligy Anand postupně remizoval s Eljanovem, Girim, prohrál s Tivjakovem a ve zmiňované poslední partii porazil Buhmanna – tehdy ELO 2606 – po oboustranných chybách.) Navíc to bylo pohodlné, protože jsme trénovali v Německu, takže to nebylo daleko. V tomhle směru to fungovalo.

Vcelku jsem měl potom méně sebedůvěry, než bych měl… řekněme, za jiných okolností. Ale podceňovat Borise by stejně nebylo moudré a myslím, že jsem to neudělal. Nepřijel jsem do Moskvy s velkým očekáváním, spíš jako někdo, kdo předpokládá, že bude bojovat o život."

Hráli jste spolu mnohokrát. Kdybyste měl poctivě odpovědět na otázku, kdo koho překvapil, překvapil on vás?
"Myslím, že třeba moje …a6 ve slovanské bylo překvapivé a povedlo se, asi jsme ho zaskočili ke konci i Rossolimovou variantou sicilské. Snažili jsme se něco vymyslet v každé partii. Pokud jde o zahájení, která dobře znám, i tam se Boris někdy snažil o překvapení. Ale Grünfeldovou indickou jsme se moc nezabývali, tam bylo co dohánět."

Dalo by se říct, že na vás zkoušel něco podobného jako vy proti Kramnikovi v Bonnu?
"Správně. I když srovnání s Vladimirem je těžké, podívejte se na tehdejší zápas. Když jsem odehrál první partii, pomyslel jsem si, že jsem všechno sehrál skvěle a že jsem báječný zápasový hráč. (Anand vyhrál až třetí partii, pozn. překl.) Jenže potom jsem pochopil, že Vladimir udělal taktickou chybu. Přijal mou výzvu hrát Meránskou variantu, kde pravděpodobně nevěnoval pozornost pokračování, které jsem zvolil. Prostě spadl do léčky. A to vysvětluje onen obrovský rozdíl ve skóre. Po pravdě řečeno, po celý život hrajeme s Vladimirem vyrovnaně, s nějakými výkyvy, ale v podstatě to tak je. A když najednou, po dlouhém trvání téhle rovnováhy, vedete po šesti partiích o tři body, je jasné, že se soupeřem není něco v pořádku. Někdy potřebujete taky štěstí. Vladimir nevytěžil ze své přípravy nic, já naopak skoro všechno. To se nestává často, on prostě spadl do pasti a tím se vše změnilo. Zbývající partie už vypadaly jinak a musíte si uvědomit, že právě to bylo normální a že jsem jen měl předtím výjimečné dny. Výhra v loterii nepřijde každý den.

(zdroj: chessbase.com)

Gelfand mě překvapil, to jsem ale předpokládal. My jsme si samozřejmě taky něco nachystali, ale on velice dobře uhýbal. Myslím, že moje novinka v Meránské 5…a6, kterou jsem hrál v prvních čtyřech partiích černými, mu nedovolila protihru, a to ani v partii, kterou nakonec vyhrál. Problém je v tom, že i tam, kde se důkladně připravujete, se mohou v té přípravě vyskytnout drobné mezery, kterým nevěnujete pozornost do patřičné hloubky. A právě tohle se stalo, vstoupili jsme „na jejich území“ a v zápase nastal obrat. Jste zvyklý mít vše pod kontrolou a najednou při sebemenším pocitu ztráty té kontroly se emocionálně rozrušíte a začnete reagovat špatně."

Sedmá partie – to byl šok.
"Ano, to byla těžká rána. Sám jsem si do té doby nevytvořil reálné šance a dá se říct, že on také ne. A najednou byl o bod napřed, a to za situace, kdy jsme v zápase nenašli žádnou jeho slabinu. A tak jsme byli v situaci, kdy během zbývajících pěti partií budeme muset „hystericky“ ten náskok dohánět."

Vaše slovanská fungovala výborně, neukolébalo vás to v sedmé partii?
"Trochu ano. I když zahájení vychází dlouho neuvěřitelně dobře, je třeba být pořád opatrný, protože pravděpodobnost pracuje proti vám."

Okamžitě jste se dokázal dostat zpátky…
"Ano, osmá partie vyšla krásně. Předpokládal jsem, že Gelfand bude chtít zvýšit náskok, ne jej jen udržovat, měl motivaci, ale nevyšlo to. Zahrál jsem 8.Sg5, nevím, jestli ho to překvapilo. Ale zahrál 8…Sf6, následovalo 9.Sxf6 exf6 a přišlo 10.Dd2. Pak ten tah 12.g4 – když jsem ho zahrál, viděl jsem, že nejde Df6. Tuhle klíčovou myšlenku jsem uviděl velice rychle. Nejdřív jsem uvažoval o Df4, potom „j’adoubed it“(směje se) na Df2, a dáma je chycena. Zatím to jde dobře, pomyslel jsem si, po 12.g4 mám prostor na královském křídle a možnost tlaku. V tomhle okamžiku jsem byl spokojen. Samozřejmě, pokud se černý vrátí jezdcem na f6, druhého postaví na f8 a zdvojí věže na e-sloupci, nic dramatického se nestane. Šel jsem se projít a čekal na „svůj“ tah. Myslel jsem na 14…Df6, ale říkal jsem si, že je naivní něco takového očekávat a že se to přece nemůže stát. A najednou jsem viděl Gelfanda, jak dělá tah z poslední řady – a bylo to Dd8-f6! Vrátil jsem se, za pár minut jsem všechno prověřil a pak jsem na to šel. Po 17.Dd2 se Boris na chvíli zamyslel a pochopitelně se vzdal."

Jak vás napadlo nastražit tu past? A co jste si pomyslel, když zahrál Df6?
"Představte si, že jsem si najednou uvědomil, že možná přehlédl tah Dd2. Přemýšlel jsem asi takhle: ve 13.tahu mohu hrát Se2, Kd1 nebo dokonce i Kf2. Chvíli jsem přemýšlel a zdálo se mi, že Kd1 bude nejlepší. Váhal jsem to zahrát jen kvůli nastražení pasti, tak jsem sám sebe přesvědčil, že je to v té pozici stejně nejlepší tah – a udělal jsem ho. V koutku duše jsem doufal, že by se to mohlo podařit, ale nevěřil jsem. A vtom Boris postavil dámu na f6! Vrátil jsem se a chtěl jsem se pokusit pár minut uklidnit, ale nedokázal jsem to. Za chvilku jsem vzal na h5, protože jsem viděl to Df2 a nebylo tam nic, co by mě mohlo překvapit.

Byl to šťastný obrat, protože mi umožnil, abych nebyl po zbytek zápasu v zoufalé situaci. Ale musím říct, že Gelfand byl velice dobrý v tom, jak dokázal reagovat na mou přípravu oběma barvami. Bílými měl všechno pod kontrolou, mám na mysli, že pokud nedokázal předpovědět nějaký můj tah, dařilo se mu držet hru natolik v obecné rovině, že jsem mu nedokázal nijak ublížit, jak se mi to podařilo proti Kramnikovi.

Černými hrál Boris Grünfeldovu indickou, poprvé v životě. Svešnikov? Někdy v roce 1998 ho několikrát použil, ale už si to dnes moc nevybavuji. Taky 3…e6 v Rossolimově sicilské nikdy předtím nehrál. Takže vyvinul velké úsilí, aby vymyslel něco nového a obtížného a zachoval si “informační náskok”.

Myslím, že v přípravě na hru černými jsme obstáli, tam nebyl problém, ale bílými bylo těžké dělat nějaké pokroky. V každé partii jsme něco zkoušeli – a nic, pak jsme doma zase něco vylepšili… A tak se vyvíjel celý zápas. Když jsem ke konci (v deváté partii, pozn. překl.) přešel na Nimcovičovu obranu, Gelfand zase zvolil chytré pokračování, hrál proti mně 4.e3 – to je tah, který jsem já sám začal hrát v zápase s Topalovem. Měl jsem velké potíže, protože jsem si nedokázal vybavit, co bych měl vlastně hrát, a byl z toho boj. Jedenáctá partie už byla lepší.

Byl to těžký zápas, jak jsem předpokládal. Boris je profesionál, který se dokáže důkladně připravit tak, aby dokázal mít pod kontrolou, co se v partii děje, to je smysl přípravy. Taky jsem věděl, že bude mít velkou motivaci, že je výborný ve střední hře, umí se dobře bránit, je vynalézavý… Zkrátka, cokoli pozitivního se dá o šachistovi říct, dá se říct o Borisovi, všechny tyhle kvality on má.

Já jsem se nikdy nepovažoval za favorita. Mnozí lidé pořád opakovali, že jsem favoritem, ale byli vedle – nejčastější argument byl ten, že se mnou Gelfand už 19 let nevyhrál. Jenže když se podíváte na statistiku, tak v letech 1990 – 1993 mě porazil pětkrát ze šesti partií."

Taky se hrál ten slavný přijatý dámský gambit...
"Správně, jenže to byla výjimka, ostatních pět Boris vyhrál. V letech 1996 – 1997 jsem zase vyhrál čtyřikrát já. V klasickém šachu nebyl mezi námi rozdíl. Ono se řekne „on nevyhrál od roku 1993“, ale já jsem taky za posledních 15 let vyhrál jen jedinou klasickou partii."

A to bylo v roce 2006…
"Ano. V rapidu bylo mé skóre lepší, ale věděl jsem, že důležité je spíš to, co se hrálo v poslední době. A v Chanty-Mansijsku i v Kazani Boris ukázal, jak umí hrát zápasy. Když došlo na rapidy nebo rozstřely, vydal se ze všeho, soustředil se a šel za svým. Dokázal to proti Vachierovi, byl to dlouhý zápas, deset, dvanáct partií – nebo tak nějak. Taky s Ponomarjovem, to bylo 12 partií, předvedl, že tohle dokáže dlouhodobě. Takže když jsem sem přijel, neměl jsem nikdy dojem, že jsem favoritem. Opakuji – říkám jasně a po pravdě, nikdy jsem se tak necítil."

"Myslím, že té kritiky na mou adresu bylo trochu moc. To nekonečné omílání „hraje bez motivace, hraje bez zájmu…“ – tak si lidé, kteří předpokládali, že jsem jasný favorit, vysvětlovali, proč nejsem ve vedení. Ale protože jsem se tak necítil, neměl jsem k tomu co dodat. Já jsem čekal těžký nervy drásající zápas a taky jsem se ho dočkal."

Na tiskových konferencích jste se necítil moc dobře…
"Víte, na těchhle tiskových konferencích se ptají pořád dokola: „Máte motivaci, snažíte se o něco, nečekáte jen na rozstřel?“ Z toho má člověk pocit marnosti. Zápas byl těžký, k ničemu jsem se nedostal, protože jsem hrál proti skvěle připravenému soupeři, který mě k ničemu nepustil. Je otravné pořád znovu opakovat: „Ne, opravdu mám rád šachy, snažím se je hrát dobře a nepřijel jsem sem proto, abych plýtval vaším a svým časem…“ Respektuji, že zdejší publikum je zasvěcené a náročné a že bylo možná hodně zklamáno mou loňskou hrou na Talově memoriálu. Takže ti lidé předpokládali, že je to takhle pořád, ale nebylo to tak. Po téhle stránce jsem cítil negativní atmosféru, i když jsem ani nečetl zprávy. Měl jsem dobré důvody o šachu nic nečíst, protože jsem pochopil, že by mi to nic dobrého nepřineslo."

Někteří hráči to ale ocenili, myslím, že Aronjan se vyjádřil nadšeně o poslední partii.
"Ano, ti, kteří mají s něčím podobným vlastní zkušenost, chápou, že jsme se oba snažili, oba jsme byli dobře připraveni a přišli s novými myšlenkami. A to, že se nekonaly dramatické zvraty, bylo tím, že jsme oba vynaložili hodně úsilí - a naši sekundanti taky. Ať si myslel někdo něco jiného, my jsme se snažili. Aronjan to pochopil, Kramnik taky, tihle tomu rozumějí. Ale vysvětlovat dvacetkrát denně „Ne, opravdu se snažím…“? To pak nevíte, co se doopravdy děje. A samozřejmě Kasparov, ten vždycky přijde s nějakými názory, o kterých se hodně mluví, a všechno jen zhorší. On si nedokázal připustit, že nebylo dobré začínat s předpovědí, že pokud bych byl ve formě, byl bych velkým favoritem. I kdybych ve vrcholné formě byl, pořád bych potřeboval prostor, kudy bych mohl prorazit. A místo toho, aby si přiznal, že nemá pravdu, vystupňoval svou kritiku."

A to všechno kvůli loňským výsledkům…
"Já jsem ten první, který ví, že moje hra loni byla špatná. Nepotřebuji Kasparova, aby mi to vykládal, a ani nikoho jiného. Každý, kdo se na ty partie podívá, uvidí, že něco bylo špatně. Ale taky je obtížné hrát pořád „s pistolí u spánku“. Když pořád někdo říká, že nehrajete, pak máte pocit, že na každém turnaji musíte něco dokazovat – a takhle se nedá pracovat. Doufám, že v Bazně jim všem ukážu a budu si užívat hru. (Turnaj byl naneštěstí odložen.) Mám ve své hře technické problémy, které bych rád napravil, a taky psychologické obtíže, o kterých platí totéž. Neříkám, že všechna kritika byla neoprávněná, ale při tomhle zápase to zašlo moc daleko. Mně bylo od začátku jasné, že nejsem favorit. Věděl jsem, že pokud budu bojovat, mám šanci, ale neměl jsem žádný důvod, proč bych se měl považovat za favorita."

překlad: Jiří Šťastný

Partie