BLACK is OK! II. část

Chessville: Eppur Si Muove! Jaké jsou vaše další nápady, jak se zbavit pověrčivosti ohledně barvy figur?
Asi by bylo nejlepší, kdybychom citát “Eppur Si Muove!”(“A přece se točí!”) překládali přesně. V předmluvě k “BLACK is STILL OK!” jsem řekl, že to zhruba znamená, že BLACK is OK! Měl jsem možná místo slůvka “pořád” použít ono galileovské “a stejně”, což je blíže duchu jeho výroku “A přece se zeměkoule otáčí”. Ale smysl je stejný.

Když jsem dokončil “dvojčata” (to jest “BLACK is STILL OK!” a “BLACK is OK FOREVER!”), můj editor a – na rozdíl od některých recenzentů – výborný korektor Jimmy Adams přišel s nápadem, abychom moji první knihu z roku 1988 “BLACK is OK!” zaktualizovali a začlenili do trilogie. (Pan James Adams byl pak kritizován, že slovo BLACK bylo v obou dvou knihách psáno velkými tiskacími písmeny. Bylo to moje výslovné přání, stejně tak jako obrácené diagramy, v nichž ČERNÉ figury byly znázorněny dole, pro čtenářovu lepší orientaci. To je ta potíž s tím, že ČERNÉ kameny byly opomíjeny a opovrhovány po stovky, ne-li po tisíce let. Takže z tohoto důvodu – a můžete tomu klidně říkat manipulace, jestli chcete – na sebe beru veškerou zodpovědnost.

Jeho návrh se mi tedy zamlouval – ta kniha je převážně teoretická – ale měl jsem nejasné podezření, že ono “aktualizovat” by znamenalo “přepisovat.” Nebylo by divu. Všechna herní schémata v ní byla – a některá pořád jsou – velmi populární, což znamenalo, že za posledních 16 let se v nich odehrálo velké množství partií. Jen jeden příklad za všechny: varianta 4.g3 Sa6 5.b3 b5!? Můj dlouholetý přítel mezinárodní mistr Végh, génius na třídění materiálu, shromáždil ne méně než 439 partií (95% z nich bylo svižnějších než poměrně zdlouhavé partie, které jsem v jednotlivých kapitolách uváděl já). Není třeba zmiňovat, že tohle množství by samo o sobě vydalo na novou knihu; ale není to jen otázka vhodného výběru a doplnění – některé myšlenky z novějších partií zcela změnily hodnocení předchozích variant a dokonce celých schémat.

Už když jsem vybíral materiál pro nové knihy, analyzoval jsem každou svoji partii ČERNÝMI figurami (a tím myslím úplně všechny, které jsem měl k dispozici) a projevilo se to na detailech, stálo to za to. Představovalo to asi tak 100 kvalitních partií. Teorie vyžaduje slovní komentář, a přirozeně osahuje i výsledky vědeckého výzkumu, jako třeba: matematici-šachisté Z. Blázsik a T. Binder měli diskuzi a dospěli k závěru, že ani jeden ze soupeřů při hraní šachu nemá přímou cestu k remíze. Což znamená, že to není tak, že bílý má (teoreticky) zaručenou remízu, zatímco ČERNÝ jí může pouze dosáhnout. Osud této hry je teoreticky i prakticky zcela OTEVŘENÝ! Uvažoval jsem, že bych svůj nový díl pojmenoval „BLACK is back – OK?“

Mám rozepsanou tlustou knihu složenou z mých článků o jistých tématech z pohledu ČERNÉHO. V současné době má 24 kapitol. Když si vezmu, že každá má v průměru 10 stran (a je to jistě i víc), už teď má ta kniha přes 240 stránek. Potíž je ta, že se všemi těmi plány, co mám, mi soustavně pomáhá moje manželka, která šachům trochu rozumí, ale já bych váhal nechat ji napsat knihu pod mým jménem, i když by se v průběhu psaní mohla hodně zlepšit (už tak se na ni dost spoléhám, takže rozvod – jedna z mých oblíbených kratochvílí – vůbec nepřichází v úvahu).

Dlouhou dobu jsem se zabýval myšlenkou uspořádat velký korespondenční turnaj (e-mailem) na téma některých mých „nejčernějších“ nápadů. Vlastně jsem to už jednou udělal, v roce 1988 v Maďarsku, na počest Bély Pappa, který zemřel v roce 1986. I když se někteří přední korespondenční hráči nemohli zúčastnit, přinesl některé docela zajímavé partie. Až bude v Nadaci Bély Pappa větší finanční částka, neváhal bych a obětoval značnou sumu (v souladu s korespondenčními podmínkami), jen kdyby se našli nějací lidé, kteří by se tohoto memoriálu zúčastnili (tady může pomoci i Chessville). Tentokrát by korespondenční hráči mohli diskutovat ve skupinách na různá podnětná témata, a hrát ne pouze za arašídy!

Jinak bych měl dokončit svůj šestidílný Repertoár zahájení pro ČERNÉ, Dámským pěčcem, 1.c4, 1.Jf3 a přirozeně zaktualizovat Grünfelda (je z roku 1986). Měl jsem rukopis o 250-ti stranách přibližně 6-7 let, takže i tento „nový“ materiál potřebuje poopravit. Něco mi říká, že tyto tři knihy nikdy nebudou úplně hotové. Alespoň pro mě ne.

Chessville: Další otázka se bude týkat vaší hlavní zápasové přípravy – jak se obvykle připravujete na zápas s konkrétním protivníkem? Beru na vědomí, že jste uvedl, že Garri Kasparov vám poslal plán proti vašemu kandidátskému soupeři Robertu Hübnerovi v roce 1980 – tohle sekundanti normálně dělávají?

No, za celý život jsem hrál pouze tři zápasy. Dva z nich byly proti Riblimu – bylo mezi nima deset let. První z nich se hrál jako kvalifikace pro účast na MS juniorů ve Stockholmu 1968. V zápase na 6 partií v Pécsi jsem vedl 3:0. V té době jsme byli velice dobří přátelé, takže večer jsem mu poskytoval útěchu, že ho tak zahanbuji v jeho rodném městě před domácím publikem. Musel jsem odvést dobrou práci, protože on mě pak dvakrát porazil a teprve poslední partie rozhodla, že jsem zápas vyhrál 4:2, takže jsem mohl odcestovat do Švédska, kde jsem skončil druhý za Karpovem.

Další krátký zápas jsme spolu hráli v Rize na mezipásmovém turnaji, oba jsme byli po 17-ti kolech vyčerpaní a na přípravu nebylo mnoho času. Byl to nervózní souboj, mírně řečeno, zejména z nešachových příčin, a nechtěl bych to tady rozebírat. V první polovině zápasu jsem získal pouhopouhý půl bodu. To bylo deprimující, zejména z toho důvodu, že to nebylo tím, že by on hrál dobře, ale proto, že já prostě hrál pod své možnosti. Vybral jsem si dva dny oddechového času a oba jsem probrečel. Tohle je metoda, kterou jsem objevil v Rize, a můžu to všem vřele doporučit, když se chtějí cítit lépe. Smích je také dobrý, ale je těžké se smát, když nemáte důvod. Pokud hledáte záminku k pláči, stačí se rozhlédnout kolem sebe...

Kromě této „mentální přípravy“ jsme se s mým sekundantem T. Horváthem rozhodli, že bych se měl vrátit k 1.e4. Což už jsem dlouhou dobu nehrál. Podle očekávání přišel Najdorf a na tuhle možnost jsme byli připraveni. Neklesal jsem na duchu a připravil si silnou novinku. Spočívala v následujícím: každý, kdo hraje g4, pokračuje g5 a v tom případě jezdec může odskočit na kraj šachovnice Jh5, a pokud to není vyloženě nemožné, stojí tam mnohem lépe než na poli d7. Takže já jsem hrál nejdříve h4-h5 a teprve potom g5. Účinek byl velkolepý – soupeř se musel vzdát už ve 22. tahu! – pitoreskní mat byl nevyhnutelný. (Za víc než dvacet let poté, jsem si znovu procházel tuhle variantu a našel pouze jedinou partii, kterou vyhrál Elvest, zatímco g4-g5 bylo hráno nesčetněkrát. (Jestli ty lidi chápete, dejte mi, prosím vás, urychleně vědět).

Ale tohle byl zcela jiný příběh, dámy a pánové. Nebyl to jen jeden vítězný bod, ale celý průběh partie mě velmi uspokojoval. Ještě pořád jsem v zápase prohrával a Ribli byl hráčem, který prohrával jen velice zřídka. Tentokrát jsem ho během dvou dnů přinutil kapitulovat dvakrát – stejný počet, jako v průběhu celého 17-ti kolového turnaje! Z mé strany to tedy nebylo vůbec špatné.

Takže jsem měl, kromě výhody pomocného hodnocení, také bílé figury v 6. partii. Teď byla řada na něm, aby si na dva dny vybral svůj oddechový čas, který mu pochopitelně přišel k duhu. Na druhou stranu, mně rovněž. Je to s podivem, ale změněnou psychologickou situaci v zápase je těžké přijmout pro obě strany, i pro tu, která by příznivým obratem měla být na koni. Všechno, v co jsem doufal od první partie, bylo, že se mi v závěru zápasu podaří vyrovnat. Nyní jsem ale potřeboval remízu. V šachové historii je mnoho příkladů, že hráči prohrávající o 2-3 body se dotáhli na nerozhodný výsledek a poté zápas stejně ztratili (Korčnoj-Karpov, Baguio 78, 2-5, 5-5, 5-6), také Portisch jednou vyrovnal zápas proti Petrosjanovi, když prohrával už o dva body. Pak si myslel, že Petrosjan si jistě vezme den volna. Mýlil se, nevzal si ho, namísto toho vyhrál a probojoval se dál). Když jsem si to všechno přebral v hlavě, začal jsem tu rozhodující partii velmi aktivně, k jeho překvapení, načež propadl zoufalým myšlenkám. Na konci měl Ribli dvě minuty na 16 tahů a špatnou, skoro prohranou pozici. Nabídl mi remízu, kteoru jsem okamžitě přijal, aniž bych ho déle mučil (měl jsem ještě čas přes půl hodiny).

Poté přišel zápas, na který jsem se konečně mohl pořádně připravit. Ten proti Dr. Hübnerovi. Objektivně byl považován za velkého favorita, měl ELO kolem 2600 (v té době to bylo hodně!) stabilně více než deset let. A to nebylo všechno. Hrál s tolika silnými soupeři na tolika silných turnajích a v zápasech, že by byla senzace, kdybych ho vyřadil právě já. Ale málem k tomu došlo.

Před zápasem jsem shromažďoval všechny jeho partie za posledních 10 let – zejména ty, které sám komentoval. Chtěl jsem se obeznámit s jeho stylem, jeho způsobem myšlení atd. A prošel jsem tuhle titánskou práci jen proto, abych zjistil, že ve svých analýzách nedělá téměř žádné chyby. Úplně stačí, když se prokoušete jen jedinou Robertovou analýzou a zjistíte, že zkoumá opravdu každou myslitelnou možnost. Hraje, jako by měl proti každému ČERNÉ. Probíhá to přibližně nějak takto:

X.Y. – R.Hübner

1.e4! (1.d4!? Nf6/1. …d5!?/ 2.c4! e6! /2. …c5?!, 2. …g6!? 3.Nc3 d5=, 3. …Bg7?! 4.e4!+=/, 3.Nc3 Bb4!; 1.c4?! e5=, 1.Nf3 Nf6! – c5 2.e4! – 2.c4 c5=) 1. …c5 (1. …e5!? 2.Nf3 Nc6; 1. …c6! 2.d4 d5)

Můžete být rádi, moji milí čtenáři, že jsem záměrně zvolil zkrácenou ukázku, a vynechal tu část, jež se zabývá možnostmi jako 1.f4 1.g4?, 1.b4?!, 1.a3, 1.h3, 1.h4?!, 1.a4? !, 1.f3?, 1.c3!?, 1.d3, 1.e3, 1.b3, 1.g3, 1.Na3, 1.Nh3. Robert je nelítostný. Takže prakticky žádná z jeho analýz nemá míň jak deset stránek.

Když se mi podařilo nějak přežít tohle všechno, jeden z mých sekundantů přišel s myšlenkou, že bych měl hrát 1.e4. Jak jsem již řekl, tah 1.e4 jsem opustil už před značnou dobou, a vůbec ne proto, že bych mu nedůvěřoval. Dlouhý příběh shrnu krátce: Hrajete-li 1.e4, musíte být připraveni na ostrou hru. Tak jsem to dělal zamlada. 6.Sg5 proti Najdorfovi a podobné věci. Ale později jsem začal hrávat ty nemastné-neslané varianty se Se2, neměl jsem ani žádnou účinnou zbraň proti francouzské ani proti Caro-Kannu, a myslel jsem si, že když chce někdo hrát 1.c4, je to v pořádku. Přes tohle všechno jsem později dospěl k 1.d4. No, takže jsme se vrátili k 1.e4. Naštěstí jsme měli v zásobě Grünfelda a Svešnikova (I když v tom druhém jsem prohrál partii, ale byla to moje chyba). Je těžké vzpomenout si na všechno, co se stalo před zápasem a v jeho průběhu, přece jen od té doby uplynulo už 25 let. Konal se v německém Bad Lauterbergu, souhlasil jsem s místem konání, protože se zdálo, že zde nebude velký zájem o naše utkání. Hostitelé byli přívětiví, velice vstřícní. Byli jsme ubytováni na stejném místě jako “Hübnerovci“ a během celého zápasu jsme neměli žádný konflikt. Po skončení partie jsme neanalyzovali, ale prošli jsme si všechny klíčové momenty právě skončeného boje. V jistých aspektech se zápas podobal mému druhému s Riblim: v první půlce se mi podařilo prohrát dvě partie, ale vrátil jsem se do zápasu v partiích č. 6 a 10 a měl jsem dvakrát šanci stav zápasu srovnat. Podle Hilgerta (Hübnerova manažera a majitele klubu Porz Kolín) měl chudák Robert už zabaleny všechny věci! (Už dříve skrečoval zápas proti Petrosjanovi). Jen si to představte: kdybych ho v 9. partii porazil ČERNÝMI, místo toho abych v totálně vyhrané věžovce vlezl do patu, 10. partie by pravděpodobně skončila remízou. Poté by následovaly 2x2 dodatečné partie a pokud by ani ty nerozhodly, postoupil by ten, kdo naposledy vyrovnal nebo zvítězil ve více partiích ČERNÝMI. A oba tyto faktory hrály pro mě. (Ve stejném kandidátském cyklu postoupil Portisch přes Spasského právě díky většímu počtu výher ČERNÝMI kameny).

Pokud jde o Garriho dopisy, které - podobně jako moje – měly zhruba 8 stránek, stanovili jsme určitou taktiku a on mi dal spoustu rad a konkrétních variant v oblastech, kde se cítil jako doma. Zajímalo by mě, kolik z jeho nápadů jsem použil já a kolik zase on ode mne. Ale to nebyl ten hlavní důvod. Už na turnaji v Rize jsem od něj dostal dopis: zjistil, že budu v posledním kole hrát s Tony Milesem a poslal mi pár nových zbraní proti jeho oblíbené Mikenasově variantě. Šlo o 1.c4 Nf6 2.Nc3 e6 3.e4 d5 4.e5 Ne4 5.Nxe4 dxe4 6.Qg4 Bd7!?N s intencí 7.Qxe4 Bc6 8.Qe3 Na6!? a nebezpečným útokem. Samozřejmě, je více než příjemné mít takovouto podporu. Ale také to znamenalo, že věřil, že úspěch v posledním kole by pro mě mohl být důležitý! Hrál jsem proti Milesovi svého oblíbeného „Ježka“ a zvítězil jsem ve velkém stylu. Ne, že bych měl něco proti Garriho myšlenkám, ale co kdyby si to Tony dal dohromady? O týden později mi z Baku přišel dopis. Stálo v něm: „Věř tomu nebo ne, nikdy jsem ti nepřestal věřit. Vážně doufám, že jsi neporazil Larsena a Milese, abys potom prohrál s Riblim?“ Závěrem: když jsem pak postoupil dál, obdržel jsem další telegram: „Vždycky jsem věřil, že vyhraješ. Garri." Tohle jsou věci, na kterých mi záleží nejvíc.

Pokud jde o otázku, jestli je tento druh komunikace obvyklý, dnes, v době internetu, může být takováto podpora v průběhu zápasu velmi užitečná, soupeř tak nevidí, kdo za vámi stojí a pomáhá vám. Vědí jen o těch, které vidí. Ale platí to i naopak! V našem případě jsme se s Garrim znali od roku 79, nějak jsme se setkali v Londýně 1980 na zápase Sovětského svazu proti Zbytku světa a na Šachové olympiádně na Maltě v roce 1980 (kam jsem se šel podívat jen jako turista; pro maďarský tým jsem nebyl dost dobrý). Čas od času jsme si pokoušeli domluvit a uspořádat nějaké seriózní schůzky, ale já jsem dřív než Baku navštívil New York. Dokonce i když jsem tam v roce 1984 dorazil jako „soukromý turista“, byl jsem propašován ven příštího rána (!) a letěl letadlem do Garriho přípravného tábora v Sikhi; cestoval jsem 500 kilometrů, abych s ním a jeho týmem strávil 10 dnů. Tajně! Totéž se stalo v Moskvě, kam jsem v roce 84 cestoval jako „novinář“. Jeho situace už byla spíš beznadějná, než obtížná. Za nepříznivého stavu 0:4 jsme pro něj mohli ještě pár věcí udělat, například jsme ho s Dorfmanem během několika dní naučili hrát Grünfelda. Za tři týdny zajistili, jaký je důvod mé návštěvy a Baturinský volal do Budapešti, aby mi dal lekci. Vlastně jsem se už ve svém životě musel vypořádat s mnoha obtížnými a nepříjemnými věcmi. Trápení bylo víc než dost. Ale tentokrát ne!

Takže naše korespondence a telefonický kontakt s Garrim vznikl z nutnosti. Lituji, že jsem si neudělal kopie svých dopisů, ale stale si budu Garriho pamatovat jako někoho, kdo kdysi slíbil, že uskuteční revoluci, pak se z něj stal jakýsi druh Cara, a nakonec opustil šachy, aby se stal bojovníkem za svobodu v Rusku. Doufám, že na něho nebudou střílet.

Chessville: Steinitz, Aljechin a Fischer měli ve svých zápasech o titul 50% úspěšnosti ČERNÝMI a více než 60% bílými. Garri Kasparov dosahoval ČERNÝMI jen 42%, bílými zato 68% (nejvíc ze všech). Jaký by podle vás měl být tento poměr u klasického mistra světa?

Vzhledem k tomu, že šachy jsou bojem dvou osobností, což platí zejména pro zápasy, podle mého je správná zápasová strategie tou nejdůležitější věcí. A je jedno, jakým způsobem vyhráváme, hodnotíme nebo držíme to, co jsme získali. Počítá se jedině konečný výsledek; koho pak zajímá, jakými prostředky jsme cíle dosáhli? Vezměte si Sevillu ’87. Dvě partie před koncem byl stav mezi dvěma „K“ vyrovnaný. Kasparovovi stačila k obhájení titulu remíza. Potom ale prohrál. A pak vyhrál. To napětí muselo být nesmírné, ale výsledek byl v konečném součtu stejný, jako by se hrály dvě bojovné remízy. Pokud jde o barvy, dovolte, abych vám připomněl, že skóre mezi těmito dvěma pány v roce 1986 bylo 8:1(!!) pro toho, kdo měl bílé. Později v roce 1990 dokonce 7:0. Chce mě někdo přesvědčit, že to je OK? Nebo by někdo mohl odpovědět na mou otázku (je i v mé knize): co se to stalo? Buď hrají jako géniové bílými figurami, anebo (a to spíš) jako naprostí packalové ČERNÝMI. Tak či onak, dokud vyhráváte zápasy, tak na tom tolik nezáleží.

Chessville: Obdivujete Angličana Tonyho Milese coby „originálního myslitele“. Jmenujte několik mladých hráčů, kteří jsou mu podobní.

Teď jsem v průšvihu. Pořád sleduju šachové dění, ale už ne tak intenzivně. A znám celou řadu hráčů, jejich partie a výsledky. (Moc se nezajímám o jejich ELO, protože je jasné, že tam existuje – přinejmenším – 100 bodová inflace. Profesor Árpád Élő (pochopitelně narozený v Maďarsku) , si později uvědomil toto nebezpečí a chtěl provést jeho úpravy, ale zemřel dřív, než to mohl udělat a teď jsou všichni šťastní z toho, že mají ELO větší, než si zaslouží. Řekněme si na rovinu, výpočet ELO je zastaralý. Když měli Peter Léko a Judit Polgárová ELO nad 2700 (a byli bouřlivě oslavováni), starý dobrý Lajos Portisch řekl: „Nikdy jsem neměl víc než 2650, ale byl jsem světový hráč č.3!“ Přesně o tom mluvím. Mohu jen dodat, že se Portisch mýlil: dělil 2.-3. místo s Korčným… přesto si nemůžu vzpomenout na někoho extrémně originálního. Chyba může být ovšem na mé straně. Ale odpusťte mi: téměř každá Širovova partie je něco výjimečného. Nemyslím, že je mnoho těch, kteří v šachu hledají krásu. Nemyslím, že bychom z toho měli obviňovat hráče, pro něž je pozvánka na turnaj otázkou života a smrti. Vezměte si Linares. Lidem, kterým vyhovuje, když se dívají na pouhých 7 hráčů vybraných tak, aby se nesnížila kategorie turnaje, bych doporučil akutní léčbu. Ano, bývaly časy, kdy organizátoři po celém světě soupeřili o to, kdo přinese vyšší kategorii. Ale tohle už je pryč! Já na tyhle „kategorie“ vůbec nevěřím. Je to stejné, jako by v nich hráči hráli jen pro zábavu. Když se mají utkat s neznámým soupeřem, který je „outsider“, ale vůbec ne slabý, jsou z toho vykolejení. Každý šílí po tom, aby měl turnaj aspoň 16. kategorie, i když je zcela zřejmé, že turnaj 13. nebo 14. kategorie (za mnohem méně peněz!) je z pohledu diváka mnohem atraktivnější! Když mluvíme o té kráse: já jsem za svou kariéru vyhrál devět cen za krásu, a za osm z nich jsem nedostal ani halíř. K mému velkému překvapení jsem obdržel 1000 dolarů za tu poslední na evropském šampionátu družstev v Debrecenu (za tu partii s Giorgadzem, víte). Ale můj čas už vypršel. Proto se cítím oprávněn vyžadovat větší úctu pro ty, kteří hrají atraktivní líbivé šachy. Zejména za nelidských podmínek, kterými se vyznačuje skoro každý open turnaj. Ale kdo se vůbec stará o kvalitu hry? Vzpomínám si, jak se v roce 1998 pořádal dvoukolový rapid turnaj pro Hübnera a jeho bývalé soupeře z kandidátských zápasů. Šlo to hladce, takže jsem k překvapení všech skončil na 4. místě. Ale pak se tam konal i velký rapid turnaj pro 320 účastníků. Na startovní listině jsem podle ELO zaujímal 35. místo. Bylo to pěkně našlapané. Organizátoři se však vůbec nestarali o výsledky, kromě prvních čtyř šachovnic hraných na pódiu, které byly zapisovány. Mám dotaz: na rozdíl od konfliktů, které mohly vzniknout kvůli neexistující listině s výsledky, opravdu nikoho nezajímaly partie dalších 80-ti hráčů s ELO nad 2400? Ani zahájení? Ve stejné době jste mohli najít partie z MS mládeže v kategorii do 10-ti let v každé databázi…

Závěrem mi dovolte říct, že velmi originálně hraje Morozevič. Taky má ohromující skóre ČERNÝMI. Nevím jedině, jestli může být ještě považován za mladého, když v Maďarsku už pořádáme (oni pořádají!) Mistrovství světa školek…

(konec 2. části)
Pro Novoborský šachový server přeložil Stanislav Hošek