Pro stříbro po železnici do Bielu

Cesta tam

Cesta na místo proběhla bez jakýkoliv zádrhelů. Noční přesun v zmodernizovaném lehátkovém voze byl celkem příjemný, dokonce jsem měl snad poprvé v životě ve vlaku možnost se i osprchovat. Město Biel, šachistům známé pořádáním každoročně velmi silně obsazených šachových festivalů (hrával zde mimo jiné i současný mistr světa Magnus Carlsen), nás přivítalo krásným letním počasím. K přesunu na místo konání akce v Magglingenu bylo třeba využít služeb místní lanovky. Lanovka nejdřív stoupá po ocelovém mostě, pak už po betonovém tělese. Převýšení je zhruba něco přes 400 metrů, jízdní interval zhruba co čtvrthodinku.

Magglingen je velice zajímavé místo. Jedná se v podstatě o ráj sportovců vybudovaný na „kopci“! Lidem toužícím si upevnit své tělesné zdraví je zde k dispozici bezpočet různých sportovišť od zimního stadiónu, atletického stadiónu, fotbalových, beachvolejbalových, tenisových hřišť až po hezký venkovní bazén. A to jsem určitě nestačil ještě ani všechno vyjmenovat…Tohoto pohostinství v minulosti využila řada špičkových švýcarských sportovců.

Ubytování jsme byli v jednom zdejším komplexu. Budova měla i několik pater v podzemí. Také zde se nacházelo mnoho různých zajímavých věcí - od přednáškové auly (kde se uskutečnil i náš turnaj), restaurace (kde jsme se stravovali), bar, kavárna, sauna, spousta kanceláří, obchod se suvenýry apod. Samotné ubytování bylo spíše skromné, ale plně funkční čisté, útulné a s fantastickým výhledem na městečko Biel a Bielské jezero. Za dobrého počasí šlo v dálce zahlédnout siluety alpských velehor. Na dvojlůžkovém pokoji bylo k dispozici kromě dvou postelí, stolů a židlí, odkládacího prostoru i umyvadlo. Televize ne, místo toho velmi spolehlivé internetové wi-fi připojení. Hezké WC a sprcha byla společná na chodbě. Překvapilo mne, že skoro v každé budově, zde byl vedle hasicího přístroje k dispozici i kardiostimulátor. Nevím, zda je to běžné vybavení švýcarských budov, nebo to vyžadovala zdejší větší přítomnost sportuchtivých lidí…

Stravování v restauraci mi připomínalo spíše lepší vysokoškolskou menzu. Jako skoro jediný v našem týmu jsem se tady však cítil jako v ráji. K výběru totiž byly dvě, někdy tři jídla a z toho bylo vždy jedno čistě vegetariánské. Odpadlo mi tedy, pro mne v cizině trochu složitější, požádání o „normální“ stravu. „Masožrouti“ nebyli kupodivu moc spokojeni. Nevím čím to je, ale ve Švýcarsku se moc masa nejí. Když už se na talíři vyskytne, tak je to v mnohem menší míře, než jsme u nás zvyklí. Možná je to tím, že je zde „výroba“ masa drahá nebo možná tím, že i zde pochopili, že nejíst maso je normální ;-) Nevím…Každopádně i na snídani ve formě švédských stolů, bylo místo různých salámů, parků daleko snazší najít spoustu ovoce, jogurty, müsli, různé druhy luxusních sýrů…

Po ubytování a vydatném obědě jsme měli všichni individuální volno. Bylo ho možno využít různě. Někdo dospával zážitky z cesty, někdo si šel obhlédnout místní sportoviště, ale většina zvolila sestup lanovkou zpět a lehkou procházku městem spojenou s nákupem drobných upomínkových předmětů… Večer už pak bylo na programu losování a společná taktická porada před turnajem.

Sobota 21. 6.

1. kolo

Los nám v prvním kole postavil do cesty Belgii. Vypořádáváme se s ní se ctí, když zaznamenáváme jen jednu prohru a remízu, zbytek partií výhra. Já se střetl s panem Majewskim, původně polákem nyní žijícím v Belgii. Vzhledem k tomu, že dobře rozumím polsky, (s řečí je to trochu horší, ale já nemluvím moc ani česky, takže to zase až tak moc nevadilo) tak jsme si hned padli do oka a celá partie proběhla ve velmi přátelském duchu. Získal jsem černými malinkatou výhodu, která by ale k zisku celého bodu s největší pravděpodobností stačit nemohla. Rozhodující moment partie přišel ve chvíli, kdy soupeř na delší dobu odešel od partie (že by pauza na toaletu?) a já svým posledním tahem napadl pěšáčka, kterého bylo možno jednoduše pokrýt. Když se konečně bílý objevil za šachovnicí, tak ve snaze rychle potáhnout, mi velkoryse svého pěšáčka věnoval. Tím mi však bohužel umožnil už dotáhnout souboj k snadné výhře. Po partii jsem se ho ptal, co se stalo, že pěšce nepokryl a on mi s úsměvem a pokrčenými rameny odvětil „pionek vyšel z glowy…“

Švýcarsko – Rakousko          3 - 3
Belgie – Česká Republika      1,5  - 4,5
Velká Británie – Německo   1 - 5

2. kolo

Druhé kolo už bylo o poznání těžší. Konečný výborný výsledek se nerodil vůbec lehce. Vzorovým příkladem může být i moje partie s panem Perrettem. Bílými jsem si v zahájení za boha nemohl vzpomenout, jak se tato varianta vlastně hraje. Nakonec jsem však hrál asi zdravě a po několika nepřesnostech soupeře jsem se dostal k takřka jasně pozičně vyhranému postavení. Bohužel však odpor černého se ukázal být více než tuhým a já s ubývajícím časem na rozmyšlenou nebyl schopen zasadit rozhodující úder. Výsledkem byly velké komplikace a velmi obtížná koncovka s nedostatkem času na rozmyšlenou. Toho odpoledne jsem hrál nejdelší partii celého kola…To znamenalo, že se kolem mého stolečku nashromáždil nejen celkem početný hlouček diváků, ale vývoj na šachovnici očividně zajímal i jednu dotěrnou mouchu, které jsme se až do konce nezbavili.. Takže nakonec se mi za různého máchání rukama a marném odhánění mouchy podařilo v koncovce utéct jedním z mých zbývajících dvou pešců do dámy. Myslel jsem si, že výhra to byla sice vydřená, ale možná i zasloužená. Po partii mi však kolegové sdělili, že v jeden moment se náš více než sedmdesátiletý trenér celý nervózní od stolečku raději vzdálil a se slovy „ten Mužík to ještě prohraje“ si šel uklidnit nervy na chodbu. Nečekaný obrat spojený s obětí jezdce jsme však při hře samotné naštěstí přehlídli skoro všichni, včetně mého soupeře. Jó to po partii to už viděl skoro každý…

Rakousko – Německo                           1 – 5
Česká Republika – Velká Británie    4 – 2
Švýcarsko – Belgie                                 3,5 – 2,5

Neděle 22.6.

3. kolo - dopoledne

Jde do tuhého – čekají náš nažhavení a rozjetí Němci a hraje se zřejmě asi i o první místo v turnaji. Samotný zápas byl velmi napínavý do konce. Chvílemi to vypadalo že miska vah se převáží na naší stranu, chvílemi to vypadalo zase opačně. Nakonec jsme se rozešli smírně. To znamenalo, že pokud v dalším průběhu turnaje Němci s někým nezaváhají, tak i při našem plném bodovém zisku, vyhrají na lepší pomocné hodnocení. Má partie tentokráte moc bohatá nebyla. Měl jsem černé figury a k pomyslnému vyrovnání mi pořád chyběl ještě jeden pověstný chloupek. Rozhodl jsem se tedy na soupeře psychologicky zaútočit a nabídl mu remízu ;-) Ten ji k mému překvapení (divím se, že mu nevadilo remízovat s takovým salátem) nakonec po poradě s kapitánem přijal…

Belgie – Rakousko                      1,5 – 4,5
Velká Británie – Švýcarsko    4,5 – 1,5
Německo – Česká Republika  3 – 3

Odpoledne – výlet – Alte Stadt

Odpoledne bylo třeba vyčistit hlavy a ideální příležitostí k tomu byl výlet organizovaný pořadateli do Alte Stadt města Biel. Vždycky jsem si myslel, že Švýcarsko je země bohatá na historii, kde její odraz musí být vidět na každém rohu. Bohužel v Bielu tomu zase až tak moc není. Provázela nás sice sympatická švýcarka, která se snažila svůj výklad historie města okořenit i různými zajímavými historkami, ale celkové lehké zklamání to přesto nemohlo překrýt. Alte Stadt totiž sestával asi jen ze tří nevelkých náměstí, uprostřed kterých byla typická švýcarská kašna s dřevěnou sochou navrchu a jednoho maličkého opevněného hradu. Všeho všudy nic moc zajímavé a člověk by to byl schopen prolétnout za maximálně dvacet minut. Nechápu to, jak je to možné? Když to srovnám třeba s Opavou, která je na tom rozlohou podobně a kde je nějaká historická zajímavost skoro na každém kroku, tak mi to rozum prostě nebere. A to ještě nehovořím o tom, že Opava byla po válce téměř srovnána se zemí a Švýcarsku se hrůzy války úplně vyhnuly…Nejzajímavější věcí na celém výletu, tak asi byl dům, na kterém visel plakát popsaný v laickém překladu asi takto: „Cizinci nenechávejte nás tady, prosím, samotné s těmito Švýcary!“ – asi narážka na poslední referendum o imigraci…dalším zpestřením byl i krátký závod na skládacích kolech, kdy se kolem nás proháněli na různých „kostitřasech“ stylově zajímavě oděni závodníci, kteří byli rádi, že se drží nejen v sedle ale i ve vymezeném prostoru dráhy závodiště na ulici. No ale nicméně je třeba říci, že takový výlet lodí po jezeře či návštěva muzea hodinek firmy Omega by jistě byla přitažlivější forma relaxace…

Večer – bleskový turnaj

Pro ty, co šachu ještě neměli dost a mají nejen rychlou ruku, ale i rychlou mysl, byl ještě večer zorganizován turnaj v bleskovém šachu. Přiznám se, že tuto šachovou disciplínu moc nevyhledávám. Dal jsem raději přednost sledování fotbalových kouzelníků v Brazílii.

1. místo – Rüdiger Schüttig (Německo) (6 výher, 3 remízy)
2. místo – Michal Horák (7 výher, jedna remíza, jedna prohra)
7. místo – Pavel Popelka (6 výher, tři prohry

Pondělí 23.6.

3. kolo

Porážíme celkem bez problémů Rakousko a s předstihem si zajišťujeme druhé místo. Já vyhrávám černými figurkami překvapivě snadno, když soupeř zapomněl na šachovnici realizovat jednu základní poučku zahájení „Co nejdříve schovej krále pomocí rošády!“. Díko tomu se mi podařilo za pomocí obětí pěšce rozvinout neodrazitelný útok všemi zbývajícími figurami na zapomenutého krále. Soupeř byl nakonec v situaci, kdy se jeho král cítil být mezi mými figurkami jako nahý v trní, nucen kapitulovat. Vcelku rychlá výhra, zahráno svižně skoro jako za mlada ;-) Po partii mi náš trenér říká „no jo – ten Tvůj soupeř je ještě mladej a nezkušenej, tak jsi mu ukázal, že se musí ještě hodně učit“. Nevím sice přesně kolik má pan Karl Groiis let, ale odhadoval bych, že to bude hrubo přes šedesát…

Rakousko – Česká republika             2-4
Švýcarsko – Německo                       2-4
Belgie – Velká Británie                     1,5-4,5

4. kolo

Souboj s domácími už pro nás nemůže na konečném druhém místě nic změnit. I přes veškerou naší snahu jet domu s výhrou v posledním kole, s námi Švýcaři možná překvapivě, ale zaslouženě dokáži uhrát remízu. Moje partie tentokráte z rovnováhy po celou dobu asi moc nevybočila. Zajímavé bylo až závěrečné postavení, kdy po malé nepřesnosti soupeře jsem se rozhodoval jestli hrát s mírným rizikem a horším časem na výhru, nebo raději zahrát na jistotu a nabídnout remízu. Protože naše postavení v turnaji už moc zlepšit nešlo, tak jsem se rozhodl pro druhou variantu. Soupeř samozřejmě nabídku remízy bez mrknutí oka přijal. Po závěrečném společném rozboru jsem zjistil, že jsem asi udělal dobře. Cesta k výhře by snad možná nějaká byla, ale to by musel soupeř ještě minimálně jednou nějak chybovat. Navíc pastí do kterých jsem mohl padnout já, bylo ještě taky dost…

Velká Británie – Rakousko    3,5-2,5
Německo – Belgie                  4,5-1,5
Česká republika – Švýcarsko 3-3

Konečné pořadí:

1. Německo                      9 bodů
2. Česká Republika        8 bodů
3. Velká Británie            6 bodů
4. Švýcarsko                    4 body
5. Rakousko                     3 body
6. Belgie                             0 bodů

Závěrečný večírek

Vyhodnocení výsledků a závěrečný večírek se pořadatelům, taky i kvůli počasí moc nevyvedl. Plán byl možná dobrý – uskutečnit ho mimo dosah lidí na samotě v lese. Zádrhelem však bylo to, že dřevěný srub se nacházel cca 5 kilometrů daleko a to skoro celou cestu do kopce. Pro ty co se necítili natolik zdatní, že by tuto vzdálenosti ušli pěšky, byl k dispozici jeden mikrobus pro 8 lidí. Větší autobus ani nemělo smysl zajišťovat, neboť ten by se na místo po lesní cestě stejně ani nedostal. Co však čert nechtěl, tak ačkoliv jsme měli celou dobu krásné letní počasí, tak cestou k cíli nás zpocené námahou zastihl i poměrně slušný déšť. Anglické gentlemany zvyklé na takovéto počasí z domova to nijak nezaskočilo, vytáhli odkudsi své slušivé lehké pršipláště a s úsměvem na rtu se jali dále pokračovat ve výšlapu. Většina ostatních se však raději schovávala pod stromy a snažila se odchytit pendlující mikrobus…Po náročném výstupu jsme pak ještě asi hodinu hladoví čekali, zda se bude něco dít nebo nás pořadatelé pošlou zase zpátky dolů nebo, co vlastně bude? Pak se však jako zázrakem znovu objevil mikrobus a přivezl lehké občerstvení. Po těstovinách s nějakou omáčkou se nám trochu zvedla nálada. Na lehkém rozčarování to však nic moc nezměnilo. Určitě by bylo lepší a příjemnější vše zorganizovat dole. Ale to vše je samozřejmě volba pořadatelů a já jim i přes malinkaté připomínky přesto moc děkuji za zorganizování této vydařené sportovní akce!

Cesta zase zpátky – úterý ráno

Cesta zpět byla na papíře nalajnována celkem bezproblémově a já se těšil, že se kolem

půl dvanácté doma radostně přivítám se svou rodinkou. To jsem však nevěděl, že všemu bude úplně jinak, než si to člověk představuje… Švýcarsko jsme projeli s příslovečnou švýcarskou přesností. Menší problémy začaly až v Manheimu, odkud jsme měli jet autobusem Deutsche Bahn s jedinou mezizastávkou v Norimberku až do Prahy s jízdní dobou 7 hodin. Bohužel jsme už na výjezdu měli zhruba půlhodinové zpoždění, což by znamenalo, že mi ujede poslední pendolino směr Ostrava (plánovaný příjezd 19.19, odjezd pendolina 19.36). Naštěstí oba řidiči byli velmi zkušení a po dálnici se jim pomaličku ztráta dařila umazávat. Ještě za Plzní to vypadalo jen na desetiminutové zpoždění. Pak se však stala věc, kterou dosud těžko chápu a rozdýchávám. Zastavili nás čeští policisté a začali provádět důkladnou dopravní kontrolu řidičů! Zda náhodou nepřekročili rychlost, zda mají v pořádku doklady, zda nepožili alkohol atd. Doba kontroly něco přes dvacet minut. Nerozumím tomu, že policie může kontrolovat německý linkový autobus, aniž by brala jakékoliv ohledy na cestující spěchající domů. Nedovedu si představit podobnou situaci, když by třeba na nádraží před odjezdem vlaku takto kontrolovali strojvedoucího…No ale stalo se, s tím člověk nic nenadělá. Na nádraží jsem se dostal v 20.08 a na odjezdové tabuli svítil vlak směr Olomouc v 20.11. Hurá tedy na něj – domov se blíží…Jaké však bylo mé překvapení, když jsem v jedenáct hodin v Olomouci zjistil, že dále do Opavy se dostanu nejdříve ve tři hodiny…Zklamání bylo převeliké, naštěstí se mi podařilo zajistit si ještě nocleh a na druhý den pak konečně i slavit návrat domů…

autor: Martin Mužík