Mat od krále Šachmánie

Proč jsem prohrál všechno i s dětmi, proč v Arménii zápasy šachové reprezentace sledují na náměstích jako my hokej a proč teď zavedli šachy jako povinný školní předmět, když jsou i tak nejlepší na světě. Byl to masakr, a jak by taky ne: na rozdíl od svého soupeře jsem byl asi o čtyřicet kilo těžší, o čtyřicet centimetrů větší a o čtyřicet let starší. Napadlo mě, jestli to není až trapné.

A taky že bylo. Ten chlapec mě měl na lopatkách během pár minut. Nakonec mě musel ještě upozornit, že už mám mat. Mám ovšem tři polehčující okolnosti. Zaprvé, na rozdíl ode mě to uměl a zadruhé jsem si to s ním rozdal po zničujícím dvouhodinovém arménském obědě, kde jsem se přecpal a vypil spoustu bílého i červeného. Na konec byl i koňáček. A třetí polehčující okolnost, bylo to v Arménii a tam jsou nejlepší šachisté světa. Ta země je šachy tak posedlá, že by se mohla jmenovat Šachmánie. V tomhle školním roce šachy dokonce zavedli jako povinný předmět.
Národní posedlost je patrná všude. Viděl jsem, jak před jednou budovou v centru Jerevanu zastavil nejmodernější terénní mercedes. Byl bílý a vystoupila z něj blondýna. Nádherná blondýna. Manželka velkých peněz. Zezadu vyskočili dva malí kluci. Maminka je vezla na trénink. Řekl bych, že taková rodina posílá děti na golf nebo tenis. Ale šly na šachy.

Šly do stejné budovy, kde jsem sehrál to své první utkání. Je třípatrová a uvnitř je to samá šachovnice. Desítky. Bylo nabito. Uvnitř stavba připomíná arénu, takže z ochozů sledujete, jak kdo hraje. Celé se to jmenuje Šachový palác Tigrana Petrosjana. To byl šachový mistr světa, samozřejmě Armén. Sochu má hned venku. I tam jsou šachovnice, kde si to rozdávají chlapi, kolem stojí hradby kibiců. A takhle je to skoro po celé zemi.
Arménie je totiž šachová republika. Když se hraje šachové mistrovství světa, scházejí se při zápasech svého týmu Arméni u velkoplošných obrazovek jako Češi při hokeji. Jejich šachová jednička, Levon Aronjan, je víc než Jaromír Jágr. Je to pro ně David Beckham. Nejlepší šachisté jsou celebritami a vystupují v reklamách. A prezident Arménie je samozřejmě taky předsedou arménské šachové federace.

Tahle země zkazila v posledních letech skoro všechny šachové olympiády a týmová mistrovství světa, jelikož ostatní si museli zvyknout, že Arméni si přijíždějí pro zlato. Od roku 2006 se stali dvakrát světovými šampiony, loni vyhráli olympiádu (slavilo se v ulicích a pošta vydala zvláštní sérii známek). Svou bilancí strčili do kapsy tradiční šachové giganty Rusko a Ameriku. K tomu mají 27 mezinárodních velmistrů, a tak v jejich počtu na hlavu předhonili všechny státy. Arménie s pouhými třemi miliony obyvatel, chudá země pronásledovaná historií a obležená státy, které ji nemilují, je světovou šachovou supervelmocí.

Jak to? Mají snad větší mozek než my? - říkal jsem si. A se stejnou otázkou jsem zaťukal u Gagika Oganesjana. Nejenže napsal 39 knih o šachu, hlavně je kvůli němu v Guinessověě knize rekordů. Jeho pořad „Šachy 64“ je nejdéle běžícím televizním pořadem světa se stejným moderátorem. Běží už čtyřicet let každou neděli v půl dvanácté.

Jak šachy změnily celý národ

„Prozradím vám naše tři tajemství,“ říká Oganesjan. Rozhodující okamžik nastal v roce 1963, kdy se mistrem světa stal Tigran Petrosjan, který porazil Michaila Botvinnika. Pro zbytek světa to byl jen zápas mezi dvěma Sověty, ale pro Armény to bylo něco, jako když jsme v hokeji porazili „Rusáky“. Tisíce sledovaly partie na obrovské tabuli na Operním náměstí v centru Jerevanu. Stály tam celé hodiny. Když Petrosjan vyhrál, byla to pro malý ujařmený národ satisfakce. „V roce 1963 taky zabili Kennedyho,“ říká Oganesjan. „A jako si každý Američan vzpomene, co ten den dělal, každý starší Armén si pamatuje na den, kdy se Petrosjan stal šampionem.“

Byl to den, kdy Arméni propadli šachům. Změnilo to jejich sebevědomí. Do té doby to vypadalo, že jsou osudem odsouzeni k porážkám. Měli sice jeden čas nejmocnější říši východně od Říma, ale jinak si o ně ostatní otírali boty. Velmi připomínali Židy: nejchytřejší hoši ve třídě, kteří sedí v první řadě a nosí brýle, a jež spolužáci, kteří si od nich při hodině nechávají napovídat, o přestávce zmydlí. Oba národy měly svoji genocidu, diasporu, která udělala opravdovou díru do světa, a nepříjemné sousedy. A oba jsou malé, ale výborné v šachách. Režisér Tigran Ksmalian o tom, kde se v Arménech vzala ta šachová posedlost, dokonce natočil dokument. Kromě jiného docházel k závěru, že šachy dávají Arménům možnost vítězit a ne jen oplakávat porážky. „Poslední dva tisíce let nás silnější tolikrát přepadli a podmaňovali si nás... Ale šachy nám nabízejí poučení, že každý pěšec se může stát královnou.“

Gagik Oganesjan k tomu dodává ještě jednu věc. Arméni najednou mohli ukázat, že nejsou jen do počtu. Ve sportu nikdy nevynikali, tedy s výjimkou vzpírání (a Agassiho), a teď měli něco, co lichotilo jejich sebemýtu: „Arméni si o sobě rádi myslí, že jim to nejvíc pálí. Šachy tak byly sportem pro ně.“ A jak to tedy je, mají větší mozek, nebo o kolečko víc? To je ožehavá otázka. Když ji položíte, všichni se vykrucují, kličkují jako král v předem ztracené koncovce, ale nakonec taktně naznačí, že když vás to napadlo, rozhodně na tom něco bude. Oganesjan se zasměje, ale pak říká: „Něco v té hlavě Arméni asi mají. A pak: oni chtějí hrát. Ne že by měli větší mozek, ale prostřednictvím šachů se snaží projevit svou kvalitu.“

Kolem horké kaše tancuje i ředitel šachové akademie, mezinárodní velmistr Smbat Lputjan. „Nechci jako Armén chválit sám sebe, ale Arméni mají jiný cit pro šach. Vnímají ho jinak. Jestli chcete, dá se říct, že na to mají buňky. I jiné národy mají skvělé šachisty. Ale my máme nejšachovější národ.“ Taky se dozvíte, že Arméni jsou kreativní, mají logické myšlenky a že jim to pálí. A taky vám řeknou, že to nemají od pánaboha, ale od šachů. Naučili se to. Tak se jdu podívat, kde se učí chytrost.

Posilovna na mozek

Na průčelí je napsáno, že to je Čechovova škola. Vybrali jsme ji namátkou. Na třídě, kam nás vedou, není napsáno ani II. B, ani Chemie, ale Šachy. Vypadá spíš jako klub. Na stěnách fotky nejlepších šachistů, kteří prošli školou. Žák jedenácté třídy Hovhannes Gabuzjas je mistrem Evropy. Sedí tady druháci. Pro mě docela nuda. Opakují si jednoduché tahy. Pro ně je to hra. Baví je to. Prohlížím si učebnici. Je příjemná, vysloveně dětská. Nechám si přeložit pár úloh. Jsou zhruba na téma „kam všude může poskočit kůň z téhle pozice?“.

Po přestávce přicházejí jiní draci. Dětem je devět deset let. S učitelem probírají šachové úlohy a vidí řešení tam, kam já už nedohlédnu. Pak si s některými dávám bleskovou simultánku. Tři kluci a holka. Dostanou mě všichni, jen holčičce k tomu musím pomoci, aby jí to nebylo líto. Nikdy jsem simultánně nehrál a teprve teď chápu, jak těžké to je. Jednotlivě bych je asi porazil, ale v tom tempu nemám šanci něco vymyslet, a než znovu dojdu ke stejné šachovnici, zapomenu to, co mě přece jen napadlo. Nejsou to žádní naprogramovaní budoucí borci, jen obyčejné děti. Ale na druhé straně: jsou to Arméni. Na vlastní kůži se můžu přesvědčit, co s nimi šachy dělají. Shrnul mi to Smbat Lputjan: „Šachy učí děti myslet a kombinovat. Rozvíjejí logiku a fantazii - ale to je jasné. Jenže ony také učí děti, které nikdy nebudou šachisty, něco obecnějšího a důležitějšího. Při hře se učíte sami rozhodovat a nést odpovědnost za své rozhodnutí. Musíte taky přemýšlet, co bude dál, když něco uděláte. Malé děti si musí představit následky svých činů. A to je velká věc. Když teď investujeme do šachů, investujeme do budoucnosti země.“
Někdo spočítal, že celý program zavedení šachů do škol stál tolik jako stavba jednoho kilometru silnice.

Trápím mistra Evropy

Šachová akademie, kam mě pozval Smbjat Ljupjan, je škola pro ty nejlepší. Dole čekají rodiče, mají tady i kavárničku, ale většinou postávají u televize, kde v přímém přenosu sledují, jak to jejich ratolesti válí. Nahoře, kde mají děti z venkova internát, leží koberec s šachovým motivem. Obrazy na stěnách, to jsou jakési kubistické šachy. V podzemí je tělocvična a posilovna. Děti tam zrovna do sebe buší v rukavicích. Hodina thajského boxu. Aby si trochu protáhly kostru. A zápasy jeden proti jednomu prý rozvíjejí i šachové ctnosti. V jedné třídě si to rozdávají Robert Aghasarjan a Chačatur Jeramjan bez rukavic a nad šachovnicí. Takoví obyčejní kluci. Sedmnáct let. Ten první byl ve dvanácti mistrem Evropy, druhý je momentálně pátý v Evropě.

Už mám za sebou řadu porážek a perverzně zatoužím, aby mě roznesl i mistr Evropy. Chci vědět, jaké to je, když vás drtí génius. Představuju si, že to je, jako když vodáka chytí pod jezem buben. Tak vyzvu Roberta. Netuší, že jsem jak čajíček. A já na něj vytáhnu největší šachovou lest, jaké jsem schopen. Táhnu, jak mě napadne. Vůbec to nedává smysl, ale hraju sebevědomě a energicky, jako bych věděl, co dělám. Po jeho tazích se lehce vždy pousměju a spokojeně pokývám hlavou. A Robert se začíná potit. Vidí postupy a kombinace, které ho neučili. Nebyly v žádné učebnici. Nikdy si je nepřehrával. Je zachmuřený a neví, co si o tom má myslet. Dlouze přemýšlí a mne si bradu. Také jeho učitel přihlíží. Proč ten člověk tak zbytečně obětoval střelce?! A teď i koně? A tady se mi úplně odkrývá. Co za tím je? Robert je soustředěný a napjatý.

Asi tak u patnáctého tahu mu to všechno dojde. Na tváři mu naskočí pobavený výraz. Tohle ocenil. Ale stejně mě nemilosrdně dorazí. Už táhne bleskově, protože ví, že na něj nechystám žádnou ďábelskou past. Mat. Ale porazil mě mistr Evropy a navíc z Šachmánie.
Tohle utkání byla moje investice do budoucna. Doufám, že o Robertovi za pár let uslyším, až Arménii pomůže vyhrát další světový titul. Budu pak vyprávět, že jsem hrával s mistrem světa a že jsem mu dal zabrat.

*** V roce 1963 zabili Kennedyho, mistrem světa se stal Tigran Petrosjan. Každý Američan ví, co ten den dělal, a každý Armén pamatuje den, kdy vyhrál Petrosjan.

Zdroj: Mladá fronta DNES