Subjektivní pohled na MČR 2007 – pokud vás zajímá

Je po boji, takže už si nemusíme lhát.. Nejdříve tedy o mně, neboť jsem zřejmě některé diváky nenadchl. Uznávám, že jsem trochu zbabělec – ale:
Do tohoto přeboru jsem nastupoval s velmi skromnými ambicemi, měl jsem velmi nepříjemný pocit, že se v konečné tabulce budu pohybovat kolem 10. místa. Od konce září 2006, tedy od polofinále v Havlíčkově Brodě, mám velmi špatnou formu.

Sehrál jsem dva openy (H.Brod a open Praha), v obou jsem se velmi trápil a dělalo mi značné potíže vyhrát partii – poměrně pravidelně jsem partie kazil v oblasti třetí hodiny hry. Ještě horší sezónu ale mám v soutěži družstev – v extralize mám hanebných +1=4-2, v 1. lize +1=2-1 a v německé oberlize je to ještě horší – dva dny před přeborem jsem tam dokonce jednotahově nastavil dámu pouhým zblbnutím v soupeřově časové tísni a lepší pozice se mi vytrvale rozplývají pod rukama. Po takové sérii byla má sebedůvěra na nule, hlídat v každém tahu hrubé chyby je nejen depresivní, ale také pěkně namáhavé. Přidám ještě, že je mi 48 let, v přeboru jsem jasně nejstarší , Vološin je o 6 a Blatný o 10 let mladší, na ostatní mám náskok nejméně 15 let. – ani o fyzické kondici jsem si nedělal iluze. A přidám ještě jeden tajený fakt – podle mé statistiky jsem hráče s ratingem 2500 a vyšším porazil naposledy v roce 2003 (Šimi to nyní posunul na 2007, to je milé) – můj repertoár zahájení proti kvalitním soupeřům zjevně není příliš nebezpečný a z rovných pozic se přehrávat nenechávají. Takových bylo v přeboru plno. Přesto jsem do přeboru šel, protože to stejně jako v mládí považuji za čest a povinnost.

Vylosování turnaje dopadlo dost zvláštně, alespoň pro mne. Pět bílých figur jsem dostal proti Babulovi, Oralovi, Cvekovi, Votavovi a Blatnému – tedy 4 favorité v mých očích a nevyzpytatelný Blatný, se kterým jsem za ta léta sehrál mnoho velmi pohnutých partií, vesměs rozhodovaných v šílených blickách. Tady byl plán jasný – udržet co se dá, pokud možno úsporně – s Babulou jsem si přílišný risk zakázal již před lety, Orala jsem opatrně trochu zkoušel, Cvek byl můj favorit a navíc klubový kolega, tam jsem na volný den dost spoléhal, Votava bývá rozumný a poslední kolo se uvidí.

Šest černých doplnilo kolekci – Štoček, Kočičák, Šimáček, Jirka, Polák, Vološin – tedy 5 krutých partií a remíza nakonec. Moc času na přípravu jsem neměl, jen hrubé nápady, které všechny vyšly – Štoček, Babula, Oral i Jirka – všichni velmi teoreticky zdatní soupeři hráli zahájení, která těžko mohli očekávat. Všechno probíhalo nadmíru zázračně (Babulovi jsem odpustil to, co naopak promarnil v časové tísni Štoček), černé vynesly nečekané tři plusy, záchvěv šílenství v partii s Polákem jen potvrzuje, že chladná hlava se udržuje těžko, ale naštěstí to nakonec dopadlo dobře.
Souhrou okolností jsem před posledním kolem musel řešit problém, který jsem opravdu nečekal. Partie s Blatným měla velmi široké rozmezí – výhra téměř titul a skoro jistá medaile, remíza potvrzení dobrého výsledku na úrovni 4. místa a prohra mě mohla teoreticky shodit na 6-7. místo, to strašlivé 7., které propozice přeboru vytvořily jako strašák pro každého profesionála. Cena této partie pro mne představovala zhruba 40.000 kč rozdíl. Takové partie nemám rád, na to jsem moc chudý velmistr. To se dá ztratit jediným tahem, i když československý rekord by to nebyl (ten drží Hort ze zápasu kandidátů se Spasským, následuje tuším Meduna za jednu hrubku na openu v Bielu, vysoko je i Petra Movsesjanová, která tím přišla o poslední normu WGM a postup do mezipásmového turnaje MS). Navíc Pavel Blatný je typ hráče, se kterým můžete remizovat hned, nebo nikdy. Přemýšlel jsem o tom celé odpoledne při přípravě, až mě z toho v noci lehce rozbolela hlava, a zachoval jsem se „zbaběle“, jak se obvykle postupuje v regulérních openech. Votava se rozhodl podobně, v jeho případě byla cena partie ještě vyšší. Navíc musím napravit drobný omyl v diváckých kalkulacích posledního kola – bylo velmi pravděpodobné, že Babula a Polák hrají, hlavně však proto, že partie hrají jejich soupeři Cvek a Oral, kteří musí hrát na sebe, a ty partie mohly dopadnout jakkoliv. Štoček naopak na +3 vypadal, Jirka sice není snadná kořist, ale musel toho mít plné zuby.

A lehce o soupeřích:

Tom Polák si titul určitě zaslouží. Rozhodně hodně chtěl a dřel. Bílými přitvrdil a vždy byl velmi nebezpečný. Černými to mívá těžší, jeho repertoár je pevný, ale vyhrává se dost těžko. Jeho sílu ukazuje třeba koncovka s Kočičákem, ze které vyždímal maximum šancí. V závěru turnaje toho měl očividně dost, ale přesto dokázal v těžké partii s Oralem urvat klíčové vítězství.



Vlasta Babula má trošku smůlu, ale výsledek má profi – čtyři celkem spolehlivé výhry bílými a ohrožen byl jen v partii se mnou – tato partie ho možná trochu rozhodila, v zahájeních řady partií býval trochu nejistý – ale s tím mívá v přeborech problémy poměrně pravidelně, asi mu trochu vadí, že ho soupeři dobře znají a bývají dobře připraveni. Možná dosud stále hledá optimální míru rizika v tradiční roli favorita, která mu asi není zrovna příjemná.

Honza Votava vypadal s výsledkem plně spokojen, i když netuším, s jakými představami do přeboru nastupoval. Řekl bych, že neplánoval a spíš zkoušel, jak to dopadne. Jeho přístup byl poměrně pragmatický, v tom jsme se příliš nelišili. Hodně mu pomohla partie s Kočičákem, ve které vstal z mrtvých, a také následný nadměrný optimismus Orala, pak již šanci nepustil.

Jirka Štoček se nepochybně hodně trápil, i když jako obvykle velmi usiloval, jeho agresivní hra dlouho nemohla prorazit. Radost mu asi udělala jen principiální pomsta s Vološinem.

Roby Cvek je názorným příkladem, jak snadno se může hráč v přeboru dostat do neštěstí. Po výborném startu hrubkou v neurovnané partii podlehl Polákovi a vzápětí v další přepálil zahájení s Jirkou. Po takové lázni se chvíli těžce vzpamatovával, pak ale prokázal, že nebyl za favorita považován zbytečně. V předposledním kole měl blízko k výhře se Štočkem, ale místo a5 se stupňováním výhody viděl jen věčný šach. Zkoušel to i v posledním kole, ale Babula po oběti kvality rozhodně hůře nestál. Myslím, že v tomto přeboru hodně chtěl, asi i hodně dřel v přípravě, ale v tom bych možná viděl i příčinu jeho několika chyb. Jistě se poučí a příště všem ukáže.



Tom Oral byl pár let dost kritizován za neúčast v přeborech, ale už je přece jen trochu starší a s oporou skvělé hry v extralize chtěl asi všem konečně předvést, co umí. A znovu se ukázalo, že přebor je trochu zvláštní turnaj, kde se na minulost moc spoléhat nedá. Tu správnou formu v turnaji nenašel, trochu se to zlepšilo až v polovině turnaje, kdy se dostavil jeho „dozor“. Ale jeho snaha uniknout nevděčnému 7. místu byla marná.

Pavel Blatný se o svém účinkování vyjádřil dost jasně na samém počátku – „já se remízám nevyhýbám“ – snad poprvé v životě, v tomto případě je jeho odklon od profi šachu jistě škoda, i když ani on už není nejmladší. Dřímajícího lva až první porážka, pro Pavla bylo věcí cti neskončit v mínusu. Zřejmě nulová turnajová příprava se odrazila v „jeho“ dvou CaroKannech, které jsou sice tvůrčí, ale se silnými soupeři zároveň hrou s ohněm.

Leon Vološin je svým betonem pověstný, prohrává strašně nerad a podřídil tomu svůj herní styl i repertoár. Probít jeho zeď je mimořádně obtížné ba i nebezpečné, už jsem to převážně bílými několikrát zkoušel. Jeho partie s Jirkou je svým způsobem mimořádná, neboť s tímto soupeřem hrává na výhru a svou pevnost nebuduje s obvyklou pečlivostí. Po posledních partiích ale možná uzná, že i tohoto soupeře by měl zařadit mezi „nebezpečné“.

Jiří Jirka je osvěžením každého turnaje – mladý, nekompromisní a neúprosný. A na mne jako na svého trenéra se chce vytáhnout dvojnásob. Já mu stále věřím, že ho jeho invence a svérázné chápání šachu přivedou do naší absolutní špičky po bok Navary a Lázničky. Není tam zatím hlavně proto, že jsem ho dosud nedokázal přesvědčit, že šachista nesmí být jak neřízená střela, že u partie musí jeho kroky vést především zdravý rozum. Jeho věčné časové tísně často zapříčiněné velmi kuriózními příčinami (s Blatným si například nemohl vzpomenout, jak reaguje na 8. tah bílého ve své korunní variantě) ho v průměru na turnajích stojí tak 2 body – to je na výsledcích hodně znát. Umí sehrát čistou partii na úrovni hráče převyšujícího 2500, ale někdy také umí zahrát naprosto příšerně. Přínos tohoto přeboru vidím v tom, že snad i on sám uznal, že 11 partií naplno v takovém turnaji je i ve 23 letech přetěžký zápřah. Ještě spolu musíme natrénovat hláskování slova remíza, alespoň v těch případech, kdy je alternativou jen prohra.

Pavel Šimáček je nejtragičtější postavou turnaje. Ač velmi agresivní a zvláště bílými velmi nebezpečný hráč, vyhrál jen jedinou partii a trochu bezradně kráčel turnajem od jednoho neštěstí ke druhému. Hodně ho asi zklamala připravená zahájení, ačkoliv se připravuje pečlivě – vesměs ale neměl šťastnou ruku při výběru. Vrcholem byla ovšem sebevražedně vedená koncovka s Blatným. Turnaje, ve kterých má naději na velmistrovskou normu, ale zatím nějak nezvládá psychicky – proč si myslím, že tomu tak je, sdělím s prominutím jen jemu.

Jiří Kočičák – malej, ale šikovnej. Systém, který dává právo účasti přeborníkovi do 20 let, sice díky formě přeboru do 20 let nabízí šance i mladším a velmi nezkušeným borcům, ale připomínám, že Jirka nebyl v Havlíčkově Brodě od řádných postupových míst bodově moc daleko. Ve 13 letech je přebor v každém případě úžasnou školou, kterou mu můžeme jen závidět. Nikdo se nemůže divit, že s nezkušeným mladíkem všichni hrají jak o život, to platí vždy a všude. Proti většině ostatních účastníků jsem měl tu výhodu, že Jirku dost znám z trenérského působení a navíc jsem s ním v Havlíčkově Brodě jen remizoval, tak jsem věděl, že neprodá kůži lacino. Když se vzdal Votavovi v teoreticky remízové věžovce, tak všem dalším jasně ukázal směr, kam by měli partie kočírovat, a ukázal i ve které fázi hry musí ještě řádně zapracovat. S nulou ale rozhodně skončit nemusel – taktickou chybou bylo, že partie v této soutěži zakládal s až příliš otevřeným hledím, pro sebe příliš závazně (holandská, zahájení s Oralem aj.) vytvářel pozice, ve kterých musí sám tvořit aktivní hru. Pedagogicky to ale asi bylo dobře, určitě se hodně poučil – minimálně v tom, co si může dovolit na své vrstevníky, a co na zkušené hráče velmistrovské úrovně. Uvidíme, za kolik let se do přeboru vrátí ukázat, jak si tuto lekci vzal k srdci. Do 20 let u nás totiž máme celkem slušný počet zajímavých mládenců, kteří ho budou chtít v dalších letech vystřídat.

S úctou k divákům Marek Vokáč