Zkusme zavést do škol hru, která pomáhá děti všestranně rozvíjet.

Před necelým rokem (11.8.2011) vyšel v MF Dnes rozhovor „Šachy patří do škol, říká expert“, který sepsala I. Karásková z našeho zhruba hodinového povídání po mém vystoupení na konferenci Světové rady pro nadané a talentované děti. Přestože celkové vyznění rozhovoru považuji za docela dobré, některé formulace jsou zřejmě dílem redakční úpravy a řada myšlenek se na vyhrazenou část stránky nevešla. Chtěl bych tedy poněkud podrobnější úvahy prezentovat zde.

Jakožto vysokoškolský pedagog přicházím denně do styku se studenty, které můžeme, trochu nepěkně, označit za produkty našeho základního a středního školství. Řada z nich má problémy s abstraktním myšlením a nezvládají elementární matematické úkony, které naše generace považovala za součást základního vzdělání. Najdou se sice jedinci, kteří jsou na tom velmi dobře, ale v průměru se jedná o velmi slabou generaci a bohužel rok od roku je to spíše horší. Stejný dojem má řada mých kolegů a to, že se nejedná jen o dojmy, potvrzují i mezinárodní srovnávací testy (např. testy PISA). Jeden můj kolega to výstižně komentoval trpkými slovy: „Ještě, že jsme se stali zemí montoven, tato generace na uplatnění v hi-tech nemá.“

Při debatách o tom, co se s tím dá dělat (rozbor toho, proč jsme se dostali do této situace, není zase tak složitý, ale je to téma na jiný článek), jsem s řadou kolegů nakonec dospěl k tomu, že zajímavým pokusem by mohlo být zavedení výuky šachu do škol. Je to vlastně prosté. Jestliže budu zvedat činky, narostou mi svaly (což je dobře vidět a dá se to i snadno změřit), pokud budu namáhat mozek, budu silnější v myšlení (což už tak dobře vidět být nemusí a měří se to špatně). Konečně, už Komenský přece doporučoval přístup „škola hrou“, který se pomalu začíná prosazovat i v některých typech našich škol. Jestliže tedy máme hojně rozšířenou hru, která rozvíjí myšlení, tak se logicky nabízí výzva „Pusťme ji do škol!“

Myslím si, že šachy by mohly dobře doplnit (ne nahradit !) hodiny matematiky. To je v současných osnovách jediný předmět, kde si žák nevystačí s memorováním a musí opravdu myslet (některým učitelům se daří přinutit k myšlení žáky i ve fyzice či jiných předmětech, ale není to pravidlem) a totéž se samozřejmě týká i šachu. Nicméně v mnoha ohledech by šachy mohly rozvíjet myšlení přirozeněji i příjemněji. To, že matematické úlohy nabízejí jediný správný výsledek a často je vyučován i jediný správný postup, může mnohé kreativní děti odrazovat. Šachy nabízejí pro kreativitu mnohem větší prostor. Stejně jako v životě, mohou vést k úspěchu různé přístupy, každý si může vybrat ten svůj, který nejvíce vyhovuje jeho naturelu. Výhodou může být i méně absolutní způsob hodnocení, než jen „výsledek máš dobře/špatně“, ale např. „tento tah je dobrý, neboť získáváš dámu a máš vyhranou pozici, ale je tady ještě lepší řešení, kde můžeš dát hned mat“. Společné je to, že v obou případech je pro dosažení správného výsledku třeba správně pochopit, vyhodnotit a vhodně zkombinovat dostupné informace.

Za šachovnicí jsem strávil podstatnou část svého mládí a dnes vidím, že šachy mi pomohly rozvinout i celou řadu dalších pro život potřebných dovedností, než jen logické a kombinační myšlení. Bezpochyby jednou z nich je schopnost vytrvalého soustředění – partií, kde jedna nepozornost po několikahodinovém boji zmařila veškeré předchozí úsilí, bylo bezpočet. Časem člověk zjistí, že to nejde bez dobré fyzické kondice.

Přirozeně se vyvine schopnost přijímat rozhodnutí (při každém tahu), často i v podmínkách těžkého stresu (třeba časového) a nést za ně zodpovědnost (do šachu nevstupuje žádná náhoda, všechna rozhodnutí jsem udělal sám a výsledek je také můj). Do života se hodí i schopnost vytvořit rozumný dlouhodobý plán (plán hry), umění hospodařit s časem (ty dobře založené partie pokažené jedním tahem v časové tísni si taky člověk dobře pamatuje), nebo omezenými zdroji (nezanedbávat vývin figur, bránit se s minimálním nutným a útočit s maximálním možným množstvím figur). To, že domácí příprava může přinést výborné výsledky, také žák ocení lépe v šachu než při jakémkoliv jiném domácím úkolu (věřte tomu, v každém kroužku přijde někdo s „šustrmatem“, který se naučil doma, a alespoň párkrát mu to vyjde; později v životě ocení člověk domácí přípravu třeba před pracovním či soudním jednáním). Zkušený trenér pak dokáže pracovat na specifickém rozvoji osobnosti svěřence i cíleně (viz skvělá beseda s E. Gonsiorem, 1.část, 2.část).

Šachy ve školách už jsou – rozhodnutím prezidenta povinně v Arménii a podle úvahy ředitele školy na Slovensku (tam už se podařilo dostat šachy na více než 150 škol), o povinném zavedení šachu do vzdělávání (možná i předškolního) se uvažuje i v Izraeli. Proč tedy ještě šachy v našich školách nejsou ? K napsání těchto širších úvah mě vyprovokoval blog bývalé reprezentantky P. Kišové, která se k zavádění šachů do škol staví dost skepticky. Uvádí čtyři argumenty, které se pokusím stručně okomentovat.

1) Šachy by všechny děti nebavily. To je možné (a dokonce pravděpodobné), ale pokud by toto mělo být kritérium pro zavádění jednotlivých předmětů do výuky, tak asi školy zrušíme úplně, neboť dnes už se najdou i děti „vychovávané“ televizí a automobilovou dopravou, které nebaví ani ten tělocvik. Takže samozřejmě, nečekám, že by šachy bavily všechny děti, ale mám rozumné důvody věřit tomu, že můžeme být v tomto ohledu úspěšnější než s matematikou (ale dokud to nezkusíme, tak to spolehlivě nezjistíme). Hlavním faktorem pro oblíbenost bude ale (stejně jako u všech ostatních předmětů) osobnost a přístup učitele.

2) Všechny děti na to nemají hlavu. Jde o to, na co. Souhlasím s tím, že všechny děti nemají na to, aby hrály na mistrovské úrovni, ale jsem poměrně optimistický, co se týče schopnosti naučit se základní pravidla a poté odehrát partii. Ve Frýdku-Místku běží již v mateřských školách šachové kroužky, do kterých je každoročně zapsáno přes 200 čtyř až pětiletých dětí (při zápisu do kroužku neprocházejí žádným výběrem ani testy, kdo se přihlásí, ten chodí, není to tedy výběr několika nejgeniálnějších z ročníku). Kroužky začínají v září, každý týden je jedna 45minutová hodina a v březnu jsou tyto děti schopny odehrát svůj první turnaj.

Pokud toho jsou schopny takto malé děti, domnívám se, podobný výkon je zvládnutelný pro drtivou většinu dětí od druhé třídy výše. Pokud se někdo dokáže dostat ještě dál, tak to bude jedině dobře, ale nemusí to být cílem. Cílem by mělo být rozvíjet v dětech hravou formou samostatné rozhodování a kreativní myšlení – věřím, že to prospěje všem. Argumenty, že šachy nejsou vhodná hra pro hyperaktivní a temperamentní děti asi nejlépe vyvrací náš reprezentant David Navara, který jako dítě taky u šachovnice více tancoval, než seděl.

3) Nemáme na to kvalifikované učitele. Však to taky nemusí být žádní mistři, na učení začátečníků bohatě stačí ten, kdo zná dobře pravidla, podle mého ideálně hráč na úrovni 3.VT (ELO 1500).

4) Školy na to nejsou připravené. Souhlasím s tím, že zavést od 1.9. příštího roku povinně šachy do všech škol není reálné. Ale když to jde v Arménii i na Slovensku, nevidím důvod, proč by to nemělo jít i u nás. Šachy již jako školní předmět akreditovány jsou, to nejhorší tedy už máme hotovo. Pojďme se tedy bavit o tom, co je třeba dále udělat pro to, aby to šlo.

Nejprve je třeba si ujasnit, pro jaké děti by ty hodiny šachu měly být. Zde se domnívám, že čím dříve se začne, tím lépe, neboť menší děti jsou hravější. Ale jelikož nástup do první třídy je zátěžový sám o sobě, navrhoval bych začít od druhé třídy (takto je to v Arménii). Dále si myslím, že výuka by měla trvat 2-4 roky, aby to mělo nějaký smysl, v prvním nástřelu se tedy bavme o tříletém kurzu (v Arménii má být čtyřletý).

Pro potřeby učitelů tedy potřebujeme vytvořit školící kurzy a metodické materiály na zhruba 3x40 hodin výuky (dokud s tím nebudou první zkušenosti a nebude to mít pozitivní ohlas, nečekám, že by se podařilo prosadit více než jednu hodinu týdně; v Arménii mají dvě, větší porce už asi nemá smysl, to by mohlo děti odradit), přičemž velkou část výuky by měla zabrat samotná hra. Vzhledem k tomu, že z dob minulých je k dispozici celá řada metodických materiálů pro trenéry začátečníků, máme z čeho vycházet a nemuseli bychom začínat úplně na zelené louce. Možná by bylo dobré mít i nějaké pracovní sešity pro děti, velmi dobrá je série Figurkové školičky pro předškolní děti, mohla by se upravit pro starší děti.

Konečně je třeba dostat do škol šachový materiál. Počítáme-li, že do třídy s 30 dětmi potřebujeme alespoň 15 souprav, jsou to náklady cca 5000 Kč (popř. hodiny cca 1000-2000 Kč/kus). Nevím, jak významná je tato částka v rozpočtu ZŠ, ale v krajním případě by si děti mohly nosit i šachovnici vlastní (ono už to není o moc dražší než cvičky a na rozdíl od cviček šachovnici není třeba kupovat dvakrát do roka).

Další otázkou je, na jakých školách by se šachy měly učit. Máme dnes mnoho typů škol, vedle klasických např. pro nadané děti, školy církevní, waldorfské, montesorri, atd. Se všemi typy osobní zkušenost nemám, takže nemohu kvalifikovaně posoudit, zdali by se šachy měly učit opravdu všude, ale domnívám se, že řadu problémů by vyřešilo, kdyby ředitel měl pravomoc stanovit, že v jeho škole šachy budou či nebudou součástí výuky. Takto to funguje na Slovensku a je tím i vyřešen problém, kdo to bude učit – pokud ředitel vhodného člověka má, tak na škole šachy být můžou, pokud takového člověka nemá ani není schopen zaplatit externistu, tak na škole být nemusí.

Dobrým signálem je, že o širší podpoře myšlenky šachů do škol začíná uvažovat i Šachový svaz ČR, který by mohl řadu z výše uvedených problémů velmi efektivně vyřešit (např. tvorbu metodických materiálů či pomoc se zajištěním šachových souprav).

Je zde tedy jistě řada věcí, které by se měly veřejně prodiskutovat, ale bylo by dobré, kdyby nezůstalo jen u diskuzí. Toho, co je třeba udělat, aby se šachy skutečně objevily ve školách, zase tolik není a našemu vzdělávacímu systému by to mohlo pomoci.

autor: Martin Kubala
kubala.blog.ihned.cz