Retrográdní analýza na dlouhé letní večery

Když v roce 2005 vyšla v nakladatelství Mladá fronta sbírka retrográdních úloh Šachové záhady Sherlocka Holmese, byl jsem tímto žánrem velmi potěšen. Domníval jsem se ovšem, že komerční efekt titulu tohoto typu bude pro vydavatele katastrofální a neočekával jsem, že se kdy dočkám pokračování.
Z čeho vyplývala moje skepse? Šachové úlohy/studie z umělých pozic jsou dosti specifický žánr a zdaleka ne každého (aktivního či jiného) šachistu baví. Retrográdní analýza by zdánlivě mohla být přístupná i ne-šachistům, vždyť při ní stačí znát pouze šachová pravidla – podstatou těchto úloh je, že máme rekonstruovat minulost partie, a to ne na základě smysluplných tahů, ale tahů možných podle pravidel.

Nicméně má zkušenost s první knihou byla přece jen trochu odlišná; nešachisté se kvůli jedné knížce pravidla učit nebudou a i při retrográdní analýze se vyžaduje určitá šachová praxe, totiž to, aby určité skutečnosti měl člověk zapsané v hlavě takříkajíc „do hardwaru“. Když před sebou uvidíme dvojpěšce, musí nám být ihned jasné, že toto postavení pěšců nemohlo podle pravidel vzniknout jinak než v důsledku braní. Pokud je na diagramu černý střelec na c6 a černí pěšci na b7 a d7, musí člověk na první pohled vidět, že střelec je proměněný. Tohle totiž není řešení, ale jen první krok, bez něhož se člověk nepohne z místa. Některé úlohy navíc mohou obsahovat triky s otáčením šachovnice, jindy do hry vstupuje braní mimochodem. Takových „šachových detektivů“, domníval jsem se, se moc nenajde. Nene – člověk, který se právě naučil pravidla, Smullayanovy úlohy nejen nevyřeší, ale ani jejich řešení neocení. Zkoušel jsem to.

Moje skepse měla před třemi roky i další důvody. Autor Raymond Smullyan je docela spisovatelská celebrita. Kromě všemožných hádanek mu už česky vyšly i knihy pokoušející se seriózně představit moderní logiku, nakladatelství Academia například vydala i jeho text Navěky nerozhodnuto, což je (nakolik je to vůbec možné) populární pokus vysvětlit normálnímu člověku podstatu Gödelových důkazů a obdobných matematických paradoxů. A tak jsem soudil, že vzhledem k ceně autorských práv (kterou neznám) bude výsledek první knihy pro vydavatele znamenat finanční pohromu (samozřejmě neznám ani tato čísla) a nic podobného se na malém českém trhu už nikdo vydat neodváží.

Tudíž mě potěšilo v první řadě to, že Šachové záhady arabských jezdců vůbec vyšly. Po pravdě řečeno, oproti předcházejícím retrográdním úlohám je tahle sbírka ještě o dost těžší, alespoň subjektivně – možný je samozřejmě i úpadek mých luštitelských schopností či trpělivosti. Vyjma prvních dvou úloh jsem nedokázal na „krátké zamyšlení“ vyluštit vůbec nic. Částečně proto, že úlohy, ač přísně logické, jsou ve skutečnosti mnohdy pořádně složité. Člověk dokáže udělat pár kroků, ale pak se zasekne, mnohdy v okamžiku, kdy se mu úloha jeví bezvýchodná a pozice nemožná, což je z pohledu autora samozřejmě záměrně matoucí vtípek. Jindy je problém v tom, že pozice toto obsahuje „příliš moc najednou“ a vůbec není jasné, čeho se primárně chytit. Pokud tedy Smullyan v předmluvě tvrdí, že své retrográdní úlohy nějak rovnoměrně rozdělil mezi obě knihy, mám pochybnosti. Arabští jezdci jsou oproti Šachovým záhadám Sherlocka Holmese těžší. Autor sám připouští, že první úlohy bude pravděpodobně jen málokdo schopen vyluštit samostatně, pak však má s pomocí řešení obsažených v knize nabýt potřebnou zručnost. Nevím. Každopádně i trápit si mozek dvě hodiny a pak si nalistovat řešení je zajímavé, o to nic. Kniha také neobsahuje jen diagramy k řešení, ale úlohy rámuje do různých historek ze dvora Harúna Al Rašída. Toto pojetí, které míchá narativní literaturu s formalizovanými hádankami, je pro čtenáře samozřejmě zábavné – kdo si ještě pamatuje na krásnou knihu F. J. Prokopa Kouzla bohyně Caissy? Smullyanovy doprovodné texty jsou mnohdy vtipné, když si třeba hraje s hříčkami ve stylu Lewise Carrolla. Nakolik se zde jedná o fikci a nakolik o narážky na „historického“ Harúna Al Rašída, bohužel nedovedu posoudit. Úlohy by teoreticky mohly být pojaty jen jako „poznámky pod čarou“, nicméně pro lenochy je zde přece jen jeden zádrhel - číst si jen texty mezi úlohami asi přece jen neuspokojují.

Shrnuto, není sice úplně jasné, pro jakou skupinu čtenářů je tato kniha určena, sám jsem z ní měl i přes vlastní luštitelské selhnání ale radost. Samozřejmě je také potěšující, že šachové knihy vydávají i mainsteramoví vydavatelé. Překlad (Josef Maršálek), redakce ani sazba neposkytují důvody ke kritice. Překladatel doplnil knihu vlastním doslovem s několika dalšími studiemi pro uvedení čtenáře do problematiky, rozhodně zajímavý je i doslov Raymonda Smullayana, kde popisuje, jak se vlastně k retrográdním úlohám dostal a jak dlouho čekal na to, než budou publikovány. Tak jen doufejme, že po tomto mozkolamu česky o retrográdní analýze ještě něco vyjde...

Článek převzat ze Šachového týdeníku 14/2009.

Možno zakoupit na chessbookshop.com:

1. díl - Šachové záhady Sherlocka Holmese
2. díl - Šachové záhady arabských jezdců aneb padesát úloh šachové dedukce, které vás uchvátí