Proč to Pachman zahodil

Kdo zavraždil Aljechina? Zakázali Bronštejnovi v zápase o mistra světa porazit Botvinnika? Nastavil Fischer figuru v koncovce první partie zápasu se Spasským záměrně? V šachové historii se událo plno momentů, které jsou nezodpovězené a některé asi i nezodpověditelné. I v dobrých knihách zůstávají bílá místa, která jsou pak podnětem pro další pisatele, aby pátrali dál.

Partie českých velmistrů, kteří měli možnost postavit se legendárnímu Robertu Fischerovi, se staly stěžejním tématem letos vydané knihy Bobby Fischer proti českým velmistrům (autoři Kaválek, Hort, Pachman, Navara; vydala Pražská šachová společnost, v Praze 2010; cena 333 Kč, v akci e-shop.nss.cz za 280,-Kč). Pokud jste již knihu četli a na straně č.49 vám hlavou problesklo: „Proč Pachman partii vzdal?“, pak jste byli na stejné vlně jako Miroslav Zachariáš z Třebíče. Nerozumněl, proč velmistr Pachman nepokračoval dál a koncovku s nestejnobarevnými vzdal. Nebo snad mu spadnul praporek? Vždyť, jak to vyhrát?

Miroslav Zachariáš nám poslal podnětný e-mail a pátrání mohlo začít. Některá fakta byla známá. „A poslední naše střetnutí na šachovnici bylo snad mým ještě větším fiaskem než ono v Lipsku,“ píše o partii sám Luděk Pachman. V Lipsku udělal český velmistr v 37. tahu hrubou chybu (37...Ke7??) a prohrál. Avšak v jeho poslední partii s Bobby Fischerem (L. Pachman – R. Fischer, olympiáda Havana 1966) končí zápis 43.Vd2 0:1 v pozici (viz. diagram), kdy má Pachman sice o pěšce méně, ale v koncovce věží a nestejnobarevných střelců snad šance na nerozhodný výsledek existují. Je to opravdu prohrané?
První detektivní kroky vedly za známým pražským velmistrem. Ten hodil na pozici rychlé oko: „Hned to položit v této pozici? To se mi moc nezdá.“ Avšak vzápětí nabídl vysvětlení: „Dříve se hrávalo tempo 2,5 hodiny na 50 tahů, takže by v tom případě mohlo jít o pád praporku.“ Po otevření serveru www.olimpbase.org však toto vysvětlení bere za své, jelikož v Havaně 1966 se hrálo 2,5 hodiny na 40 tahů.
Hlavní vyšetřovací verze tak zní: 43.Vd2 byl pečetěný tah a Pachman se bez dohrávky musel vzdát. Avšak stále chybí odpověď na to časté a jednoduché: Proč?

Pokud chcete nejprve sami najít odpověď, nechte další řádky na později.

Píše se 16. listopadu 1966 a v 16.00 hodin havanského času zasedá čtyřka československých reprezentantů Pachman, Hort, Kaválek a Jansa k zápasu proti americkému výběru Fischer, Byrne, Benkö a Evans. Tři partie končí remízou a o osudu zápasu rozhoduje souboj na první desce. Obracíme se na jednoho z účastníků tehdejšího zápasu.
„Pachman si nadělal strašidelné díry na bílých polích na královském křídle,“ čtu v e-mailu od velmistra Lubomíra Kaválka a další řádky přinášejí rozuzlení: „Pokud si vzpomínám, Pachman se obával, že Bobby přejde králem na g4, postaví střelce na dlouhou diagonálu a8-h1(na c6 nebo d5) a věží se dostane někam na první řadu, bílý musí držet věží druhou řadu. Potom už hrozí posbírat další pěšce manévrem Vh1-h2+ nebo Vh1-h3. Černý také může postavit věž na třetí řadu, obětovat kvalitu na e3, vybrat dva krajní pěšce g a h a pak spustit vlastní lavinu. To všechno vypadá na dlouhé lokte, ale bílý tomu nemůže zabránit, když to černý sehraje přesně. A tak to Pachman bez hry vzdal.“