Až do Armagedonu

John Saunders, překlad z angličtiny Jan Hučín

1. „Shromáždil je na místě zvaném hebrejsky Armageddon.“ (kniha Zjevení sv. Jana, 16, 16)
2. „Partie je remis, pokud z dosažené pozice nelze dospět k matu žádnou posloupností přípustných tahů, a to ani v případě zcela nekvalifikované protihry. Hra tím okamžitě končí, za předpokladu, že tah, kterým se dospělo do této pozice, byl přípustný.“ (pravidla šachu FIDE, článek 9.6)
3. „‘Pokud si to zákon myslí,‘ řekl pan Bumble… ‚je hlupák a idiot.‘“ (Charles Dickens, Oliver Twist)
4. „To je parodie výsměchu švindlu výsměchu parodie na dva výsměchy švindlu.“ (Woody Allen, Bananas)

Omlouvám se, že tento článek začínám tím, že vedle sebe stavím posvátné a profánní, ale výše uvedené citáty mají vztah k následujícímu textu. Pokud si je přečtete pozorně, asi pochopíte, co mám v úmyslu napsat, přeskočíte zbytek článku a budete dělat něco užitečnějšího. Ale neodcházejte…

Armageddon je v Bibli zmíněn jen jednou a vztahuje se k místu, kde proběhne závěrečná velká bitva mezi Dobrem a Zlem. Jeho soudobé jméno je Megiddo a říká se, že v minulosti na něm proběhlo mnoho bitev. V moderní době se toto slovo používá jako metafora lítého boje mezi dvěma nepřátelskými tábory. V šachu je armagedonová partie rozhodující partií zápasu, při níž bílý má víc času než černý – typicky šest minut proti pěti nebo pět minut proti čtyřem – ale pokud skončí remízou, vítězství v zápase připadne černému.

Pojmy jako „armagedonová partie“ nebo velmi podobná „náhlá smrt“ ve sportovním kontextu působí na obecenstvo zlověstně přitažlivě. Před pár lety jsem byl pozván do diskusního pořadu o sportu na Rádiu BBC, abych přesně vysvětlil, co znamená „armagedonová partie“. Byl to jediný důvod mého pozvání. Vyložil jsem, o co jde (víceméně tak jako v předchozím odstavci tohoto článku), a střetl jsem se s atmosférou celkového zklamání. Po mém příspěvku se diskuse pohnula dál a já byl brzy vypoklonkován ze studia; zřejmě mé názory na tak živá témata jako zranění chodidla Wayna Rooneyho nebo kotníku Freddie Flintoffa (nebo o čem vlastně byla řeč) nebyly žádoucí.

Bylo by zajímavé, co si předtím představovali posluchači rádia o armagedonové partii. Šachisty oděné do kompletního brnění, bijící se navzájem širokými meči a palcáty? Nebo nějakou bondovskou variaci, v níž hráči sedí nad propadlem, které se při matu otevře, a poražený spadne do jámy plné zmijí? Či dokonce dva chlapy, kteří si mezi tahy šachové partie v boxerském ringu vzájemně rozmlátí mozek v hlavě? Ach pardon, to už vlastně bylo vynalezeno a zavedeno, ne?

Pro nešachové posluchače onoho rozhlasového pořadu asi znamenalo mé vysvětlení o armagedonové partii podobné zklamání, jako když se poprvé dověděli, že šachoví velmistři získají svůj titul mnoha výhrami partií na vrcholných soutěžích, a ne pasováním temným satanistickým rituálem záhadnými osobami ve špičatých kloboucích. Inu, poučil jsem se – až dostanu příště takovou otázku, řeknu publiku přesně to, co chce slyšet: „…a pokud bude stav zápasu i po 12 partiích nerozhodný, Anand a Kramnik se svléknou do trenýrek a budou o titul zápasit v bahně.“

Armagedonové konce se staly tématem diskusí ve dvou případech během posledních několika měsíců, v obou případech na vrcholných soutěžích žen. Zaprvé to byla podívaná na Annu Zatonskih a Irinu Krush, kterak armagedonují na mistrovství USA, o čemž zde již byl článek a na webu nekonečná debata.


(Pocta armagedonu na Mistrovství USA 2008, kde stav zápasu mezi WIM Anna Zatonskih a WIM Irina Krush byl nerozhodný i po partiích rapidu a bleskových partiích. Nakonec Anna vyhrála velmi dramatickou rozhodující partii v poslední sekundě.)

Pak přitáhl velkou publicitu rozstřel mezi Monikou Socko z Polsko a Sabinou Foisor z Rumunska na současném mistrovství světa, a to svým koncem, v němž černá překročila čas v koncovce K+J versus K+J. Původní rozhodčí prohlásil partii za remis, protože bílá nemohla vynutit mat. Ale bílá se odvolala a odvolací komise vzala v úvahu Článek 9.6 (viz výše), který objasňuje, že možnost matu je důležitější než jeho pravděpodobnost. Takže, protože Socko mohla z pozice po překročení času zvítězit posloupností přípustných tahů, byla jí přisouzena výhra.


(Prohlédněte si závěrečnou armagedonovou partii mezi Socko a Foisor a diskusi rozhodčích. Většina je v ruštině, ale jsou i pasáže v angličtině, díky nimž je debata srozumitelná.)

Než budeme pokračovat v úvahách o pravidlech, díval se někdo pozorně na závěr partie? Závěrečná minuta nebo přibližně tolik je ke zhlédnutí jako část tohoto článku. Jednou věcí, kterou nikdo dosud nezmínil (mimo mě na BCMBlogu), je možnost Foisor vynutit remízu. Rekonstruoval jsem partii z videa. Následující diagram ukazuje pozici, která nastala chvilku před koncem.



Partie pokračovala: 1.Jd3 Ke6 2.Jc5+ Kf5 3.Jd3 Ke4 4.Jb4??...neuvěřitelné, černá neuchvátila bílého jezdce tahem Jxb4, což by jí dalo remízu potřebnou k postupu, ale hrála 4…Kd4?? 5.Jc6+ Kc5 6.Je5 Kd6 7.Jd3 Jf6 8.Jf4 Jd5 a v tomto bodě černá překročila čas. Pravda, je dost obtížné vidět, jaké tahy se přesně hrály, ale jsem si dost jistý, že to byly tyto. Doufám, že chudák Sabina Foisor video neviděla, protože by si pak nafackovala, že nevyužila možnost „jednotahové remízy“. Ovšem nemá si co vyčítat. Při hře, kdy se nepřidává čas za každý tah, je téměř nemožné zabránit tak bláznivému závěru. Když mají oba hráči již jen poslední sekundy, hlavní je bušení do hodin místo sledování šachovnice a přemýšlení o tazích. Pravidla šachu letí z okna, figurky jsou převržené nebo mezi políčky, všude jsou ruce, hráči sotva vidí na desku… od rozhodčího nelze čekat, že v takovém binci bude něco dělat, protože je zcela nemožné kontrolovat, co se děje.

Tedy, pro svůj osobní názor na závěry partií bez přidávání času odkazuji na moudrá slova Woodyho Allena. Samozřejmě, přídavek nevyřeší všechny problémy, tedy pokud uvažujeme o normálním šachu, hraném frekvencí jedna partie denně. Svůj pohled na to jsem vyjádřil v mnoha článcích v British Chess Magazine (BCM), nejstarším šachovém časopise na světě, kde jsem kritizoval FIDE za lpění na této formě šachu – sterilní a nudné přidávání 30 sekund, které vede k osudovým chybám v koncovkách. Ale vzdaluji se od tématu.

Přečtením pravidel zjistíme, že pravidla FIDE pro bleskový šach (Dodatek C) vylučují Článek 10.2 hovořící o možnosti reklamovat remízu, pokud soupeř neusiluje o výhru normálními prostředky. Odvolací komise tedy rozhodla spravedlivě, ale k čemu je takové pravidlo? Ve své odpovědi mám chuť se odkázat na citát pana Bumbleho (a opět Woody Allena) výše. Potřebujeme vůbec armagedonovou partii? Člověk by snad pochopil, že to má užitek na akcích menšího významu, kde je velmi málo času k rozhodnutí o vítězi. Ale tohle je mistrovství světa žen, kde se hraje o velké peníze a na tie-break je vyhrazen celý den. Proč nehrát dvojice bleskových partií (s malým množstvím přidávaného času po každém tahu) do konečného rozhodnutí? Jistě by netrvalo tak dlouho, než by se objevil jiný výsledek než 1:1.

OK, řekněme tedy, že odstraníme armagedon a místo něho bude ekvivalent posledního setu v tenisu – ten také pokračuje podle potřeby po dvojicích gamů. Proč ne? Je to řečnická otázka, ale trochu odbočím a prozradím vám, proč to podle mne většina pořadatelů turnajů nedělá a trvá na jediné závěrečné partii. Čtenářům BCM možná bude povědomé moje upřesnění Jusupovova (nebo snad Kaválkova?) Prvního Zákona: časová kontrola se stanovuje tak, aby byla pohodlná pro pořadatele. Jak se konkrétně zvolí vyhovující časová kontrola? Snadno: nejprve se určí čas, kdy chceme mít večeři. Pak se stanoví začátek kola někdy během dne, ale ne před první hodinou odpolední – to je úlitba hráčům, neboť se jedná o dobu, kdy lze rozumně očekávat, že už velmistr vstal z postele. Máme tak vzorec DH = ČJJ – ČVV, neboli Doba Hry = Čas Jistého Jídla – Čas Vzbuzených Velmistrů. Jediné, co je potřeba, je určit časovou kontrolu tak, aby překlenula období mezi ČJJ a ČVV. Moderní digitální hodiny dovolují všechny možné volby. Důležité je jen, aby se časová kontrola lišila co možná nejvíc od těch, které se běžné používají na podobných soutěžích, čímž se prokáže kreativita, inovativnost a nezávislost. Samozřejmě, při použití přidávání času za tah se občas stane, že se předkrm nebo aperitiv opozdí, nicméně zrušení přerušování partií zajišťuje, že dezert, kafe a sušenky nikdy neutečou. Mysleli jste si snad, že se partie už nepřerušují a nedohrávají kvůli počítačům? Nebuďte hloupí: bylo to proto, že lidé asistující u dohrávání zmeškali příliš mnoho moučníků. Omlouvám se za tuto odbočku, ale pomůže nám to pochopit úvahy stojící za volbou časové kontroly a tie-breaků.

Zpět k armagedonu… jeden anglický velmistr navrhoval, podle mě, smysluplnou věc – přidávání jedné nebo dvou sekund k armagedonovým partiím. Někdo by to mohl považovat za výhodu pro černého, ale zdá se mi to rozumné. Co si myslí čtenáři? Stejně se mi ale nelíbí myšlenka jediné závěrečné partie, zejména pokud se jiné spravedlivější metody jeví zcela praktické. Zatímco o tom budu přemýšlet, čtenáři by mi mohli pomoct vyřešit pár otázek ve stylu Edwarda Wintera. Kdo začal razit název „armagedonová partie“? Kdy byla poprvé zavedena? V tomto bodě jsem dostal děsivou myšlenku… co kdyby to byl ne zápas Socko–Foisor, první kolo ženského šampionátu, ale Kramnik–Anand, poslední rozhodující partie největšího a nejprestižnějšího boje o šachový titul v miléniu? Velký Vlado se pokouší porazit velkého Inda s králem a jezdcem proti králi a jezdci a Višiho praporek spadne… chtěl by někdo být pro tento případ v odvolací komisi?

Normálně, jak je známo, je členství v odvolací komisi jedno z nejžádanějších a nejlépe placených zaměstnání v šachu, ale pokud víte, že jakékoliv rozhodnutí rozzuří bezpočetné miliony lidí, honorář vám to pořádně znechutí. Zkontroloval jsem pravidla pro zápas o mistra světa a ano, na konci seznamu tie-breaku je armagedonová partie, šest minut proti pěti, bez přidávání, vítěz získává titul mistra světa, zatímco poražený… zmačkne jaderný knoflík? Nezapomeňme, je to Rusko proti Indii – možná se armagedonová partie konečně stane tím, co slibuje její název.

(John Saunders (55), Brit, je absolventem University v Cambridge. V roce 1996 založil BritBase – první národní databázi pro stahování partií. Od roku 1999 je editorem British Chess Magazine.)

zdroj: chessbase.com