Jenže… otázka v titulku nezní: Jsou pravidla šachu správná? Tady by odpověď byla snadná. Jsou správná, neboť zajišťují, že milióny šachistů všech výkonností tuto hru hrají a někdy (když vyhrají) i milují. Ptejme se jinak: Jsou správná pravidla šachu zároveň i logická?
Podvratnou myšlenku, že v pravidlech šachu dřímají určité logické nesrovnalosti, mi do hlavy nasadila dcera. Nedávno za mnou přišla s prosbou, abych ji vysvětlil, jak se hrají šachy. Docela mne tím překvapila, protože jsem se domníval, že by v době, kdy ukončuje vysokoškolská studia a řeší náročné interpersonální vztahy, měla mít jiné starosti. Nicméně mne potěšila, protože jsem si vzpomněl, jak jsem ji před patnácti lety, ve věku osmi let, podrobil výuce šachu, neboť jsem se bláhově domníval, že po mne zdědila chuť hrát šachy. Jenže tehdy výuka trvala dvě minuty: Dcera si se zájmem prohlédla figurky, ale když pochopila, že každá z nich se po šachovnici pohybuje jinak, tak výuku beze slov ukončila a odešla si hrát s legem.
Uplynulo patnáct let a já jedno nedělní dopoledne rozestavil na šachovnici všechny druhy kamenů a začal výuku. Avšak brzy jsem narazil… Ono je něco jiného vysvětlovat pravidla šachu předpubertálnímu děcku, které funguje na principu „houba“ a všechny tátou dodávané informace (nechoď na červenou, vidličku do levé ruky, na záchodě splachuj, střelec chodí šikmo, atp.) do sebe poslušně nasává a neptá se. A něco jiného je vysvělit pravidla šachu slečně, která je po mnoha letech školní docházky schopna uvažovat vlastní hlavou, která má zajímavé nápady, padají z neotřelé otázky a občas vykazuje značnou přirozenou inteligenci (kterou zdědila po matce).
Dcera rychle vstřebala, že figury chodí různě („aha, proto je hra taková pestrá, ne jako u dámy…“),
jezdce si ihned oblíbila („takový sympatický skokánek!“), poznala, co je šach („to je logické, král je nejdůležitější figura, a proto musí z nebezpečí ustoupit“), pochopila co je to mat („Jasně, nemůžu udělat žádný tah, a tak jsem prohrála, to je stejné jako u dámy…“). V tomto okamžiku jsem měl zbystřit pozornost a definici matu upřesnit. Bohužel jsem ihned přešel k patu („ha ha, Pat a Mat, to je dobré!“). Rychle jsem postavil na šachovnici typický pat (černý král na a8, bílá dáma na b6, bílý král na h1, černý na tahu). A řekl jsem toto je pat, a pat je remíza.
„Jak to remíza? Vždyť nemohu táhnout. To je stejné jako mat, ne?“
„Není to stejné, protože teď nejsi v šachu.“
„No a? Nemůžu udělat tah podle pravidel, a tak jsem prohrála.“
„Neprohrála, protože jsem ti nedal mat, ale pat!“
Chvíli to trvalo, než dcera přijala fakt, že pat není mat. A mne napadlo: Kdo kdysi dávno vymyslel, že pat je remíza? Stejně tak dobře mohl definovat pat jako prohru té strany, která nemůže táhnout.
Nebo – ještě podivnější myšlenka – pat budiž něco mezi prohrou a remízou, a proto bod v partii, která skončí patem, se rozdělí takto: ¾ pro „vítěze“ a ¼ pro „zpatovaného“.
Další díry v logice šachových pravidel našla dcera po chvilce. Třeba takový pěšec… „Proč nebere rovně, když chodí rovně…?“ zeptala se dcera a já si představil, co by pro šach znamenala tato „drobná“ změna. Mohli bychom vyhodit teorii zahájení a koncovek a všechny učebnice střední hry. Na druhou stranu bychom se navždy zbavili dvojpěšců.
„Je určeno, že pěšec bere šikmo, protože pak je ta hra mnohem zajímavější a pestřejší, než kdyby bral rovně, zkus mi to uvěřit,“ požádal jsem dceru a ta mi naštěstí vyhověla.
Druhý problém s pěšcem však byl vážnější. Dcera vstřebala informaci, že ze základního postavení může pěšec výjimečně dopředu o dvě pole. Pak se zeptala:
„Ten pěšec, který začal chodit jen o jedno pole, si ten dvojskok ušetřil na později?“
Řekl jsem, že ne, že takový pěšec dvojskokovou šanci promrhal.
„To je ale nespravedlivé!“ zadurdila se dcera.
Usmál jsem se, protože mne napadl argument, jak nápad s odloženým dvojskokem smést ze šachovnice. Postavil jsem bílého pěšce na d6 a zeptal se dcery, jak by se u takového pěšce poznalo, zda už svůj dvojskok zahrál, či nikoliv. Pochopitelně jsem ji neřekl, že by si to šachista pamatoval, nehledě na to, že by případné protesty na téma „ten pěch už jeden dvojskok provedl!“ byly okamžitě smáznuty nebo vyslyšeny po kontrole partiáře. Dcera však tento problém vyřešila mnohem elegantněji:
„Každý pěšec by měl na začátku partie pod hlavičkou uvázanou mašličku, bílý modrou a černý žlutou, a jakmile by provedl svůj dvojskok, tak by šachista tu mašličku odvázal.“
Že se vám to zdá jako nesmysl? To je věc názoru. Někomu se možná jako větší nesmysl než omašličkovaní pěšci mohou jevit sofijská pravidla, nulová tolerance pozdního příchodu a orgie, které
nastávají, pokud v hrací místnosti v zápase družstev zazvoní telefon…
Informaci, že pěšec, který se dostane na osmou (první) řadu, se promění v nějakou figuru, začasto v dámu, dcera přijala s nadšením: „to je dobře, že ten slaboučký pěšec, který skoro nic neumí, bude takto odměněn…“ Nezapomněl jsem zdůraznit, že proměněná figura musí být stejné barvy jako pěšec. Možná to nevíte, ale za našich pradědů byla v oficiálních pravidlech šachu tato formulace: „Pokud pěšec dosáhne 8. (1.) řady, pak je proměněn v libovolnou figuru podle přání hráče.“ O barvě tu není ani slovo. Proč taky? Kdo by si chtěl svého udatného pěšáka proměnit v soupeřovu figuru? Praktický hráč pochopitelně nikoliv, jenže pak si této neúplné formulace všiml Samuel Loyd (nebo nějaký podobný taškář) a vzniklo několik žertovných úloh a studií, kdy klíčem k řešení byla právě proměna bílého pěšce (třeba) v černého střelce.
Vraťme se však k šachovnici, protože je třeba mé dceři vysvětlit ještě dvě speciality: Rošádu a braní
mimochodem.
Rozehrál jsem na šachovnici italskou hru, a pak ve čtvrtém tahu zatančil obouruč bílou krátkou
rošádu. Rudolf Nurejev by to nezahrál lépe.
„Co to bylo? Dva tahy najednou a ještě nějak zauzlované…?“ zeptala se dcera výhružně.
„Tomuto zvláštnímu tahu se říká rošáda…“ „Jako politická rošáda?“ zeptala s dcera zmateně.
Občas sleduje, co se kolem nás děje, a tak ji slovo rošáda bylo povědomé. Začal jsem vysvětlovat smysl šachové rošády, takové ty filozoficko-technologické plky o tom, že je třeba schovat krále, rozehrát věž, urychlit vývin, učinit partii esteticky přijatelnou atp. Nezapomněl jsem se zmínit, že pravidlo o rošádě je poměrně nové, ze sedmnáctého století, předtím se šachy hrály bez rošády.
„Jestli tomu dobře rozumím,“ přerušila mne dcera mírně ironicky, „tak jste si vymysleli rošádu, aby
se vám šachy hrály jednodušeji.
“ Trochu drsně řečeno, nicméně jsem tento poznatek odkýval.
„To je skvělá hra,“ řekla dcera silně ironicky. „Když něco chybí, tak si pravidla doplníte podle potřeby.“
I toto sdělení jsem odkýval a začal mít pocit, že jsem tlačen do defenzívy – podobně, jako když se černý nemůže dostat ve střední hře přes šestou řadu… „Udělat rošádu můžeme jen tehdy…“ navázal jsem na výklad a postupně, pečlivě a s přesnou artikulací jsem vyjmenoval všechna čtyři omezení, kdy rošádu udělat nejde. Dcera se zatvářila jako oběť šprýmu a mlčela.
„Rošáda může být provedena i na druhou stranu…“ špitl jsem a ukázal dlouho rošádu, tentokrát jednou rukou, aby lépe vynikl přeskok krále věží. Dcera temně vzdychla.
„Pamatuj, že král při obou rošádách jde vždy o dvě pole k věži a věž ho přeskočí, “ nabídl jsem vyzkoušenou mnemotechnickou pomůcku.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč nemůže jít král a věž jinak?“
Dcera uchopila krále a věž, vrátila je na původní pole e1 a a1, a pak mlčky předvedla, kolik různých dlouhých rošád je možné udělat. Bílý král postupně přistával na polích a1, b1, c1 a d1. Bílá věž ho vždy přeskočila, neboť dcera králověžový uzel pochopila správně. Bílá věž se postupně usazovala na
polích b1, c1, d1, e1.
„Když už ta pravidla doplňujete o svéhlavé doplňky,“ řekla dcera, „tak byste měli být důslední a ponechat ve hře všechny varianty!“ A zarošovala nadlouho s výsledkem: Ka1 a Vc1.
Přesunul jsem krále z a1 na c1 a věž z c1 na d1 a řekl: „Toto je pravidly jediný povolený výsledek dlouhé rošády. Prostě to tak je. V šachových pravidlech nemůže být hokej!“
Zbývalo nám poslední pravidlo: Braní mimochodem. Zpočátku to šlo hladce. Dcera pravidlo pochopila správně, a tak nebyl problém se s ním smířit.
„No vidíš,“ pochválila mne. „Konečně nějaké rozumné pravidlo. To dá rozum, že když jde pěšec o dvě pole, tak si na tom prvním musí na chvilku odpočinout, a nepřátelský pěšec má čas ho tam
spolknout.“
„Správně, ale musí tu udělat ihned, pěšce nelze sebrat později,“ doplnil jsem a otřel si pot z čela, protože vysvětlení všech šachových základních pravidel je u konce. Jenže to nejhorší mne teprve čekalo. Dcera postavila na prázdné šachovnici černého pěšce na d7 a bílého jezdce na c4. V zátylku
mne zamrazilo.
„Předpokládám,“ řekla dcera rezolutně, „že brát mimochodem mohou i jiné figury, nejen pěšec.“ Zahrála d7-d5, načež černého pěšce tahem Jc4xd6 e.p. sebrala.
Vzmohl jsem se jen na tiché: „Ne…“ „Proč ne?“ Zachmuřila se dcera a ukázala na d6. „Pěšáček na tom políčku odpočíval, a tak ho tam koník mohl slupnout!“
„Nemohl, podle pravidel může brát mimochodem jen pěšec…“ řekl jsem vyčerpaně.
„To je ale dost nespravedlivý!“ řekla dcera a rychlýma rukama odehrála na šachovnici několik obdobných scének. Černý pěšec se vždy vydal vstříc své záhubě z pole d7, pokaždé se na okamžik usadil na vytouženém poli d5, avšak vždy byl vzápětí odebrán na „odpočinkovém“ poli d6. Nejdříve to provedl střelec (Sh2xd6 e.p), poté věž (Va6xd6 e.p.), zdařilo se to i dámě (Db8xd6 e.p.) a na závěr to zvládl i bílý monarcha (Kc7xd6 e.p.). Tímto manévrem se dceři podařilo nečekaně a jaksi mimochodem zkomplikovat pravidlo o čtverci (v pěšcových koncovkách).
Uvědomil jsem si, že tyto argumenty logicky vyvrátit nelze.
„Máš pravdu,“ řekl jsem smířlivě.
„Mimochodem by mohly brát všechny figury. Ale nemohou, nějak se na ně v pravidlech zapomnělo… Třeba jednou, za tři sta let to někdo do šachových pravidel prosadí, nebo naopak se braní mimochodem zruší úplně.“
"Ale při rošádě figury mimochodem brát mohou!“ řekla dcera a já ji vůbec nepochopil.
„Při rošádě? Při rošádě přece žádný pěšec netáhne!“ „Pěšec ne,“ pravila dcera. „Ale král ano…“, a na prázdné šachovnici postavila černého krále na e8, černou věž na h8 a bílého střelce na a3. „Říkal jsi, že teď černý udělat rošádu nemůže, proto by jeho král přešel přes ohrožené pole.“ Přikývl jsem. „Takže by ho tady“ dcera poklepala na f8, „bílý střelec ohrožoval. To je stejný princip jako u braní
mimochodem.“ „Vlastně ano.“ „Něco mne napadlo,“ řekla dcera dobromyslně. Pozice stojí takto: černý král e8, černá věž h8 a bílý střelec na a3. „Podle těch vašich pravidel rošáda udělat nejde, ale podle mých pravidel rošádu udělat jde.“
Pak provedla něco nečekaného. Vzala černého krále do ruky a pomalu s ním odkráčela na pole g8, avšak nikoliv po trase Ke8-f8–g8, jak to děláme my, zkušení (nebo možná vycvičení) šachisté, ale
s mírnou oklikou: Ke8-f7-g8.
„Takhle ale král při rošádě nechodí,“ špitnul jsem.
„A jak to víš? Zeptal se ho na to někdo? Třeba má rád delší túry!“
Dcera vrátila pozici před rošádu a provedla ji za pomoci této královské procházky: Ke8-d7-c6-d5-e6f5-g5-g6-h7-g8, pak rošádu podle pravidel dokončila přeskokem Vh8-f8.
Začalo mne to bavit. Postavil jsem černého krále a věž do předrošádového postavení a střelce na a3 nahradil věží na f4.
„Teď rošádu neuděláš, he!“ vyzval jsem ji ke splnění neřešitelného úkolu. Dcera se chvilku snažila krále přes f-sloupec procpat, ale pak uznala marnost svého počínání. Jenže jen na chvilku, se šibalským úsměvem předvedla královskou rošádovou procházku se speciálním efektem. Trasa krále byla: Ke8-e7-e6-e5-xf4 (bílá věž sebrána) –g5-g6-g7-g8.
„To je ovšem proti pravidlům,“ namítl jsem rezolutně, „protože nesmí být při rošádě sebrána žádná figura nebo pěšec!“
„To je škoda,“ posmutněla dcera. A já si uvědomil, že pokud by bylo možné při rošádě brát figurky a pěšce soupeře, tak by bylo možné výlet rošujícího krále optimalizovat tak, aby po cestě pobral co nejvíce materiálu. (Vyhýbaje se šachům, pochopitelně!)
Manželka zavolala z kuchyně, že za pět minut bude oběd. Začali jsme s dcerou dávat figury do krabice, avšak v tom mne napadlo, že jsem na jedno pravidlo spojené s dlouhou rošádou zapomněl. Rychle jsem postavil černého krále na e8, černou věž na a8 a bílou věž na b1.
„Věž při rošádě přes ohrožené pole může projít,“ poklepal jsem na b8 a provedl dlouhou rošádu podle pravidel FIDE. Dcera se na chvíli zamyslela, a pak se slovy „neměla by ta rošáda dopadnout takto?“ odebrala z pole d8 černou věž.
„Proč by tu rošádu černá věž nepřežila?“ zeptal jsem se naivně.
„Protože šla přes ohrožené pole a na tom poli ji bílá věž sebrala.“ Dcera názorně předvedla, jak to myslí: Vrátila krále a obě věže a pole e8, a8 a b1 a provedla černou dlouhou rošádu ve fázích. Nejdříve Ke8-d8-c8, pak Va8-b8, tady se zarazila, virtuálně máchla bílou věží po b-sloupci a černou věž z b8
odstranila ze šachovnice.
„Jenže to by při tom braní uprostřed rošády musela ta bílá věž skončit tady.“ Ukázal jsem na b8 a také na to pole bílou věž postavil. „Jenže to by byl černý král v šachu, a to po rošádě nejde.“
„Proč by to vadilo? Vždyť je černý na tahu.“
„Černý není na tahu, právě dokončil rošádu, na tahu je bílý a ten sebere černého krále.“ (tahem
Vb8xc8).
„Jenže uprostřed té černé rošády táhl bílý, takže na tahu musí být černý,“ řekla dcera energicky, „a tak černý může králem bílou věž sebrat.“
Nádhera! Podle této logiky by černá dlouhá rošáda z pozice bílá Vb1, černí Ke8, Va8 automaticky vyměnila obě věže a černý král by skončil na b8, bílý by byl na tahu.
Avšak co kdyby… Základní pozici tohoto problému jsem trochu doplnil. Na pole a6 jsem postavil bílého jezdce. Tím jsem zabránil porošádovému tahu Kc8xb8, protože bílá věž je kryta jezdcem. Dcera si však věděla rady. V porošádovém tahu černým králem bílou věž na poli b8 nesebrala, nýbrž ustoupila králem na d7. Tedy: v pozici B: Vb1, Ja6 Č: Ke8, Va8 je černá rošáda možná (jak podle pravidel FIDE, tak i podle pravidel mé dcery), avšak výsledná pozice bude různá. Podle pravidel FIDE: B: Vb1, Ja6 Č: Kc8, Vd8 – bílý na tahu. Podle pravidel mé dcery: B:Vb8, Ja6 Č:Kd7, bílý na tahu.
Z kuchyně se ozvalo „OBĚÉÉÉD!“ a výuka šachových pravidel byla okamžitě ukončena. Také se vám zdají najednou šachová pravidla na některých místech nelogická? Nebo naopak logiku mají? Nebo víte o jiných úskalích, kterých si moje dcera ještě nevšimla?
Petr Sýkora
@pawel, Lykan: Tady nejde o to, jak Kamil v bráně chytal či nechytal. Jde o to, že i děti, se kterými hrál, se mu smály až posmívaly. Vedoucí děcek by snad měl mít nějakou přirozenou autoritu, ale on mi přišel vysloveně pro smích přímo těm dětem, proto tak příkré hodnocení.
Honza Svatoš: Asi vadí jiné věci, přestože Lykan má téže svůj recht. Šachista na turnaji, být v bráně jak šašek, furt lépe, než po párty jak de... Dokonce mne napadla večer pohádka k citované události, snad i trošku vtipem protřená. Text mám, přemýšlím, jestli ji nazítří vůbec uveřejnit a jak přitom opravit a neurazit.
ELOminator - Netlač řeku, ona teče sama.
Mně to připadá, že vymýšlíte nějakou analogii sociálního inženýrství. Tam, kde Vy vidíte problém, ho jiní vůbec vidět nemusí. A stále se najdou hráči, kteří se teoretickým variantám vyhýbají a tvoří hned od začátku, viz třeba bílými Kramnik. Moc se na to koukat nedá, ale plácá to velmi zkušeně :-) .
ELOminator - Pokud ovšem bílé figury nevede Pelletier...
http://www.chessgames.com/perl/chessgame?gid=1352314
http://www.chessgames.com/perl/chessgame?gid=1806311
Pro mě zůstává v současném šachu jediný zásadní problém - jak se zbavit obludně narostlé teorie zahájení, která očividně jde proti základnímu smyslu, tj rozvíjení tvůrčího myšlení. Bohuže pro zavedení fischerovek zatím není dostatečná podpora a o jiném systémovém řešení jsem zatím neslyšel.
A samozřejmě abych nezapomněl na zdánlivý největší rozpor v pravidlech šachu - partii vyhrává ten, kdo zmatí soupeřova krále. Tedy žádné jemné strategické vedení partie anle brutální síla vítězí. Naštěstí i tady platí logika a spravedlnost - matí obvykle ten, kdo stojí lépe (nebo Nakamura černými v královské indické at už stojí jakkoliv
)
No podle mě šachy mají hlubokou logiku a všechny úpravy pravidel směřovaly k posílení této logiky - tj. schopnosti ohodnotit pozici na absraktní úrovni, nejen hrubým propočtem variant (což by například bez pěšců a všech jejich vlastností nebylo vůbec možné).
Pěšec jde (jen) dopředu, bere šikmo a proměnuje s v jinou figuru. Co vše toto pravidlo umožnuje?
1) pěšci se mohou navzájem krýt (kdyby braji jen směrem dopředu, nebylo by to možné). Díky tomu také mohou vznikat dvojpěšci a daleko bohatší strategické motivy. Taktéž tím kontrolují dvojnásobný počet políček, dva pěšci vedle sebe jsou tedy už dost silným omezujícím faktrorem
2) pěšci nemohou brát rovně, aby bylo možno je blokovat i ostatními figurami. Vždyt co bychom dělali bez takového blokádního jezdce?
3) pěšci se po dosažení poslední řady proměnují v jinou figuru. Je tedy třeba mít pořád na paměti zdravost struktury do pěšcové koncovky.
4) pěšci netáhnou zpátky. Nelze tedy jen tak snadno měnit danou pěšcovou strukturu a zbavovat se pěšcových slabin, protože to by relativizovalo všechno výše uvedené.
A ted mi řekněte, kdo v tom nevidí logiku, až genialitu?
Vnášení logiky do věci může být v přímém rozporu se strategickou bohatostí hry. Třeba povinnost táhnout. V reálu slabší strana obsadí výhodnou obrannou pozici a neopustí ji jen tak pro srandu králíkům.
Co se týče „obecního šaška“, byl to pokud vím právě on, kdo se celé roky staral o mládež v Jaroměři. Takového šaška by leckde rádi použili.
Zdar, nehledejme logiku tam, kde může existovat jen podmíněně. Jakou logiku má off-side ve fotbale, icing v hokeji, nebo druhé podání v tenisu? Nebo d'Hondtovo pravidlo při přepočtu hlasů ve volbách? Prostě to tak někdy pravidlodárce nastavil, a tak to je.
Jediný skutečně logický argument je ten pro braní pěšců mimochodem, který uvedl EmilV, tedy neměnit pěšcové koncovky před stavem před dvojkrokem. Jinak jakýkoli pokus vysvětlit pravidla logicky je mimo podstatu samotné hry. Pravidlo o patu snad pochází ještě od Arabů, kdy místo dámy byl fers (chodil jen o jedno pole diagonálně) a místo střelce alfil (uměl skákat přes jiné kameny jako kůň, ale musel jít jen o sudý počet polí, takže třeba ze základní pozice Af1-d3, b5,h3, ale ne Af1-c4). Měl to (snad) být trest za neschopnost soupeře zmatit při evidentní převaze a existoval i výklad, že pat znamenal prohru toho, který zpatil (jako extrémní trest za neschopnost).
Co se týče rošády, tak moje chabé znalosti historie šachu říkají, že se jednalo o součást posunu šachu k podstatně dynamičtější hře, spolu se změnou slaboučkého ferze v mocnou dámu a celkem slabého alfila ve střelce. Samozřejmě, že s logikou to moc společného nemá, prostě by bez rošády mohlo být 1.a2-a4 a7-a5 jedno z možných logických zahájení, připravující vývin věží. A jen praxe by ukázala, jestli je to obecně lepší, než 1.e2-e e7-e5, připravující vývin dvou šikmochodek (asi ne, protože po 1.a4 a5 2.e4 stejně bílý účelné brání tahu Va6).
@PavelCh: Stará dobrá gentlemanská Anglie (konec 18. a počátek 19. století) je dosti rozšířený mýtus, reálnější obraz staré ne-tak-dobré Anglie podává Charles Dickens. Pro většinu obyvatel to nebylo nepší místo k životu, než tehdejší Rakousko, Rusko, nebo Osmanská říše, pokud zůstaneme plusmínus v Evropě ve větších říších.
ad populární postava Kamil Mö. - (jistě nejen) já si ho pamatuji z Pardubic z doby před 20 lety, kdy dělal na doprovodném na fotbalovém turnaji brankáře. Hodnocení "obecní šašek" je vůči tomuto člověku asi tak nejlaskavější.
No mě by teda zajímalo, jak vypadala hra před zavedením rošády, protože to asi muselo dost zpomalit boj o centrum a ztížit vývin. Dalo se na to vůbec koukat? Existují nějaké dochované partie?
JaroslavSysel: To nevím, zajímavé, ale asi fakt jen lokálně a rychle zmizelo. Totiž:
V pozici
a)
B: Ka8, Pa7, Č: Kb6. Po Kb6-c7 vyhrávám?
b) a v pozici
B: Ka8, Pa7, Č: Kb6, Ph7. Je po tahu Kb6-c7 kdo silnější? Remíza?
c) v pozici
Ka8, Pa7, Č: Kb6, Jh1 tedy ani Kb6-c7 pozici nezachráním?
Spíše bych chápal v gentelmanské tehdejší staré dobré Anglii něco ala hendikep, že silnější hráč při remíze prohrává. Nebo kdo na tahu není prohrává?
... a samozřejmě pak jdou vymyslet pozice V+Px2LF ´plus/mínus pěšec na obou stranách.
Nebo V x LF+2P +/- P na jedné či druhé straně. V obou případech jdou vymyslet pozice s patem, ba i ve složitějších.
Prapředek byl všemi mastmí mazaný a zřejmě vzal v úvahu oba důvody, které zmiňují EmilV i Pavel Ch. Fixaci pěšcových slabin vidím jen jako logický vedlejší produkt.
Teda já jsem bral za samozřejmé, že braní mimochodem slouží k fixování pěšcových slabin, třeba když v sicilské černý postaví a6 + b7 a bílý zahraje a4, a5 a drží figurama b6, ale asi to někteří vidí jinak. Si představte situaci, kdy černý má f7, g6, h7, vy zahrajete g4, g5, vyženete koně, zahrajete h4, a soupeř se zasměje a odpoví h5 a třeba v dalším tahu i f5.
Emile, do hlavy prapředkovi nevidíme nikdo. Jedině, že by Bolek na nss našel diskusi, kde autorovi oponovali a on odpovídal a zdůvodňoval
.
Já přeci netvrdil, že kvůli tomu (že může figura pěšce sebrat později) se musí strana s tou figurou zachránit od porážky, jako kdyby ho zblajzla mimochodem. Říkal jsem, že si může na pěšce ještě počítah. Což v Tvé úloze (2) se také i stane a pokud se nevzdá, tak ho také sebere na a5.
Prostě pěšci různé barvy jdoucí na sousedních řadách jsou určeny ke vzájemné šarvátce a pokud by k tomu nedošlo, tak už se nikdy se nepotkají. Proto e.p. To u figury neplatí, ta má šanci ještě na dalších polích. Že kvůli tomu i tak prohraje partii a nebo je pozice natolik bloklá, že dokonce ani tu šanci mít nebude (na a4-a8 střelec dosáhnout, na rozdíl od a3), to už je problém pana řícídího boje, předchozí části boje.
Když pak již nemaj 3x silnější figury čas ho odchytit, tak jejich smůla. Takovou výhodu prapředek pravidlodárce figurám proti nebohým pěšcům dát nechtěl. Jen rovnýmu s rovným, který by již nikdy navíc nemohl šarvátku vyvolat ať partie dopadne jakkoliv.
Pavle, tvoje vysvětlení, proč figury neberou mimochodem, není přesvědčivé. Zahrajeme si na vynálezce pravidel, který právě zavedl dvojkrok pěšce s jediným cílem - aby urychlil zahájení - a zkoumá, kde musí zaflastrovat vedlejší efekty.
Především koncovka číslo1: Kh1 Pa2 Pb3 – Kf1 Pb4. Před dvojkrokem bílý na tahu prohraje, po dvojkroku bílý na tahu vyhraje po 1.a4. Měnit povahu pěšcovek určitě nechceme, proto zavedeme braní mimochodem pěšcem, po kterém se vše vrátí do původního stavu. OK.
Pak ale koncovka číslo 2: Kh1 Pa2 Pf7 Ph5 – Kf1 Sf8 Pg7 Ph6. Před dvojkrokem bílý na tahu prohrál, po dvojkroku bílý na tahu vyhraje 1.a4. Úplně stejný případ, jako v koncovce1 - dvojkrok, který má jen urychlit zahájení, mění povahu koncovky. A střelec nemá, jak tvrdíš, žádnou šanci vyřídit si to s pěšcem později. Tak proč tedy nezavést i braní mimochodem figurou?
Pořád nevidím jinou odpověď, než byla ta má - tyto případy nejsou tak časté jako v pěšcovkách a tvůrce pravidel nechtěl věc dál komplikovat.
Jinak pro úloháře by braní mimochodem figurami bylo zdrojem hezkých paradoxů. Přestavte si, že Vf1 by brala pěšce na f5 a mohla by se podle uvážení postavit na f5 nebo f6. Snad právě takové úvahy rozšíření pravidla na figury zabránily.
Hned mi ten "vtip" připomněl jiný takový :-) https://www.youtube.com/watch?v=B7oZiP2_i_4
Bílý Ke6, černý Kh8, pěšci g7 a h7, Va7, Vg8, Se8, Sf8, Jd6, Jh5 bílý na tahu dá mat 2. tahem.
deVillante: Möllerova oblíbenost mohla sehrát svou roli, ale oni se tenkrát ptali Gijjsena a ten doporučil ještě přísnější trest. Za vtip.
Kdo chce, může si o tom přečíst třeba tady http://khss.chess.cz/oznameni05.htm
Lykan: Ano, změna není, přes 400 let stejně. Nešlo měnit v soupeřovu. Je to jako s našimi zákony, někdo v tom díru najde, tak se musí upravit, aniž by chtěl zákondárce význm změnit. S tím trojšachem to nikdo nezneužil, jen mistr vymyslel fiktivní úlohu. Přesto FIDE raději přepsala, aby se někdo nedomáhal v partii, že šachem není.
Zajímavé, tak literatura uvádí, že pravidla chodu šachových kamenů jsou už odedávna neměnná, a teď se tu dozvídám, že je to jinak, že dříve bylo možno proměnit pěšce za soupeřovu figuru. A to to zrušili jen proto, aby zkazili radost pár úlohářům? Zvláštní logika. To mi připomíná případ východočeského hráče Kamila Möllera, který dostal disciplinární trest za vtip, kdy do soutěže žákovských družstev v zápasu dvou týmů stejného oddílu postavil svého asi půlročního syna v situaci, kdy bylo zřejmé, že vyhraje kontumačně.
Formulace „Pokud pěšec dosáhne 8. (1.) řady, pak je proměněn v libovolnou figuru podle přání hráče.“ mi nepřipadá jednodušší, zřejmě muselo být v jiné větě zakázáno proměnit figuru za soupeřova krále, předpokládám.
Pokud je pole napadené třemi kameny, tak je zcela určitě i napadené i „jedním nebo dvěma kameny“. Pochybuju, že tam bylo slovo právě.
Pravidlo braní mimochodem bylo vymyšleno před více jak 400 lety a naprosto logicky.
Pěšci na sousedních řadách mají možnost se střetnout v boji, stát tváří v tvář. Může jeden druhého sebrat, nemusí, ale možnost je. No a v tu chvíli by došlo k jejich minutí boje. Proto možnost e.p.
Na rozdíl od střelce, jezdce a dalších figur, které si mohou ještě na pěšce počíhat během jeho další dlouhé pouti.
Tolik vysvětlení dceři autora i autoru samotnému.
Pro trenéry: Lépe i takto logicky učit než mechanicky, kdy e.p. (ne)možné. Samozřejmě, že i tak začátečníci chybují v e.p. Ale je možné opravit dotazem, aby na to sami přišli, zda (ne)nastal ten okamžik minutí.
Zajímavý článek. Pravidla jsou, myslím dostačující, dána historií této hry. Takže je neměnit, alespoň ne v této klasické formě.
No tak pojem logická/nelogická pravidla je poněkud nelogický, protože každá hra má taková pravidla, jaká má. Takže je možno se bavit pouze o tom, jak to které pravidlo mění podstatu hry.
Pravidla v normálním šachu- jsou naprosto logická - na rozdíl od různých s prominutím "paskvilů" -jako fischerovy šachy - kdy se losuje postavení figur atd.-ani neznám všechny ty odnože šachu - jako šachy deštové-zapichovací-s koněm v ruce atd.-ani to vše nevím a asi i neumím. Poučit se nechám děkuji.
Zdá se mi, že celý rozhovor je spíše konstrukce autora než skutečný dialog.
ELOminator - S tou rošádou by to nahrávalo obraně, což by asi nebylo pro atraktivitu šachu úplně ideální. Ale taky přesun krále vnímám spíš jako teleportaci :-)
Pokud někdo zachytil můj smazaný příspěvek, tak se za něj omlouvám, rychleji jsem řezal než pořádně měřil :-)
rytir 13:08: "FIDE reaguje". Samozřejmě jsem měl na mysli textem ne změnou.
Pravda je ta, že braní mimochodem platí více jak 400 let, stejně jak současné tahy figur, tak EmilovoV "prapředek" je zcela relevantní.
Ale koukám, že stále není zodpovězena moje logická otázka o braní mimochodem, proč natolik logické, že pěšcem ano a figurou ne.
To, že si musí pěšec "odpočinout" je bohužel chybný výklad dceři autora, pak není divu, že dcera tak reagovala.
Já to také nevěděl, dokud mi to zkušenější kolega před čtvrtstoletím nevysvětlil. Děti (či mladé dámy) pak lépe braní mimochodem pochopí.
Zítra ráno sem hodím řešení tohoto háčku o braní mimochodem (krom toho, že je v pravidlech
).
Exot: Jasně každého napadne o fikci, ale mohl být námět pravdivý, dcera je skutečná a pak s nadsázkou dali dohromady vtipný článek .... a také jsou Vánoce, tak
.
Jinak srozumitelné vysvětlení, proč pěšák může udělat tah o 2 pole v prvním tahu je tohle: Pěšáci nesou náklad. Ze začátku jsou víc odpočatí a tudíž mohou udělat tah i o 2 políčka. Pak již nemají takovou fyzičku a už se mohou pohybovat pouze o jedno pole.
Jiné je, že se někteří s nákladem víc rozběhnou ze začátku a jsou pak armádou zachyceni a už můžou pak jen o 1 pole - jestli jsem to dobře srozuměl, tak tak to koncem 13. století vysvětlovat Alfons X. Moudrý.
Braní figurou mimochodem bych nezaváděl, protože ten problém se týká čistě pěšcových řetězců a figury s tím nemají co dělat. Na druhou stranu bych umožnil i rošádu při šachu a přechodu přes napadené políčko, protože bránit se šachu ústupem krále je přece přirozené a na cílové políčko se král spíše teleportuje
Není změnou pravidel, ale jen jejich upřesněním, že rošáda jde dělat jen na první (nebo osmé) řadě a že pěšec se může proměnit jen ve figuru téže barvy. A taktéž, že se braní mimochodem týká jen pěšce.
Jiné věci, jako je pat, tah pěšcem o 2 políčka na začátku, pohyblivý střelec, obrovská pohyblivost dámy v porovnání s králem, rošáda a braní mimochodem, lze vysvětlit jedině při znalosti historie šachu. Ta je místy ale velmi nejasná a nevíme, kdy přesně která změna nastala a kdo s ní přišel a jaký uvedl důvod. Jisté je, že šachy jsou nyní dokonalé natolik, že nějaká větší změna v pravidlech je vysoce nepravděpodobná.
Ta dcera je zcela jistě fiktivní, aby mohl vzniknout tento článek. :-)
Řekl bych, že dvojkrok byl zaveden čistě z důvodu urychlení zahájení. Aby se nehrálo 1.e3 e6 2.e4 e5. Braní mimochodem je logickou opravnou záplatou, protože jinak by se promítly negativní vedlejší efekty do pěšcových koncovek, jak píše ELOminator. Konkrétně třeba v pěšcovce, kde se vyskytuje formace Pa2, b3 x Pb4, by bílý často nespravedlivě vyhrál tahem a4. Má to také značný vliv na strategické úvahy o některých pěšcových řetězech. Asi spíš pozitivní, protože podporuje útočnou hru. Kolik Francií by se prostě jinak zašpuntovalo tahem f5.
Proč nemůže brát mimochodem jiná figura, je velmi zajímavá otázka. Jakmile taková figura vůbec existuje, nespravedlnost v koncovce se snižuje. A u těch řetězců by to mělo asi jen minimální vliv. Takže to nejspíš jakýsi geniální prapředek nechtěl už dál komplikovat :--)).
Ještě k autorovi. Jestli to byla skrytá reklama na dceru, tak to sis fakt nezvolil moc dobré místo :--)).
Vojta Plat mě baví:o))
Prostě člověk se za šachistu může považovat až tehdy, když plně pochopí význam úsloví, že pěšci jsou duší hry
A to, že král a pěšec mají nejsložitější pravidla tahu považuju za naprosto logické, protože se jedná o nejdůležitější figurky na šachovnici
No on je nelogický spíše ten první dvojtah pěšcem, asi kvůli urychlení boje o malé centrum.
A braní mimochodem prostě beru jako dodržení zásady že žádný pěšec nesmí beztrestně projít okolo soupeřova pěšce na vedlejším sloupci, protože by to chaotizovalo pěšcové koncovky
Rošáda tím diagonálním pochodem krále není možná, protože věž by měla při rošádě provádět tah kompatibilní s pohybem krále, věž ovšem po diagonálách tahat nesmí. Hezké vánoce všem! Oné slečně z článku bych doporučil politickou kariéru, to by mohlo být velmi zajímavé.
...... přesto bych si dovolil vysvětlit slečně braní mimochodem, proč logické je a proč třeba střelcem logické není. Málokdo to tak učí při tréninku začátečníků, či zná prapůvodní důvod. Lépe pak dětí či dospělí začátečníci porozumí. Z nějakého školení či semináře trenérů 80 či 90 let od zkušeného vím.
Ví tedy někdo proč? A tím jak vyvrátit argument proč ne jinou figurou? Krom toho, že "je v pravidlech".
FIDE ale opravdu reaguje na vtipné
připomínky lidí, kteří vyvrací pravidla:
a) O proměně pěšce v téže barvu bylo již psáno (hodně dávno se upravil text). Vtipný i Švejkův mat "Poklady bohyně Caissy".
b) O šachu, který je tehdy, napadne-li soupeř krále 1 nebo dvěma figurami uvedl úlohu (snad alžírský?) mistr. Trojšach nedáš, ale on šel po šachu soupeře králem do "legálního" trojšachu a tím okrýval šach soupeři (jednošach) a dalším tahem dával mat. Cca konec 80. let změna, že 1 nebo více figurou...
c) Rošáda byla králem věží téže barvy (který/á netáhl), plus omezující opatření jak dnes, jasné. Ale zase jeden udělal úlohu, kdy mat 2.tahem použij 0-0, mat 3.tahem použij 0-0-0, a mat 4.tahem použij 0-0-0-0. A supervelká rošáda spočívala ve věži proměněné z pěšce na e8 (která dle pravidel netáhla) no a 2 pole k věži na e3 jde král a věž na e2 a je to dle tehdejších pravidel "legální", nazval suprvelkou rošádou 0-0-0-0. Změna cca 90.léta, že tedy po 1.řadě. Možná by tehdy prošla i ta s tím Sa3, neb Kf7-Kg8 není přeci delší trasa, jak je v textu (Jak se děti učí v pěšcovkách: Běž po diagonálách králem, třeba k odražení soupeřova krále, tempa neztrácíš, je šachově "stejně dlouhé", samozřejmě geometricky delší je třeba dodat, abychom je nemátli pro matematiku, ale též pro názornost rozdílu).
První nemožný tah prohrává v rapidu a bleskovkách už teď , ve vážných partiích by to bylo zbytečně přísné, např. v turnajích dětí a začátečníků. A tu nulovou čekací dobu ve všech soutěžích jste určitě nemyslel vážně...
Článek pěkný, ale... Pravidla jsou zákony hry. Trestní zákoník taky není vždy logický a tam jde o víc, než o hru. Jsem proti všem změnám v pravidlech hry (pat je krásná nelogičnost). Naopak bych zavedl změny v pravidlech pro hráče: například nulová čekací doba v soutěžích (čekání hráče ovlivní a v jiných sportech se opoždění taky netrpí - např. atletika) nebo že první tah proti pravidlům by měla být prohra, protože jde o tak hrubé přehlédnutí, které by jindy stálo partii. S opakovanými nabídkami remíz by se taky něco mělo udělat.
No jistě, žádná hra není dokonalá, ale stejně s takovým Go se to nedá strovnat. Tam jsem po pěti minutách studia pravidel nechal, bo tam bylo na můj vkus příliš mnoho omezujících podmínek.
Petře, Petře, už se těším na braní mimochodem na žurfixu ...
Skvěle napsáno. Snad se dočkáme i pokračování, ve kterém se slečna po nastudování základů hry rozhodne zúčastnit se nějakého turnaje a pan otec jí bude vysvětlovat účel a význam jím zmíněných zákazu mobilů, sofijského pravidla a nulové tolerance ( i když ta poslední dvě pravidla se v soutěžích pro začátečníky nevyužívají ). Já samotná pravidla považuji za celkem rozumná a vyzkoušená zkušenostmi mnoha generací - s výjimkou absurdity, týkající se tzv. " matícího potenciálu " , jinak jakákoliv změna by byla jen na škodu. Komise pravidel FIDE např. informovala, že jí neustále chodí žádosti, aby byla zrušena možnost nabídky remízy, naštěstí to vypadá, že zatím v dohledné době nemá zájem nic měnit. A ještě jedna zpráva, týkající se podvádění - gruzínský hráč Gaioz Nigalidze, který byl usvědčen z podvádění, byl etickou komisí FIDE odsouzen k zákazu startu ve všech soutěžích, které jsou zasílány na výpočet Ela ( in any rated chess competition ) a byl mu odebrán titul mezinárodního velmistra.
Pěkné vánoční povídání. Také na pozadí připomíná podstatu šachu. Jedná se jen o hru, nikoli smysl života.
autorovi musím poděkovat za velmi pěkný článek a také mail adresovaný redaci. děkujeme
Přeji hráčům i funkcionářům klidné a pohodové svátky a vše nejlepší (včetně šachových úspěchů) v novém roce 2016.
P.S. Díky za web.
Velmi vtipný článek!
Nejvíce mě pobavila ta rošáda se vzetím věže na f4 - čekal jsem, že král projde přes f9, dokázal bych si představit, že se věži vyhne vrchem (Žijeme v trojrozměrném světě!), ale toto mě nenapadlo.
Jinak na stránkách New in Chess i jiných šachových médií se v poslední době často píše o nelogičnosti patu (GM Short a snad i Magnus Carlsen), braní mimochodem a dalších pravidel. Dělba bodu 3/4: 1/4 v případě patu nebo sebrání všech soupeřových figur by pomohla proti remízové smrti, ale měla by i svá úskalí. U sebrání všech figur by byla potíž s pozicemi typu Kh4, a4 x Ka5, h5, protože jedna strana pěšce sebere dříve než druhá. Nebo Kh4, a4 x Ka8, h5 - bílý posledního pěšce neudrží. Pokud bychom jako "malou výhru" nebrali v úvahu vzetí všech figur, ale jenom pat, byla by asi remíza K+S:K nebo K+J:K, protože při přesné obraně se pat (na rozdíl od zahnání krále na kraj šachovnice) asi vynutit nedá. Hrozila by nečestná hra u nabídky remízy, protože by téměř nikdo nevěděl, zda hráč nabídl 1/2:1/2, nebo 1/4:3/4. A v neposlední řadě bychom přišli o tisíce krásných studií.
Ale článek naštěstí pojednával o něčem jiném a je napsaný velmi pěkně. Šachy nejsou tak docela logické, ale život koneckonců také ne. A důležité je, že šachy máme rádi.