John Cochrane a jeho gambit (1)

John Cochrane (4. 2. 1798 – 2. 3. 1878) je dnes již pozapomenuté jméno jednoho z nejsilnějších britských šachistů první poloviny 19. století, jehož nástupcem se poté stal mnohem slavnější Howard Staunton. Jak jeho zajímavá životní dráha, tak i jeho šachový odkaz však ukazuje, že je zapomínán trochu neprávem.

Narodil se 4. února 1798 ve významné skotské rodině a po ukončení střední školy nastoupil jako kadet do britského královského námořnictva. Údajně sloužil i na lodi Bellerophon, na které roku 1815 do Anglie přicestoval Napoleon Bonaparte. Po skončení napoleonských válek však Cochrane od námořnictva odešel a začal se připravovat na kariéru právníka. Během studia na univerzitě se také objevuje první zmínka o Cochranovi jako o šachistovi. Roku 1819 totiž Cochrane sehrál pět handicapových partií proti známému von Kempelenovu šachovému „automatu“, tak zvanému Turkovi.  Navzdory výhodě pěšce a tahu navíc Cochrane zápas prohrál v poměru 3:1 při jedné remíze, úroveň jeho hry zřejmě ještě nebyla kdovíjaká. Nicméně již roku 1822 Cochrane vydal šachovou příručku nazvanou „A Treatise on the Game of Chess“, obsahující kromě přejatých pasáží i řadu jeho vlastních analýz. Je rovněž známo, že v téže době sehrál zápasy s tehdejšími význačnými francouzskými hráči Deschapellesem a Labourdonnaisem.   

Po absolvování univerzitních studií odjel mladý právník do Indie, kde se usídlil v metropoli této tehdejší britské kolonie – v Kalkatě. Rychle se stal úspěšným a respektovaným advokátem, současně ale nevynechal žádnou příležitost k šachovému soupeření s krajany či místními hráči.

Ještě těsně před odjezdem do Indie se Cochrane roku 1824 zúčastnil významné události šachových dějin, totiž zahájení prvního korespondenčního zápasu mezi družstvy Edinburgu a Londýna. 

Roku 1841 se Cochrane vrátil do Londýna a úspěšně se věnoval hře v londýnských šachových klubech. V té době však už ho svým uměním zastínil o 12 let mladší Howard Staunton. S ním sehrál Cochrane přes stovku partií, Staunton však byl výrazně úspěšnější a ke konci jejich soupeření už dával svému protivníkovi výhodu tahu a pěšce – tehdy dosti obvyklý hendikep. Navzdory určité rivalitě však Cochrane pomohl Stauntonovi s přípravou na zápas proti francouzskému mistru Saint-Amantovi, který Staunton roku 1843 vyhrál a byl poté několik let považován za nejsilnějšího hráče na světě.

Je nutno si uvědomit, že se bavíme o době, kdy se ještě nehrály šachové turnaje a zmíněné zápasy měly většinou charakter série – v dnešním slova smyslu – volných partií. Něco jako časová kontrola neexistovalo, hrálo se v kavárnách a také chování diváků sotva odpovídalo dnešním standardům.  

Předvedeme nyní dvě ukázky hry Johna Cochrana v tomto období. V pozici našeho prvního diagramu nastražil Cochrane svému soupeři jednoduchou léčku, do které se vůdce bílých chytil. Po tazích 15... Df7 16.exf5 Dxf5 totiž zahrál 17.g4? a byl tvrdě potrestán. Jistě sami rychle najdete, jak.

V pozici druhého diagramu Cochrane přesvědčivě realizoval svou výhodu proti samotnému Stauntonovi. Stalo se 25.De4+ g6 26.Vxa8 Jxc5 27.Dd4 (dvojí úder, hrozí i mat na h8) Sg7 28. Dh4+ Sh6 29.Vh8+! Kxh8 30.Dxh6 a černý se před dvoutahovým matem vzdal.  

Na sklonku roku 1843 odjel Cochrane znovu do Kalkaty, kde pokračoval ve své úspěšné profesní kariéře a stal se předním členem místní advokátní komory. Stejně intenzívně se ovšem věnoval i šachové hře v místním klubu, kde ale dlouho postrádal rovnocenného soupeře. Jeden z Cochranových klubových kolegů se tehdy doslechl o venkovském bráhmanovi jménem Mahesh Chandra Bonnerjee (někdy též Bannerjee, správnější česká transkripce je asi Maheš Čandra Bonerdží), kterého prý v šachu nikdo nikdy neporazil. Dotyčný šachista Bonnerjeeho skutečně vyhledal, zahrál si s ním – a partii prohrál. Oba muži se vrátili do Kalkaty společně a Bonnerjee byl představen Cochranovi. První vzájemnou partii sice Cochrane vyhrál, ale hra asi padesátiletého Inda, který se jen krátce předtím seznámil s evropskými pravidly, na něj udělala velký dojem. Později Cochrane prohlásil, že nikdy nepotkal šachistu s takovým přirozeným nadáním. Bonnerjee byl klubem zaměstnán jako profesionální hráč a jeho hra se velmi rychle zlepšovala. V letech 1848-1860 s ním Cochrane sehrál stovky partií.

Pravidla indického šachu se v té době (ale ještě i značně později) od šachu evropského lišila, někdy i dost výrazně. Tak například neexistoval dvojkrok pěšce a neexistovala ani rošáda (místo toho mohl nešachovaný král jednou za partii táhnout jako jezdec). Není tedy divu, že i po přechodu na evropská pravidla byla hra indických šachistů značně svérázná, a to zejména v zahájení.

Svoje partie si Cochrane pečlivě zapisoval a posílal je do Anglie Stauntonovi, který některé z nich publikoval ve svých knihách a v roce 1843 jím založeném časopise Chess Player’s Chronicle. Howard Staunton si Cochrana vážil a oceňoval jeho roli coby „otce anglické šachové školy“. Díky jeho publikační činnosti se zachoval značný počet Cochranových partií, které přešly i do současných šachových databází. 

V Megadatabázi je 791 Cochranových partií, z čehož ve 464 případech byl jeho soupeřem právě zmíněný Bonnerjee a dalších 199 partií Cochrane sehrál s jiným indickým hráčem jménem Somacarana. Oba tito Cochranovi pravidelní soupeři museli být velmi talentovaní, protože se rychle naučili evropské šachy a Cochrane je evidentně považoval za sobě rovné – alespoň v tom smyslu, že jim nedával žádnou počáteční výhodu, jak bylo tehdy zvykem v partiích soupeřů nestejné úrovně. 

Můžete si zde přehrát několik dalších ukázek hry Johna Cochrana i jeho soupeřů. Je z nich zřejmé, že Cochrane nevynechal jedinou příležitost k založení ostrého útoku, dosti často ne zcela korektního. Ovšem na rozdíl od vynalézavého vedení útoku bylo umění obrany i u tehdejších nejsilnějších hráčů ještě v plenkách.  

Když Staunton roku 1851 zorganizoval v Londýně první mezinárodní šachový turnaj, kalkatský šachový klub i Cochrane osobně poskytli významné finanční dary, které pomohly uskutečnit tuto zásadní událost v historii moderního šachu.   

Po definitivním návratu do Anglie pokračoval v advokátní praxi již jen na částečný úvazek. Vydal několik právnických knih a samozřejmě i nadále hrál šachy, ovšem již jen pro zábavu. Byl rovněž nadšeným divákem šachových soutěží. Vzhledem ke zhoršenému sluchu byly jeho „polohlasné“ poznámky k probíhajícím partiím zdrojem pobavení hráčů i diváků. Byl však v šachové komunitě až do konce života velmi oblíben.

Cochranův styl romantického útočníka byl velmi atraktivní. Jeho příspěvky k teorii zahájení, ve své době významné, však většinou neodolaly prověrce časem a zejména drtivé síle šachových programů. Z jeho šachového odkazu, kterému se budeme věnovat ve druhé části tohoto povídání, má dodnes význam tzv. Cochranova obrana v koncovce věže proti věži a střelci. A milovníci šachové romantiky mohou proti ruské hře zkusit riskantní, ale zajímavý Cochranův gambit.

Konec 1. části

Miloslav Vanka

Autor článku je významným spolupracovníkem výukového serveru My-Chess. Vytvořil řadu témat výukové encyklopedie šachu Šachopedie, například v oblasti taktiky a koncovek. Speciálně doporučujeme jeho články v Šachopedii o významných českých a československých šachistech a články o problémovém šachu.