Jdou šachy a duševní nemoc dohromady?

A tak bohužel dopadne většina nadšenců pro svět 64 polí.

Malé úspěchy

Jako malý jsem byl hrou zcela pohlcen, obzvláště když nebyly v dosahu jiné hry. Pravidla jsem odkoukal na ozdravném táboře v Chorvatsku, a ještě ten den porazil všechny tamní hráče na hlavu. Byl jsem pak přeborník Čech do 10 let. Později se projevily některé povahové vady a můj herní styl začal upadat a spolu s ním jsem se i propadal tabulkami různých dětských soutěží. Měl jsem snad i zájem o alkohol a různá ta večerní dobrodružství, přesto nemohu říct, že bych si život nějak zvlášť užíval. V Pardubicích na Czech Open jsem ponocoval a trávil čas s přáteli, pak jsem se celý rok zase jen těšil. Nikdy jsem netrénoval, vážný zájem o hru se probudil až kolem 20 let věku, v pozadí tohoto zájmu ale byla touha něco si dokazovat. Chtěl jsem všem ukázat, že talent prostě nezanikne, že snaha je zbytečná a přirozená genialita se projeví. S tímhle přístupem jsem začal hrát agresivněji a povedlo se mi vyšplhat téměř až na hranici 2300 elo, sehrál jsem i některé památné partie, které si však nepamatuju a ani v databázích nejsou zaznamenané. Zejména lituju výhry nad Zeinab Mamedjarovou, kdy jsem obětoval dámu, obemknul jejího krále v matové síti dvěma věžemi a třemi lehkými figurami a poté prchal černým králem před její dámou až někam na c3. Pak soupeřce došly šachy, když jí překážely vlastní pěšci a figury a následovalo konečně provedení matového závěru.

Šachy jako prostředek obživy

Přestože jsem měl takovéto z mého pohledu památné záblesky skvělé hry, celkově se mi nedařilo dobře. Chtěl jsem se po konci studií literatury živit jako šachový trenér, dokonce jsem si na to udělal kurz, věnoval jsem hodně práce přípravě na hodiny, nebylo ale možné s tak nízkou výkonností a s takovým zmatkem v hlavě skutečně něco dokázat. Navíc i jako trenér jsem se chtěl paralelně zlepšovat ve hře, při pohledu nazpět vidím, že by bylo účinnější nastoupit do nějaké práce a ve volném čase se věnovat buď turnajům nebo trénování. Motivací ke hře už v této době byly téměř existenční starosti (a nikoliv existenciální radosti). Neviděl jsem jinou možnost, jak se vůbec živit. Nic jiného jsem vlastně neuměl, šachy ale také ne. Možná kdybych už dříve uvěřil, že „genialita“ sama o sobě nestačí, že je potřeba se nějak projevovat a všelijak jinak zabezpečovat, že je potřeba se něčím ve světě vyznačovat, možná bych činil dílčí kroky, abych vše nakonec zvládnul. Já byl ale pořád mladistvý, nechtělo se mi dospět, a tak jednoho dne zaťukala na křehkou bránu mé osobnosti psychóza. Šachy se rázem staly věcí zcela nedostupnou, s diagnózou schizofrenie toho člověk moc neuhraje, první rok po propuknutí nemoci jsem maximálně zvládal nabízet remízu v osmém tahu.

Co škodí v šachu, v životě prospívá

Je pravda, že i s diagnostikovanou schizofrenií se mi jednou povedlo se (v mých očích) šachově zviditelnit, když jsem skončil asi 5. na každoročním turnaji Pankrác Cup a z 8 kol získal třikrát cenu za nejlepší partii kola. Některé z těchto líbivých útoků byly pak publikované v Československém šachu. Léčba schizofrenie se ale stále protahovala, nyní se už jeví celkem doživotně, začal jsem být velmi smířlivý a lenivý a hodně jsem přibral, čímž jsem přišel o fyzickou kondici. Výsledkem těchto jinak celkem blahodárných změn byl pád o 200 elobodů. A také částečná ztráta zájmu o šachy, zejména o ty soutěžní, které byly vždy spjaté s namáhavým cestováním.

Zatímco v šachách mi smířlivost neprospěla, v pracovním životě jsem díky ní získal dobré vztahy a vazby. Pracuju na pozici zaměstnance v mnoha projektech pro lidi s duševním onemocněním, například jako lektor literární dílny a jiných kurzů ve Škole zotavení, nebo jako novinář a konečně také jako moderátor veřejných besed v oceňovaném projektu Studio 27. Zde mohu mluvit i o svých zkušenostech s šílenstvím, v těchto kontextech jsou totiž ceněné a tvoří vlastně nutný předpoklad mé práce. Mohu si také dovolit chybovat častěji, než je lidské.

Slyšel jsem, že z pohledu personalistů není záliba v šachu žádná velká výhra. Šachisté se prý hodí spíš na pozice manažerů, než řadových zaměstnanců a „týmových hráčů.“ Má nynější vášeň pro práci je tedy možná také to, co mě přimělo slevit z požadavků na sebe a stát se v jistém smyslu jedním z mnoha. Jedním z mnoha, kteří nelítostný svět duševního sportu pomalu opouštějí.

Tomáš Vaněk