Jak pracovat s motivací (II.): lze ovlivnit vnitřní motivaci

Můžeme sice člověka donutit pod hrozbou trestu, aby se choval určitým způsobem, stejně tak můžeme člověka motivovat prostřednictvím odměn, aby jednal tak, jak si my sami přejeme, nicméně tresty a odměny ovlivňují pouze chování, nikoliv vnitřní svět pocitů a emocí. Což platí zejména o trestech.

Vnitřní motivaci můžeme napomoci pouze nepřímo. Takže žádný frontální útok, žádný nátlak, přesvědčování, doporučování nebo domlouvání. Vlastně čím více na někoho tlačíme, tím větší má tendenci se odtahovat. Nemůžeme prostě nikoho nutit, aby si něco zamiloval, ale můžeme tomu jít naproti. Tenista Ivan Lendl si náhodou koupil plakát Alfonse Muchy, aniž by pořádně věděl, o koho vlastně jde. Umění moc nerozuměl, ale plakát se mu zalíbil. A tak to mohlo i zůstat. Náhoda tomu ale chtěla, že měl později možnost seznámit se v Praze se synem Alfonse Muchy, který mu vyprávěl o svém otci, o jeho životě a díle. Od tohoto setkání se Ivan Lendl stál vášnivým sběratelem díla Alfonse Muchy. Emoce jsou nakažlivé a platí to i o nadšení. Když slyšíme někoho živě hovořit o svém koníčku, filmu či nějakém obrazu, stěží se ubráníme zvědavosti. Člověk může k nějaké činnosti zahořet touhou sám od sebe, ale často jsou impulsem právě lidé, kteří dokáží o věcech zaníceně a poutavě vyprávět.

Vzpomeňte si, kdo vás naučil hrát šachy: kamarád, otec, maminka, dědeček, sourozenec? Kdo byl váš první šachový soupeř. A ten, kdo vám ukázal pravidla, naučil vás jen hrát šachy, nebo vám taky vštěpoval náklonnost a lásku ke hře? Šachové přednášky by se rozhodně neměly omezovat jen na praktické rady, jak hrát partii. Součástí šachového vzdělávání by měly být také přednášky o šachové historii, ale především o šachistech. A to především historky zábavné i poučné. Šachisté mají podobné historky rádi. A navíc se zdá, že tento typ humorných příhod šachoví hráči přímo přitahují. Velice pěkným způsobem vás šachovým světem provede Psychologický průvodce šachovou partií od Jiřího Veselého, případně můžete sáhnout po knihách z pera Karla Opočenského. Nevěřím sice ani z poloviny tomu, že dané příběhy a anekdoty jsou pravdivé, ale to nevadí, jak prý říkají Rusové, hlavně že jsou dobře vymyšleny. Když před každou předváděnou partií krátce pohovoříte o obou aktérech, sportovním ovzduší, ve kterém se partie hrála, o významu a vlivu partie na šachovou hru nebo šachovou kulturu, pomůže vám to je více vtáhnout do dění na šachovnici.

Někdy se zapomíná, že hlavní úlohou trenérů je prohlubovat radost svěřenců ze hry. Nikdy bychom neměli kvůli sportovnímu výkonu zapomínat na motivaci a přirozený zájem. Pouze na sportovních výsledcích se stavět nedá. Je snadné milovat hru, ve které dominujete nad ostatními, ale co když to jednou skončí. A ono k tomu jednou skutečně dojde. Kdyby měli u šachu zůstat jen ti, kteří pořád jen vyhrávají, bylo by nás šachistů po čertech málo. A zbyl by vůbec nějaký? 

Prostředí nás ovlivňuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Není tajemstvím, že hudebně nadané děti často pochází z hudebně založených rodin. Roli tu hraje jednak dědičnost, ale také skutečnost, že v těchto rodinách mývají jejich členové k hudbě velice blízko. Láska k hudbě se tak nenásilně předává z generace na generaci. Vliv rodiny samozřejmě značně převyšuje jakékoliv možnosti trenéra. Pokud náhodou není rodič a trenér tatáž osoba. Dítě, kterého rodiče podporují v jeho zálibách, má oproti ostatním nespornou výhodu.

Také v kroužcích můžeme využívat prostředí k prohloubení zájmu. Tím nejjednodušším způsobem je úprava šachové klubovny. Rozhodně bychom neměli zanedbávat výzdobu vlastní klubovny a aktivně pracovat s nástěnkami: fotografiemi, žebříčky různých výkonových soutěží, medailonky velkých šachistů, šachové vtipy apod. To všechno by měli mít žáci pěkně na očích. V zásadě je to nejmenší, co můžeme udělat. 

Je zřejmé, že lásku k šachu nemůže předávat ten, kdo ve skrytu duše myslí jen na sportovní stránku věci. Nadšení a upřímný zájem se nedá předstírat. Kromě rodiny mají v tomto směru pochopitelně nezastupitelnou roli právě trenéři. Ne však ti vrcholoví, kteří se starají o talentovanou mládež, ale ti malí, bezejmenní, kteří se obětavě věnují (úplným) začátečníkům. Ruku na srdce, nikoho nebaví vysvětlovat, jak se táhne koněm. Raději bychom pracovali s vyspělejšími svěřenci, kteří už něco umí. Jenomže někdo se  těm malým pišišvorům věnovat musí, i když v tom žádnou slávu a uznání nenalezneme. 

Většina těchto trenérů logicky nebývají příliš silní hráči. A možná to nám brání v tom, abychom jejich přínos dostatečně ocenili. Výše ratingu ale není všechno. Nedokáže nahradit osobní zaujetí, obětavost, nadšení a trpělivost. Ostatně nejúspěšnější trenéři nejsou ti nejsilnější praktičtí šachisté, ale ti, kteří jsou své práci zcela oddáni. „Průměrný učitel vykládá. Dobrý učitel vysvětluje. Vynikající učitel demonstruje. Velký učitel inspiruje.“, tato slova vyřkl Genna Sosonko ve své knize Znal jsem Capablanku … na adresu Vladimíra Grigorijeviče Zaka, pod jehož pedagogickým dohledem vyrostlo mnoho silných šachistů, například Korčnoj nebo Spaskij. Myslím si, že to nikdo neřekl výstižněji.

Martin Pardy