Carl a Thomas milovali remízy

V  diskusi pod recenzí hraného filmu Tah pěšcem o šachovém zápase století Spasskij-Fischer v roce 1972 (vyšla zde v květnu 2016 a recenzent vytýkal filmu několik směšných i zásadních chyb) čtenáři vzpomněli umělecká díla, která nebyla „zločinem proti šachovému národu“. Dvě se našla snadno – Šachová novela Stefana Zweiga (1941) a Lužinova obrana Vladimíra Nabokova (1930). Obě knihy jsou dnes považovány za skvělá literární díla a šachy v nich hrají podstatnou roli. 

Poté, co recenze na film Tah pěšcem vyšla, jsem pocítil touhu nějaké jiné „šachové“ umělecké dílo pochválit. Nikoliv proto, abych byl hodný recenzent, nýbrž proto, že toto dílo je opravdu zdařilé (podle mého subjektivního hodnocení) a zároveň bez „šachových“ chyb. Recenzovat mistry Zweiga a Nabokova jsem si netroufal, a tak nezbylo, než se poohlédnout jinde.

Nemusel jsem dlouho hledat. Náhoda mi (v prodejně Levných knih) podala do ruky malou brožovanou knížku s nepřehlédnutelným šachovým motivem na obálce: praktický šach, žádná umělecká idealizace nějaké figurky nebo šachovnice. Thomas Glavinic: Láska Carla Haffnera k remízám. Když jsem zjistil, že původní cena (200,- kč) se v Levných knihách smrskla na směšný zlomek, tak jsem Glavinicův román (vydaný v prestižním nakladatelství Paseka) zakoupil. A rychle a s velkým nadšením přečetl.

Osobě autora se budu věnovat podrobně na závěr recenze, proto knížku otevřeme a podívejme se, o čem je. I když má kniha malý formát a jen 200 stran, tak se jedná o plnohodnotný román – tak, jak román definovalo 19. století. Autor píše úsporně, avšak nikoliv chudobně. Životní příběh vídeňského šachisty Carla Haffnera na čtenáře nahrne v krátkých, přehledných kapitolách. Román přečtete, i když nebudete příliš pospíchat, za tři hodiny.

Fotografie na obálce ukazuje šachovou pozici, která vznikla po 35. tahu černého v 10. partii zápasu o titul mistra světa Lasker-Schlechter v roce 1910. Ostatně je to u fotografie napsáno, a kdo nevěří, může si to snadno zkontrolovat. Tato poslední a rozhodující partie je jedna z nejslavnějších v dějinách zápasů o titul mistra světa a také jedna z nejtajemnějších, tak ji jistě snadno najdete ve svých knihách, nebo vám pomůže strýček Google.

Tady je třeba prozradit „pointu“ románu. Hlavní hrdina – vídeňský šachový velmistr se sice v románu jmenuje Carl Haffner, avšak je to ve skutečnosti Carl Schlechter. Zatímco ostatní postavy se jmenují „podle sebe“ (Emanuel Lasker, Siegbert Tarrasch, David Janowski, Harry Pillsbury, několik vídeňských šachových mistrů, atd.), tak u titulní postavy autor příjmení změnil. Co ho k tomu vedlo, se pokusím vysvětlit později.

Ústředním motivem románu je zápas o titul mistra světa mezi (v té době neporazitelným Lasekerem) a nejlepším vídeňským šachistou Carlem Haffnerem (Schlechterem, pochopitelně…). Okolnosti, za jakých byl tento zápas dohodnut, byly ve své době nezvyklé. Bude se hrát jen 10 partií (standardem v té době bylo, že vítězem zápasu o titul mistra světa bude ten, kdo vyhraje 8 nebo 10 partií v teoreticky nekonečném zápase), v případě remízy 5:5 po desáté partii zůstává titul u dosavadního mistra světa, tedy Laskera. Zápas byl tedy od začátku definován jako velmi krátký, a autor vysvětlí, proč tentokrát Lasker upřednostnil „stručný formát“.  

(V následujících odstavcích je několik mírných spoilerů.)

Carl Haffner je vynikající šachista, avšak není to bojovník. Jeho povaze se příčí pomyšlení, že by měl soupeře porazit, zadupat do země, zlomit, rozplakat, ztrapnit. Haffnerovi zcela chybí základní lidský instinkt: Být spokojen sám se sebou, protože JÁ jsem v něčem lepší, než ten ubožák, po němž právě šlapu. Důležité je neprohrát. Remíza, nebo výhra – to je jedno, hlavně neprohrát. Haffner chce, aby se šachové figurky po šachovnici pohybovaly v krásných a logických obrazcích. Protože podle Haffnera jsou šachy především výsostné umění, extrakt elegance. Šachy je třeba studovat, snažit se je chápat, nikoliv skrze ně trápit nebo dokonce porážet soupeře. Samotář Haffner je nejšťastnější, když může pozorovat, jak kolegové ze šachového klubu analyzují pozici a on jim poradí, jaké tahy je třeba provést, aby krásno vystoupalo ze šachových políček a omámilo všechny okolo. Haffner se účastní turnajů, sehraje šachovou partii, avšak proč by soupeře porážel? Co by z toho měl? Jen tíživý pocit, že někomu ublížil.

Glavinic v několika krátkých retrospektivách do Haffnerova dětství a mládí ukazuje, jak byl tento „člověk naprostého míru“ utvářen, a také, co musel od okolního nepřátelského světa snášet. Haffner je chudý, ale nevadí mu to; je sám, ale nevadí mu to; je nejlepší (protože neporazitelný) šachista v rakouských zemích, ale nevadí mu to. Až do doby, kdy si pánové z Vídeňského šachového klubu uvědomí, že by Haffner mohl být důstojným soupeřem Emanuela Laskera. Lasker je mistrem světa už šestnáct let a je neohrozitelný – tedy těmi, kdo Laskera vyzývají: (Marshall – 0:8, Tarrasch – 3:8, Janowski – 0:8). Haffnerovi spoluhráči seženou sponzory – především barona Alberta Rotschilda – a dojednají s Laskerem zápas. Prestižní zápas, protože hrát bude nejen Lasker s Haffnerem, ale i Berlín s Vídní a především Německé císařství s Rakousko-Uherskem.

Haffner je do zápasu s Laskerem svými kolegy doslova přivlečen, a pochopí, že pro jednou je třeba „trochu“ svou životní filosofii pozměnit. Prvních pět partií se hraje ve Vídni, pak se na druhou polovinu všichni přestěhují „k Laskerovi“ do Berlína. Zápas je od počátku vyrovnaný – to není překvapení. I když… V první partii má Lasker ve věžové koncovce velké potíže, ale mistr světa najde remízu. Zdá se, že zápas sice nebude nudný, ale sázka na konečný výsledek 0:0 při 10 remízách vyhlíží rozumně.

Glavinic se při popisu zápasu Lasker – Haffner věrně drží skutečného zápasu Lasker – Schlechter. Pokud si při popisování jednotlivých partií v Glavinicově románu příslušné partie paralelně přehrajete, tak neuděláte chybu. Na druhou stranu: Glavinic to „se šachem“ nepřehání a jeho román dokáže přečíst a pochopit a užít si ho i člověk nešachový. Domnívám se, že největší „neliterární“ přínos Glavinice spočívá v tom, že šachové téma dokáže podat i pro laika srozumitelně a napínavě. Myslím, že ještě nikdy nebyly šachy v celé své složitosti v nějakém uměleckém díle prezentovány tak jednoduše a zároveň pestře.

Glavinic podpírá děj románu několika vedlejšími nešachovými motivy – je zde ženská postava, nikoliv proto, aby tam byla alespoň jedna sukně, ale proto, že to plyne z logiky děje. Je třeba čtenáři ukázat zápas, a potažmo i šachisty, očima nešachisty, přesněji: mladé, krásné a emancipované nešachistky. Ale nebojte se, dotyčná dáma nijak nenaruší Haffnerovu asexuálnost. Prostě mu jen fandí a pomáhá. (Tady Glavinic polemizuje s Nabokovem a jeho Lužinovou obranou, kde jistá mladá dáma zcela rozbije krunýř hlavního hrdiny, a tím ho nepřímo zahubí.)

Klíčové (a slavné) páté partii zápasu (poslední ve Vídni) věnuje Glavinic dlouhou kapitolu. Bílý Haffner ji pokazí a dlouho se hraje koncovka Dáma a Věž na každé straně, Haffner má pěšce méně. Avšak Lasker si nezodpovědně vezme ještě jednoho pěšce a Haffnerovy těžké figury ožijí. Zaskočený Lasker pohrdne „svým“ věčným šachem a po hrubé chybě (snaží se zabránit věčnému šachu bílého) prohraje.

Asi nás nepřekvapí, když po partii Haffner nemá ani trochu radost (naopak má starost, jak splatit baronu Rothschildový malý dluh), zatímco jeho kolegové skotačí v sedmém nebi.  Stačí odejet do Berlína a tam pětkrát remizovat a titul bude náš! Bude patřit Vídni a našemu císaři!

V Berlíně jde zpočátku vše podle tohoto scénáře, hraje se sice bojovně – otevřená španělská, a sicilská, ale narušit rovnováhu se Laskerovi nedaří. Do Berlína se sjíždějí čumilové, novináři, šachisté všeho druhu a všech výkonností, protože ve vzduchu visí senzace: Jedinečný dr. Lasker asi prohraje…

Představa, že Haffner bude novým mistrem však nejvíce tíží … Haffnera. Tuší, že se mu změní život, už asi nebude spokojeným chudým samotářem, který je nejšťastnější, když najde při analýze na šachovnici správný tah, nebo když poslouchá, jak jeho nevlastní sestra hraje na klavír.

A pak přichází den pro 10. závěrečnou partii. Aby Lasker titul obhájil, musí bílými vyhrát, a když to nejde 1.e2-e4, tak to musí jít 1.d2-d4. Hraje se slovanská obrana, ale jen chvíli, protože Haffner hraje proti (tehdejší) strategické logice. Dodnes je tato partie považována za jednu z největších záhad šachové historie. Proč Haffner hraje proti své přirozenosti tak agresivně, takřka nekorektně? Někteří chytrolíni dnes tvrdí, že to bylo nutné. Podle „propozic“ prý stačila Laskerovi k uhájení titulu i prohra 4,5:5,5. To je naprostý nesmysl.

Pokud jsem autora knihy až dosud chválil, tak nyní musím ještě více přitlačit na pilu. Glavinic do svého hrdiny vidí a srozumitelně čtenáři vysvětlí, proč Haffner tuto poslední partii musí, prostě MUSÍ hrát na výhru, i když mu stačí remizovat. Zaskočený Lasker chybuje a všichni v sále vidí Haffnerův vítězný manévr. Avšak Haffner zahraje jinak a po chvilce ještě o něco více jinak. Po hektickém boji Lasker partii vyhraje, a titul na poslední chvíli obhájí. Při vyhlašování vítěze poprvé a naposled vzkypí v románu vášně. Vždy klidný a uskřinutý Haffner je náhle někým jiným. Haffnerův přítel vyzývatelův výbuch vzteku suše komentuje: „Zuří. Chová se jako Janowski po prohrané partii.“ Glavinic rozesel po knize několik dobrých vtipů a špílců a toto je jeden z nich. Pravda, jedná se povětšinou o cimrmanovské profesní anekdoty typu „H₂SO₅“, pokud čtenář cholerického Janowského nezná, tak se bohužel nezasměje.  

Autor nám ještě ukáže naprostý závěr Haffnerova života. Hrdina umírá, stejně jako Schlechter v prosinci 1918 v Budapešti ve věku 44 let, avšak příčina smrti je docela jiná, že „zaprotokolovaný“ zápal plic. A pak – poslední tři stránky – čtenáře k slzám dojme krátký epilog: Návrat v čase do doby, kdy Carl Haffner miloval remízy…

(Konec části s drobnými spoilery.)

Glavinic napsal kompaktní, čtivý a moudrý román. Daří se mu jak dobu, tak postavy, tak i šachové partie svižně a přehledně popsat, aniž by čtenáře přepadl na jediný řádek pocit nudy nebo zbytečného tlachání. Recenzent se tentokrát jako vyhledávač šachových nebo historických kiksů naprosto nechytal; a je tomu velmi rád! Glavinic byl při psaní románu „šachově bezchybný“ a historicky věrný.  Zdařilý překlad, včetně zastaralé šachové terminologie, dílu pomáhá.

Po dočtení románu jsem začal po autorovi pátrat. A zjistil jsem toto: Thomas Glavinic (*1972) žije ve Vídni a Láska Carla Haffnera k remízám z roku 1998 je jeho prvotina. Podle Wikipedie hraje Thomas Glavinic šachy od útlého dětství a v roce 1987 získal druhé místo na mistrovství Rakouska v soutěži H16. Jeho prvotina vzbudila v německy mluvících zemích značný zájem, byla přeložena do několika jazyků. Thomas přestal taxikařit a stal se profesionálním spisovatelem. Dosud má na kontě devět románů, do češtiny však byl přeložen jen „Haffner“. Bohužel.

Podíval jsem se na FIDE stránky, abych si, spíše jen pro zábavu, zkontroloval, jaké má Thomas aktuálně elo. A byl jsem překvapen. Jeho elo má hodnotu slušných 2125, avšak od roku 2000 nesehrál jedinou FIDE-evidovanou partii (před rok 2000 FIDE statistika nesahá). Thomas se stal spisovatelem, a proto zanechal šachu. Nebo obráceně: Thomas zanechal šachu, a proto se stal spisovatelem. Avšak proč by se spisovatelování a hraní šachu navzájem nesnášelo?

Když jsem si stáhl Thomasovu fotografii z jeho webovek a porovnal ji s fotografií Carla Schlechtera, uviděl jsem, že tito dva muži mají něco společného. I přes propast jednoho století. Zasmušilý, smutný a vědoucí výraz v očích. Co když Haffner je trochu Schlechter, ale o mnoho více Thomas Glavinic?

Carl Schlechter

Glavinic psal svou prvotinu v dvaceti pěti letech. A tomto věku každý spisovatel (i ten nejlepší) píše především o sobě. Protože okolní svět ho ještě příliš nezajímá. Thomas se do Haffnera promítl a „posadil se“ do slavného zápasu proti Laskerovi. Proto v románu nehraje s Laskerem vyzývatel Schlechter, ale fiktivní Haffner. Haffner je „součet Schlechtera a Glavinice“. Thomas Glavinic geniálně zabil dvě mouchy jednou ranou. Vypsal se ze svých „šachových“ pocitů a dokázal to přenést na atraktivní, historický námět.

Pro Rakušany zápas Lasker – Schlechter stále znamená hodně. Je to jediný zápas o mistra světa v šachu, kdy hraje Rakušan.  Představte si, že by v roce 1910 proti Laskerovi zasedl v podobném zápase Oldřich Duras. Dodnes by to byla zlatá vzpomínka celého českého národa, nejen šachistů.

Schlechter se nikdy slavným spisovatelem nestal a zůstali mu z celého života jenom šachy. Thomas Glavinic se dokázal šachového zakletí zbavit. Neznám ho, ale dovedu si představit, jak doma dopoledne píše novou knihu, odpoledne se věnuje rodině a večer si sám nebo s přáteli přehrává či analyzuje partii nebo zajímavou koncovku a hledá na šachovnici krásné obrazce.         

Až si Glavinicovu knihu přečtete, budete o lidech a šachách vědět více, i když už jste v životě a na šachovnici zažili skoro všechno.

Thomas Glavinic: Láska Carla Haffnera k remízám (Carl Haffners Liebe zum Unentschieden), překlad Radovan Charvát, Paseka, 2013

Anonce knihy na stránkách nakladatelství Paseka:

Petr Sýkora