I tak bylo jasné, kdo je mistrem a podle toho jsem se také k němu choval. Už nelze spočítat, kolikrát jsme se potkali na různých oficiálních srazech studií a kompozičního šachu i neoficiálně u piva. Úctu k jeho skladatelskému umění chovám dodnes, ale snad právě proto jsem podvědomě v celkovém posouzení jeho osobnosti přísnější. Veselými historkami z jeho nejšťastnějších bohémských let posloužit bohužel nemohu a musím odkázat na nejbližší číslo Československého šachu, kde se chystá rozsáhlý nekrolog s přispěním několika autorů.
Píše se únor 2008 a zrovna jsem dorazil z Ústí do vinohradské pivnice Na Třemošné, abychom s Mariem probrali chystanou knihu jeho studií. I když do lokálu vstupuji před jedenáctou dopoledne, zastihnout Mistra střízlivého už se nepodařilo a s knihou jsme opět nepokročili. Řeč se jako obvykle mění v Matoušův monolog o jeho niterních záležitostech. Před měsícem zemřel jeho idol Bobby Fischer. „Umřít v 64 letech je pro šachistu ideální konec,“ řekl mi Mario. „Jenže Fischer mě předešel, a kdybych to udělal také, nebylo by to původní.“ Podobné pesimistické nálady měly bohužel reálný podklad v Matoušově životosprávě; měl neuvěřitelnou spotřebu piva a do toho kouřil jednu cigaretu za druhou. Zemřel 4. 7. 2013 ve věku dožitých 66 let.
Návštěva Johna Beasleyho v Praze 1998, zleva: Michal Dragoun, Václav Kotěšovec, John Beasley, Alexander Fica a Mario Matouš
(zdroj: www.reocities.com)
Mario byl typický jednoúčelový génius. To se týkalo šachové skladby, zatímco v ostatních záležitostech byl značně nepraktický až bezradný. V nejlepších letech udivoval skvělými studiemi (on jim říkal „pecky“), ve kterých se spojily krásné nápady s mistrným ekonomickým zpracováním. Jejich úroveň byla světová a jako skladatele ho uznávali v šachově nejvyspělejších zemích Východu i Západu. Krásné stylové diagramy ovšem nepadaly z nebe a málokdo si uvědomoval, kolik dřiny každá taková „pecka“ znamenala. Když dostal nápad, nespal, nepil, nejedl a horečně materiál opracovával mnoho dní a nocí. Zatímco běžný skladatel se spokojí s jednou dvěma verzemi, Matouš jich prosíval desítky a snahám následovníků jeho práce vylepšit se většinou jen smál. Na šachovnici měl totiž skoro všechno a dobře věděl, proč šel zrovna svou cestou.
Méně vydařený byl Matoušův osobní život. Narodil se 16. 6. 1947 v Mladé Boleslavi a hned jako tříletý zažil uvěznění matky z politických důvodů a následný pobyt v dětském domově. Později odmítl vstoupit do pionýra a místo toho ministroval v římskokatolické církvi. Na oplátku mu režim místo studia povolil jen vyučení jako zámečník, což vedlo k trvalým problémům s hledáním vhodného zaměstnání. V devíti letech se naučil šachy a ty mu otevřely poněkud lepší perspektivy. Po absolvování vojenské služby v roce 1968 jeho šachová síla vzrostla, v roce 1971 vyhrál středočeský přebor a postoupil do polofinále republiky. Díky šachovým kontaktům sehnal také slušné místo. V té době se oženil, ale manželství se brzy rozpadlo.
V roce 1976 se přestěhoval do Prahy, kde ho šachoví přátelé Eduard Meduna a Petr Špaček přivedli do Tesly Karlín. Zde hrál 1. ligu a zároveň získal dobré zaměstnání na mnoho let. V letech 1980 - 90 hrál ve Spofě Praha, ale to už pomalu převážily jeho kompoziční aktivity.
75 narozeniny Jaroslava Brady (Praha 25. 5. 2000), zleva stojí: A. Fica, V. Kotěšovec, P. Kameník, M. Dragoun, zleva sedí: M. Matouš, J. Brada, J. Jelínek, J. Karel
(zdroj: www.reocities.com)
Matouš publikoval první studii v roce 1968 a rychle se vypracoval na úroveň světové špičky. Jedním ze skvělých rysů jeho tvorby bylo neustálé spojení s praktickým šachem. Kam přišel, dával své nové skladby řešit praktickým hráčům. Někteří ho proto vyhledávali, jiní se mu ze stejného důvodu vyhýbali :--).
Matouš složil přes 300 studií, z toho bylo 160 vyznamenaných (20 pochval, 50 čestných uznání a 80 cen, z toho 20 prvních). Byl mnohonásobným přeborníkem Československa i České republiky, mistrem sportu a mistrem FIDE. Vyšší tituly, zejména GM, mu unikly proto, že od jisté doby přestal obesílat Alba FIDE. To už se začínaly projevovat psychické problémy; génius přece nemá zapotřebí trápit se nějakou administrativou.
V Praze strávil Matouš většinu života s družkou Hanou. I když komunistický režim nesnášel, paradoxně právě po jeho pádu se mu začalo dařit hůř. Opět musel hledat zaměstnání a po několika pokusech zakotvil trvaleji jako černý šerif v ochrance. Šachy hrál už jen jako koníčka v nižších soutěžích. I ve studiích se trochu „okoukal“ a místo cen začínal dostávat spíš čestná uznání a pochvalné zmínky; nicméně špičkovou skladatelskou úroveň si udržel zhruba do roku 2008. Pak už plně převážily jeho tvůrčí deprese a publikovat přestal úplně. Poslední ranou bylo úmrtí družky a nakonec Mario umírá 4. 7. 2013 v LDN zcela osamocen a bez prostředků. Poslední rozloučení formou zádušní bohoslužby zaplatí Český šachový svaz.
První ukázka je spíš na přehrání, i když její analýzou můžete strávit příjemný večer.
Ad pogous. Pan Vlasák se o tom ze skromnosti nezmiňuje, ale v letech 1998 a 1999 vydal v brněnském šachovém nakladatelství SNZZ skvělou brožuru Matouš under the Microscope (česky i anglicky). Takže Pražská šachová společnost má na co navazovat.
Jednou, asi před třiceti lety, jsem s ním hrál na vánočním bleskáči v Náchodě. Koncovku ovládl dokonale. Čest jeho památce!
Poslední rozloučení s Mario Matoušem formou zádušní mše proběhne v úterý 16. 7. od 16 hodin v rotundě sv. Rocha na Olšanském náměstí v Praze na Žižkově (zastávky tram 9 a 26, nebo 500 metrů od metra Flora).
Jinak jeho nekrolog najdete i v dnešním čísle Šachového týdeníku (Virtuos Jobova osudu) a také příští týden ve středu v magazínu IN (pravidelná středeční příloha Hospodářských novin).
Knižní vydání nejzajímavějších studií Maria Matouše připravuje Pražská šachová společnost, kniha vyjde na podzim.
I když se o skladatele mnoho praktických hráčů nezajímá, tento čtivý
článek si určitě každý rád přečte. A studii si přehraje, hlavně ty "trojvidle" (2x pat a jednou mat) mě po ránu rozesmály
, to musel být tedy borec
, čest jeho památce !