Výročí Henriho Groba (1904-2014)

Narodil se před sto deseti lety (4. června 1904) v českém Broumově a zemřel v roce 1974 ve švýcarském Curychu. Henry Grob se pro trnitou cestu šachového profesionála rozhodl v roce 1933. Pár let předtím se vydali na podobnou cestu dva další švýcarští mistři – Hans Fahrni a Paul Johner. Ovšem přestěhovali se přitom do Německa, kde bylo mnohem více možností vydělat si šachem na živobytí. Grobovou základnou však zůstalo Švýcarsko.

Mnohostranně se také zasloužil o popularizaci šachu ve své vlasti, ačkoliv mu to Švýcarský šachový svaz a mnozí kolegové příliš neusnadňovali, obviňujíc ho z „hraní za peníze“. Zvlášť časté neshody měl kvůli tomu Grob s vlivným basilejským učitelem a redaktorem časopisu „Schweizerische Schachzeitung“ Erwinem Voellmym. Pro šachového profesionála jsou nejdůležitější složkou jeho živobytí turnaje a úspěchy na nich. Poprvé se v šachu Grob proslavil jako 17letý, když v simultánce porazil Aljechina. Ve dvacátých letech minulého století se Grob zúčastnil řady menších mezinárodních turnajů, ale tehdy se ještě spíše živil jako malíř portrétů a krajinek (kromě nesčetných šachových veličin zvěčnil na papíru spisovatele Thomase Manna, architekta Le Corbusiera a mnohé jiné osobnosti – v roce 1965 vyšlo album těchto portrétů pod názvem „Henry Grob, Der Zeichner und Maler“). Teprve ve třicátých letech se Grob začal pravidelněji účastnit turnajů doma i za hranicemi. K tomu patřily početné zápasy se švýcarskými i cizími velikány, ačkoliv proti těmto (jmenujme aspoň Čechoslováka Flohra, Holanďana Euweho, nebo po válce Argentince Najdorfa) příliš úspěchů nedosáhl.  Hlavním vrcholem turnajové kariéry Henriho Groba se stalo společné vítězství v Ostende 1937 s Reubenem Finem a Paulem Keresem. Oba tehdy patřili do nejužšího okruhu možných vyzývatelů mistra světa Alexandra Aljechina, což o rok později přesvědčivě dokázali společným vítězstvím na známém AVRO turnaji 1938 před Botvinnikem, Euwem, Reshevským, Aljechinem, Capablancou a Flohrem. V Ostende Grob oba tyto šachové titány porazil, a kdyby nezratil body s několika slabšími účastníky, mohl být jeho úspěch ještě senzačnější. Bohužel zopakovat tento úspěch se již Grobovi nikdy nepodařilo. Ale proslulost si získal jako šachový organizátor a spisovatel. Knihy „Die Eröffnung unter Anwendung des Kampfplanes“ (1938) a „Lerne Schach spielen“ (1942) se dočkaly až do jeho smrti 11 resp. 16 vydání a pro mnohé švýcarské šachové fanoušky jsou pojmem i dnes. K tomu patří i kniha o koncovkách (1945) a monografie o dvou dříve zavrhovaných zahájeních 1.d4 e5 (Englund-Gambit, 1968) a hlavně 1.g4.

Vzhledem k neúnavnému zkoumání tohoto úvodního tahu („Angriff g2-g4“, 1942 a „Grob´s Angrif 1.g2-g4“, 1963 a 1969) si získal curyšský mistr světovou pověst a díky tomu se v celém světě prosadil i „úřední“ název pro toto „Grobovo zahájení“. Méně známo asi bude, že Grob dávno před časopisem typu „Schachwoche – Šachový týdeník“, učinil dva podobné pokusy o rychlou šachovou informaci v podobě listů „Schach-Kurier“ (1935-1937) a „Schach-Express“ (1949-1951), které jsou dnes hledanými bibliofilskými raritami, stejně jako „Grobs Schachkalender“ (1942, 1944, 1946), což představovalo v těch letech významný příspěvek ke švýcarskému šachovému životu. Mnoho starších švýcarských šachistů si  možná pamatuje Henriho Groba jako zakladatele Šachové korespondenční centrály NZZ (Neue Zürcher Zeitung), která vznikla 1. července 1940. Touto prostou a současně geniální ideou se Grob velmi zasloužil o smysluplné využití volného času vojáků tu i onde. Také řada civilistů využila možnosti utkat se s renomovaným mistrem pomocí korespondence. Princip byl jednoduchý: čtenáři posílali své tahy na adresu redakce a během dvou, tří dní nacházeli Grobovu odpověď v ranním vydání NZZ. Tedy nezávisle na místě bydliště a bez velké časové ztráty mohl každý sehrát korespondenční partii se silným soupeřem. Tento podnik se tak osvědčil, že Šachová korespondenční centrála pokračovala mnoho let po válce. Teprve v roce 1972 se Grob vzdal jejího vedení. Bylo to jeho životní dílo. Sehrál tímto způsobem více než 3000 partií a tím ustavil jistě svérázný rekord. Jak jeho knihy o zahájení, tak také pět speciálních sbírek šachových partií (1941, 1944, 1946, 1951 a 1958) shromáždilo cenný partiový materiál. Kromě simultánek a šachových kurzů (v armádě, pro přistěhovalce apod.) to byly právě tyto korespondenční partie, které umožňovaly Grobovi být ve stálem kontaktu s nejširším ctěným šachovým publikem. Nelze nevzpomenout toho, že Grob nebyl žádným sucharem, nýbrž velmi rád vypravoval humorné šachové historky. Připomeňme si aspoň jednu z nich:

Soultanbeieff,Victor - Grob,Henry
Ostende (5), 1936

Tuto úsměvnou anekdotu vyprávěl Grob u příležitosti svých padesátin: „Bylo to v Ostende 1936. Byl jsem se za Lundinem na 2. místě před Stahlbergem, Landauem, Sirem Thomasem atd. Moje nejdelší partie s Belgičanem Soultanbeieffem trvala neméně než 104 tahů. Byla nutná druhá dohrávka, aby se dospělo k výše uvedené věžové koncovce. Již delší dobu přihlížel jeden distinguovaný pán naší partii a nepohnul se z místa. Sotva jsem si ho všímal. Tu ke mně přistoupil jistý účastník turnaje a zeptal se mne, proč v partii ještě pokračuji, načež jsem mu dal najevo, že tuto partii vyhraji. Podíval se na mne jakoby mne litoval a podotkl s odvoláním na tichého přihlížejícího „Ale on přece řekl, že toto postavení je remízové“. Odešel jsem s pokrčením ramen pryč, neboť proč by mne mělo zajímat mínění cizince. O pár tahů později byla zřejmá správnost mého manévru, elegantní vznešený přihlížející to kvitoval jemným úsměvem a odešel pryč. Teprve příštího dne jsem si opět vzpomněl na toto setkání a otázal jsem se spíše náhodně zmíněného účastníka turnaje, kdo byl ten pán, který sledoval téměř celou hodinu moji partii. Pohlédl na mne zcela v šoku a vyrazil ze sebe: „Cožpak ho neznáte? To byl přece Capablanca!“

Následující průběh partie byl tento: 

73...Va2+ 74.Kf3 [74.Kg1 Kg3!] 74...h2 75.Vc1 Kh3 76.Vb1 Vg2 (Hrozí Vg2-g1) 77.Vb8 Vg8 (Pointa tohoto manévru) 78.Vxg8 (Nebo 78.Vb1 Vg1) 78...h1D+ 79.Kf4 Dc1+ atd.. Výhra je již jen otázkou času. – O tři roky později jsem se seznámil v Paříži s Capablancou osobně a on si okamžitě vzpomněl na onu příhodu, která ho snad dobře pobavila.“

(Zpracováno částečně podle článku „Der erste Schweizer Berufsschachmeister“, který vyšel 11. června 2004 v Neue Zürcher Zeitung.