Rozhovor s Viktorem Lázničkou

Ahoj Viktore, jak se máš, jak se Ti vede?

Dobře se mám a stále lépe. 

Občas sleduju nějaké turnaje na internetu, jinak věnuji čas šachu především na turnajích, přípravě zahájení a samotné hře, jinak je moje příprava spíš na psychické úrovni. 

Baví mě zejména soutěže družstev, kde je zpravidla výborná atmosféra. Jinak dlouhodobě pro mě bylo hraní klasických turnajů spojeno se stresem, velmi mě během turnajů omezovaly, nyní už snad méně, myšlenky na elo, cenový fond, umístění atd. Což člověku bere hodně energie a turnaj si pak neužívá a tedy šachy jej příliš nenaplňují, snad se to nyní mění a jsem během turnajů víc uvolněný.

Ve skutečnosti jsem měl v šachu asi vždy nevhodnou motivaci, jako touha po slávě, po penězích, elu, úspěchu a s takovou motivací se vše jednou zbortí, když člověk aspoň trochu prozře. Zřejmě proto jsem i ztratil motivaci po dosažení 2700, což byl i asi můj sen, když jsem byl malý. Šachy jsem měl a mám rád, jenže turnaje pro mě byly velké stresy a kolem tak 23 jsem si definitivně uvědomil, že to, jak žiju mě nedělá šťastným, ba naopak. A od té doby, či již nějakou dobu před tím, jsem se začal pídit po tom, jaké jsou příčiny mého neradostného života. Do řekněme těch 23 let byly pro mě šachy vše, pak postupně ztrácely na významu. 

Příjem z šachu je pro mě poměrně snadný, aniž bych musel hrát hodně, proto to asi tak nějakou dobu zůstane. Nějaké myšlenky, že bych mohl dělat něco jiného tu byly, ale myslím, že už jsou zase fuč. 

Nestuduji. Už bylo dost studia, asi 10 let. Dokončil jsem 3 vysokoškolská studia. Nyní je na čase žít.   

Příroda je pro mě velkou učitelkou. Návrat k přirozenosti hlásám kudy kráčím. V tom spatřuji cestu ke štěstí a radosti. Lidé mohou mít spoustu materiálních statků, přetvařovat se, jak jsou šťastni ve svých životech. Ale hlouběji ve svém nitru cítí velkou prázdnotu a utrpení. I já jsem vedl takový život, naštěstí jsem mu dal asi v těch 23 letech sbohem. A stále více chápu a zakouším, že život může být jedna velká neustálá radost, která není závislá na ničem vnějším, skutečná radost a štěstí v životě pramení z našeho nitra, z toho v jakém stavu je naše duše, co cítíme, jak smýšlíme. Naše společnost to však nechápe, je doslova chorá. Chorá zejména tím, že lidi nejsou sami sebou, ale pořád si na něco hrajou. O tom bych mohl psát dlouze, v tomto duchu vedu svůj život poslední roky.

Jen doplním, že na otázku v co věřím, bych uvedl, že nevěřím v nic, každá víra je zavádějící. Vycházím z vlastní zkušenosti, která mě vede k tomu, že v životě jediné, co má smysl je láska, a vím, že skrze meditaci se člověk může stát vědomější, pochopit, jak je ovládaný svou myslí, svým egem, tedy poznat pravdu. A tím uvědomováním roste jeho láskyplnost. Ve zkratce, láska, pravda, meditace.  

Ano, s Borem jsem se nedomluvil na podmínkách a taky už jsem cítil, že je čas na změnu.  

Těžko říct, určitě jich je spousta dobrých, moc to poslední dobou nesleduji, ale třeba od Gelfanda něco.  

Nešachového doporučím cokoli od Osha, indického mystika minulého století.

Pokud nezruší chorvatskou ligu koncem září, tak tam. Pokud bude řecká liga koncem října, tak tam. Ale je dost možné, že obojí neproběhne. Jinak v extralize.