Kontrolní turnaj vysokoškoláků

Harrachov 1962/63
Kontrolní turnaj vysokoškoláků 25.12.1962 – 4.1.1963)

Pro studijní zaneprázdnění se omluvil mezinárodní mistr Hort, a kromě toho Augustin a Kupka. Ale i tak byl turnaj výbornou přehlídkou našich juniorů v čele s mistrem ČSSR Kaválkem, mistrem sportu Jansou, olympionikem Traplem a nejmladším finalistou mistrovství ČSSR Smejkalem.

Tento kontrolní turnaj byl součástí přípravy na X. mistrovství světa vysokoškolských družstev, které bude v červenci v Jugoslávii. Byl současně i kontrolou stálé připravenosti našich nejmladších reprezentantů. Soutěž ukázala, že uchazečů o „reprezentační čapku“ pro Jugoslávii je takřka celý tucet!

Vítěz turnaje Michael Janata hrál celou soutěž nejvyrovnaněji a proti dřívějšku přidal hodně i na bojovnosti, takže jeho velký úspěch byl opravdu zasloužený. Zvláště cenné jsou jeho výhry s Kaválkem a Jansou, proti nimž demonstroval své schopnosti v nejlepším světle. Mistra ČSSR pozičně přehrál a partii zakončil pěknou kombinací, v partii s mistrem sportu Jansou využil nepřesnosti bílého v útoku k pěkné protiakci. Také v rozhodující partii posledního utkání proti Seifertovi hrál důsledně a bojovně. Slabší okamžiky měl jen proti Traplovi – ostatní účastníci měli však takových výkyvů podstatně více. Do určité míry překvapením byla hra nejmladšího účastníka Jana Smejkala, který po celý turnaj – zatím nejsilnější, jehož se zúčastnil – byl v čele tabulky. Kromě dobré teoretické přípravy se vyznamenal i pohotovým vedením boje ve střední hře a výbornou hrou v koncovkách. Jeho výsledek v této těžké soutěži je ještě hodnotnější, než umístění v polofinálovém turnaji ve Šternberku. Vážnějším Smejkalovým nedostatkem je špatné hospodaření časem, ale zdá se, že se s tímto problémem postupně vyrovnává.

Překvapilo i třetí místo 25letého Mojmíra Jaroše, který v turnaji hodně těžil ze svých zkušeností a zachránil mnoho zdánlivě ztracených situací. – Se svým umístěním jistě nejsou spokojeni další tři: Trapl, Jansa a Kaválek, jejichž společným nedostatkem byly dosti časté hrubé chyby. Do mezinárodních zápasů je ještě čas a proto očekáváme, že jejich sportovní výkonnost do té doby značně stoupne. – Jindřich Trapl ukázal v soutěži, že by uměl časem dobře hospodařit a dosahovat dobrých výsledků. Musí však nezbytně zvýšit přesnost hry a lépe se orientovat v obranných pozicích, kde hodně kazí. Ještě v posledním utkání měl všechny předpoklady, aby dosáhl dělení prvního místa, avšak při propočtu obrany se dopustil vážné chyby, která ho stála celý bod. – Vlastimil Jansa pokračoval v sérii slabších výkonů, jejichž příčinou jsou časté hrubé chyby a zdá se, že ani jeho bojová taktika není bez určitých kazů. Ucelený mistrovský výkon podal jen ve třech partiích (proti Kaválkovi, Smejkalovi a Nowakovi), které jsou velmi hodnotné. Aby se navrátil mezi naše nejlepší, musí zlepšit svůj nervový stav, získat větší vytrvalost a stanovit si vhodnější repertoár zahájení, lépe odpovídající jeho stylu.

Lubomír Kaválek zahájil turnaj úspěšně, takže si dodal odvahy a ... zkoušel občas pochybné zbraně. Tyto povážlivé experimenty ovšem velmi ovlivnily jeho umístění. Kaválkovy prohrané partie ukazují, že v pozičním boji není zatím zcela doma a také bojový plán nebývá u něj vždy ten nejlepší. Ervín Nowak zůstal jen dva body za Janatou. Dlouho se držel v čelné skupině, ale teprve v závěru narazil na nejsilnější soupeře a zde se jeho pasivní pojetí hry neosvědčilo. Při své vytrvalosti a houževnatosti by mohl docílit vyšších met, kdyby se naučil rozhodněji bojovat o iniciativu. Značný bodový odstup poslední čtveřice je také spravedlivým ukazatelem jejich dnešní výkonnosti. Ladislav Mišta v mnohých partiích ukazuje velké nadání, ale také malou soustředěnost a nedostatek vytrvalosti. Ján Plachetka neumí proti čelným juniorům úspěšně bojovat a zřejmě potřebuje své mistrovství dále zdokonalovat, zvláště techniku boje ve střední hře. Milan Seifert a Pavel Vobořil bojují, podobně jako Nowak, příliš pasivně a projevuje se u nich i malá turnajová praxe. Vobořil nadto byl zaměstnán pořadatelskými úkoly, teprve v závěru soutěže ukázal v dobrém světle své schopnosti. – Po ukončení turnaje byl stanoven další postup přípravy našich vysokoškolských reprezentantů, jsme přesvědčeni, že dubnová prověrka sil dopadne ještě příznivěji.“

(Fr. Pithart - Československý šach 1963, 24)

Partie Trapl-Jaroš, ovšem zřejmě z jiného turnaje. Archiv Mojmír Jaroš

Partie doplněny z archivů velmistrů Kaválka a Smejkala:

Tato velmi populární kniha, záhy přeložená do různých jazyků, je v literatuře uváděna jako víceméně komický příklad cenzůry v šachu. Ve všech ostatních příkladech jsou uváděna jména obou aktérů partie, zde však byla jména obou hráčů vynechána.! Takže český čtenář knihy se nedozvěděl, kdo s kým v příkladu 24 vlastně hrál a jakými kameny. Mohl to být Hort nebo Jansa , jeden z nich to byl určitě, ale kdo byl jeho protivník? Problém nastal nikoliv hned, ale jakmile někdo z vysoce postavených tehdejších sportovních papalášů zjistil, že je v této knize uvedeno jméno „běžence“ Kaválka, dostalo nakladatelství příkaz, aby v celém nákladu byla stránka (31) s Kaválkovým jménem vytrhána a nahrazena vlepením stránky již neškodné. To se také stalo a jak dosvědčí náš bibliograf Karel Mokrý, dochovalo se jen opravdu minimum výtisků „nedotčených“, které dnes mají velkou cenu.

Ale případ cenzury pokračuje – kdo si prakticky v téže době (1976) pořídil ruský překlad této populární knížky, jména obou soupeřů (Jansy a Kaválka) a turnaje, kde se utkali (Harrachov 1963) tam našel. Partie se patrně hrála na Silvestra 1962, ale to už není tak důležité:

Sovětům zřejmě Kaválek nevadil. Ovšem, abychom byli úplně objektivní, v ruském vydání vypadla zase jména jiná: Korčnoj a Šamkovič. Viktor Korčnoj, jak známo, emigroval ze Sovětského svazu v roce 1976, takže českým vydavatelům ještě jeho jméno nevadilo, ale sovětským již ano! A tak byl důsledně „odstraněn“! Vzorným příkladem této nenávistné cenzůry byl ovšem román Alexandra Kotova „Uralskij samocvět“, věnovaný šachovému vzestupu Anatolije Karpova. Kdo tuto ve své době populární knížku četl, nestačil se divit! Jméno největšího soupeře Anatolije Karpova na jeho cestě k mistrovství světa není v této knize uvedeno ani jednou jedinkrát, jedině v této „skryté“ formě jako „vyzývatel mistra světa“, „soupeř Anatolije Karpova“, „vůdce černých kamenů“ a podobně. Zde myslím dosáhla sovětská šachová cenzůra svého skutečného vrcholu!